Pražský pomocný biskup Václav Malý mluví o povrchnosti lidí. To je podle něj větší nebezpečí, než hrozba války. Nadávat na přítomnost ale  nemá smysl, materiálně si žijeme velmi dobře, ale jinak vládne prázdnota.

Dnes se často mluví o potřebě silného vůdce, že by měl přijít nový režim, který by měl vymést korupci. Došlo u nás po pětadvaceti letech k nějakému zlomu?

Neviděl bych to jako zlom, spíše přežívá představa, že za nás problém někdo vyřeší. Chybí občanská uvědomělost a zodpovědnost. Lidé jsou stále živeni tím, že situace je tak vážná, že hrozí válka. To je přehnané. Všichni aktéři, kteří současné spory ovlivňují, si dobře uvědomují, že eskalace války ve větší míře by smetla i je. V naší společnosti chybí ochota něco pro svobodu dělat. Stále převažuje smýšlení, že se musíme přizpůsobit. Ale zlom to není, požíváme výhody demokracie, životní úroveň se přes všechny neduhy a sociální propady zvýšila.

Když jsme nedávno dělali rozhovor s ředitelem Židovského muzea Leo Pavlátem, mluvil o vzestupu antisemitismu, může to doložit i čísly, jak je to například v Anglii a jinde. My jsme podle něj jakoby v závětří, ale stejně cítí jakýsi chlad třeba ze strany úřadů, které mají pocit, že židé zase chtějí něco zvláštního, když chtějí nějakou ochranu objektů.

Domnívám se, že naše společnost antisemitská není, až na některé radikální skupiny. Židů je u nás málo a nejsou veřejnosti příliš na očích. Ani izraelsko-palestinský konflikt se společnosti příliš nedotýká. Je navíc v pozadí – více slyšíme o Sýrii, Iráku a islámských radikálech v západní Evropě. Současná vláda i vlády minulé jsou na straně Izraele, ale že by to mělo výraznější vliv na myšlení společnosti, si nemyslím.

Jako nový jev se objevuje antiislamismus, který třeba ve vyhrocené podobě představuje docent Konvička, ale má i velký dosah na internetu. Muslima přitom nikdo z těch lidí v životě neviděl.

To mne zneklidňuje, protože jakákoli fobie podkopává inciativu, stabilitu a tvořivost společnosti. Je třeba důkladné informovanosti. Apeloval bych na sdělovací prostředky, aby mluvily o podstatě a dějinách islámu, o různých tradicích a skupinách uvnitř islámu, protože toto náboženství není monolit, který lze vnímat en bloc. V tom je velký dluh politiků a médií. Islamofobii nesdílím. Situace je vážná, ale radikalismus a agresivní fundamentalismus se týká opravdu jednotlivců a skupin, nikoli celku muslimů jako takového. Vím, že to zní naivně, ale naivní to není.

Kritici tvrdí, že islám je agresivní ze své podstaty a že když je někdo umírněný muslim, tak vlastně muslim není.

K tomu se dnes vyslovují už i vysoké islámské autority. Přirozeně musíme vzít v úvahu, že neexistuje jedna nejvyšší autorita, která by mohla mluvit jménem všech muslimů. Nedávno například rektor káhirské univerzity Al Azhar, což je nejvyšší teologické učiliště sunnitského islámu, jasně apeloval na to, že je třeba prohloubit vzdělanost nejen všech vyznavačů islámu, ale především imámů. Dokonce také řekl, že je třeba rozlišovat mezi komentářem a interpretací k různým částem Koránu. To je veliký posun. Zdá se, že konečně nastává doba, kdy se umírnění muslimové, nebo alespoň část z nich, vyslovují proti radikalismu a fundamentalismu. Pachatelé agresivních činů jsou většinou naprosto nevzdělaní. Jsou to ideologičtí lidé, kteří něco vytrhnou z kontextu a zaslepeně za tím jdou, ale širší rozhled jim chybí. Na druhou stranu je to také výzva Evropanům, abychom si uvědomili, na čem naše civilizace stojí. Dnes se všechno rozmělňuje, z lidských práv se stalo cosi beztvarého. Už se nezdůrazňuje zodpovědnost jednotlivce vůči společnosti. Vypjatý individualismus a zesměšňování všeho vytváří podhoubí rozmělněnosti a beztvarosti. A když muslimové do tohoto prostředí přijdou, vyvolává to u nich rozpaky. To není obhajoba fundamentalismu. My Evropané ale toto velmi neradi slyšíme, protože si zakládáme na tom, čeho jsme dosáhli. Naše civilizace je na křižovatce. Pokud se budou stále jen rozšiřovat takzvaná lidská práva bez kontextu s povinnostmi a závazky vůči celku, je to cesta, která nemá budoucnost.

 Naše společnost ale ze své podstaty nemá jedno centrum, které řekne, že něco nějak bude. To může Putin něco nařídit, že něco bude v Rusku tak či onak, byť to nakonec stejně nevyjde. Ale aspoň tu moc nařizovat má, v demokracii nic takového není.

Není to otázka moci, ale občanské uvědomělosti a výchovy v rodinách i ve školách. V tom máme dluhy. Je jasné, že se to nedá nařídit. Je to také otázka kvalifikovanosti sdělovacích prostředků. Velká část lidí, kteří v nich pracují, jsou naprostí nevzdělanci, kteří jdou jen po povrchu. Je to záležitost škol a přirozeně všechno začíná u rodiny. Mnoho rodin nefunguje, to je třeba si přiznat. Tady dochází ke zlomu – ten nevidím v Putinovi nebo na Ukrajině. Nechci moralizovat, ale podpořit vzdělanost. Dnes se všechno stává účelovým. Vzdělanost už není ceněna jako taková, ale jen tehdy, pokud ji lze využít pro zisk. Opravdu vzdělaný člověk sice nevyužije všechny své poznatky pro osobní prospěch, ale má možnost přemýšlet v širších souvislostech, má odstup, prostor pro uvažování v dostatečné šíři. Toto dnes chybí. Problém je ve výchově a v úrovni informovanosti. Ale když čtu komentáře, divím se té povrchnosti – člověk je šťastný, když najde jeden, který jde na hloubku. I úroveň zpravodajství není dobrá, např. ze zpráv České televize se vůbec nic nedozvím. Přinejlepším se vrhnou na jedno téma, které ale donekonečna opakují. Na tomto zpravodajství je vidět, jak je naše společnost uzavřená. Co víme o světě? Stále se mluví jen o islámských radikálech a o Ukrajině, případně Rusku, ale nevíme, co se děje jinde. Tento provincionalismus je velmi nebezpečný. Vím, že každý občan nemůže postihnout všechno, ne každý má o vše zájem, ale jde o to sledovat dění a uvědomovat si, že žijeme v určitém celku, jak říkal Havel, celoplanetárním. Nemůžeme se zabývat stále jen sebou a případně nejbližšími sousedy. V tom vidím cestu nápravy, která se nedá nařídit, protože musí být v člověku.

Nejsem pro omezování svobody slova zákonem, ale člověk musí mít v sobě mravní kodex, aby si uvědomil své limity. Mně se zdá, že veškeré limity padají, každý má „na všechno právo“.

Tak z našeho hlediska, když si politik koupí dvoje noviny a jedno rádio a další média si zaváže dohodami, tak v tom vidíme ohrožení.

Samozřejmě, to je naprosto jasné a svědčí o nízké úrovni části našich občanů, když toto neprohlédnou. Pro mě je to překvapující, protože celý život jsem se snažil podporovat svobodu slova a vadilo mi, že za minulého režimu byla tvrdá omezení v zájmu vládnoucích. Dnes jsou sdělovací prostředky ovlivňovány svými majiteli ve prospěch nějaké politické skupiny. Lidé ze Západu mi tehdy říkali, ať si nemyslím, že svoboda slova je u nich jednou provždy daná. O ni se musí stále usilovat. V tom jsem byl tehdy naivní.

 Stačíte sledovat také zahraniční tisk?

Ano, sleduji zahraniční zdroje. U nás dosud chybí deník, který by měl úroveň například jako Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Monde nebo Süddeutsche Zeitung. Nechci všechny naše noviny házet do jednoho pytle, ale většinou jdou pouze po povrchu, čímž negativně ovlivňují myšlení lidí. Problémem médií je také rychlost. Vše je obětováno bůžku rychlosti: honem ze sebe všechno vychrlit, okamžitě mít všechny informace… V tomto lituji i politiky. Chce se po nich, aby co nejdříve zaujali postoj, přestože věci se teprve vyjasňují.

 Zabývá se tu někdo v církvi otázkou lidských práv ve světě?

Snažím se o to a mám zdroje dobrých informací. Přirozeně jsem velmi opatrný, protože – málo platné – sleduji to zdálky, ale poměrně solidní přehled mám. Pomáhá charita, která se snaží rozvíjet humanitární činnost. Řekl bych, že dluh naší církve je v tom, že není dostatek kvalitních lidí, kteří by o tuto oblast měli zájem, aby vedle sociální pomoci existovala též podpora politických případů.

Kam teď bude církev investovat, když bude mít k dispozici nové zdroje?

Jdeme do složité situace a čekají nás učňovská léta. Tato etapa přechodu nebude snadná. Budeme muset jasně nastavit síly a ujasnit si, co musíme opustit.

Opustit třeba co?

Např. pokud jde o školství, zdá se mi, že nebude možné pojmout celé školství od mateřských školek přes základní a střední školy až po vysoké. Měli bychom si ujasnit, na jaký typ se zaměřit. Je nereálné, aby to všechno bylo financováno jen z církevních zdrojů. Jiná situace by byla, kdyby šlo o konfesní školy, ale církevní školy nejsou školy konfesní, které by byly otevřeny jen pro děti katolických rodičů.

Církve jsou pro společnost hodně pod prahem vnímavosti, lidé je zaregistrují, jen když je přenos nějaké bohoslužby, nebo nějaká kontroverze, ale k podstatě věci se nedostanou.

Myslím, že do povědomí se dostávají sociální projekty. Vím sám podle sebe, jak je obtížné podstatu křesťanství sdělit. Charita je už důsledek. Neumíme mluvit civilně a přitom nevyprázdnit jádro evangelia. Často sám nevím, jak to či ono vyjádřit, aby nešlo jen o humanismus, ale aby zůstalo i teologické jádro a bylo to sdělné. Na to nejsme úplně zvyklí. Pokud mluvíme o záležitostech evangelia, používáme církevního jazyka – spása, vykoupení, vtělení – nebo začneme dokazovat, že děláme to a ono.

Přitom Češi by to měli vědět, protože za minulého režimu mnoho kněží bylo bez souhlasu a žili jsme v jednom z nejateističtějších režimů, takže by se dalo předpokládat, že to budeme umět.

To je pravda, ale jiná byla situace v nouzi, kdy jsme automaticky získávali respekt, protože velká část duchovních a laiků se ocitla v situaci ponížení. Poté jsme vešli do situace, kdy žijeme v pluralitní společnosti občanské i duchovní. Existuje zde mnoho nabídek a my tu svoji musíme obhájit. Za minulého režimu byly karty rozdány. Farář, který musel mít civilní zaměstnání, protože nesměl působit – už to samo vzbuzovalo pozornost a sympatie. Dnes jsme uprostřed vějíře nabídek, ve stadiu hledání.