ROZHOVOR / Scenárista, režisér a herec Václav Marhoul se vyjadřuje ke společenským a politickým otázkám, přičemž patří k podporovatelům Ukrajiny vzdorující válečné agresi Ruska. „Vlastenec, když je to třeba, bojuje za ideál, který se jmenuje svoboda, za to, aby národ byl svobodný, a nikoliv zotročený,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24.

Na počátku prosince jste byl ve Spojených státech amerických, čemu jste se tam věnoval?

V New Yorku se konal „Týden české hudby“, v jehož rámci se uskutečnily i tři koncerty České filharmonie v Carnegie Hall, což byla naprosto výjimečná a prestižní záležitost. Součástí doprovodného programu byl také literární večer „Láska je silnější než smrt“ v České národní budově na Manhattanu, kdy jsme za přítomnosti prezidenta republiky Petra Pavla recitovali spolu s Jitkou Čvančarovou v angličtině vybrané pasáže z Máchova Máje, a to s hudebním doprovodem smyčcového kvarteta České filharmonie. Byl to hodně těžký úkol, ovšem během takřka dvouměsíční přípravy jsme s Jitkou zjistili, že je to jedno z nejkrásnějších básnických děl evropské a světové literatury.

Jde o úžasné dílo českého a evropského romantismu se vší tragikou, láskou a pocitem zmaru. Člověk se skoro až stydí, že na to přišel s takovým odstupem. Ale možná za to může i fakt, že Máchův Máj patří k povinné školní četbě, každý si to jednou v životě přečte a pak na to rychle zapomene. Zajímavé bylo i naše hledání anglického překladu Máje, který by dokázal předat správnou emoci, což je v podstatě nadlidský úkol. Nakonec jsme si vybrali překlad z roku 1932, který pořídil Roderick A. Ginsburg, Američan českého původu narozený v Poděbradech. „Týden české hudby“ v New Yorku představoval obrovský úspěch pro Českou republiku.

Co je podle vás vlastenectví? Působil jste například v Aktivních zálohách Armády ČR a nyní jste major v záloze…

Když jsem byl před měsícem v New Yorku, tak jsem navštívil i sochu Svobody, kde jsou na přístupovém molu umístěny různé citáty o svobodě. Mimo jiné je tam i výrok Thomase Jeffersona, hlavního autora Deklarace nezávislosti a amerického prezidenta: „Moje vlast je všude tam, kde je svoboda.“ To mne opravdu hluboce zaujalo a říkal jsem si, jak by si s tím poradili všichni ti naši „vlastenčíci“.

V té souvislosti jsem myslel na naše vojáky, kteří za druhé světové války bojovali za svobodu v „cizích“ zemích. Nikdy totiž nejde jen o svobodu pro naši vlastní zemi, za svobodu je třeba bojovat kdykoliv a kdekoliv i když je vlastenectví samozřejmě přednostně vázáno na rodinnou paměť a historii, na kulturu a jazyk. Často jezdím přednášet na střední školy a studenti se mne ptají na vlastenectví. Vlastenec, když je to třeba, bojuje za ideál, který se jmenuje svoboda, za to, aby národ byl svobodný, a nikoliv zotročený.

Hodně se v poslední době diskutovalo o průzkumech veřejného mínění, podle nichž by Češi, a zejména mladá generace, prý nebyli ochotni bránit svoji vlast. Jenže jde o čistě hypotetickou otázku, pouhé „kdyby“. Ty ankety jsou zkrátka hloupost. Klást takové otázky v situaci, kdy nám bezprostředně válka nehrozí a tato země je absolutně bezpečná, je stejné, jako bychom se ptali lidí, jestli by letěli na Mars, kdyby tam vybuchla sopka.

Je to nesmysl. Lidé si válku na území Česka vůbec nedovedou představit a díky tomu není jejich emoce tak silná. Představme si na chvíli, že by naše země byla opravdu napadena a najednou by běželo v médiích, jak jsou vypalována česká města, že nepřítel kupříkladu bombarduje Liberec, anebo že třeba ruští vojáci střílí Čechy a vraždí české děti ve Zlíně. Teprve tehdy začne být relevantní otázka: Půjdete bránit svou vlast, anebo ne?

Co kdyby například Rusko zaútočilo na baltské země? Přispěchaly by Česko a další spojenci z NATO na pomoc?

Ano, Armáda České republiky by samozřejmě na pomoc přišla, jsme spojenci v rámci Severoatlantické aliance. Není to automatická povinnost, ale hluboce doufám, že bychom náš spojenecký závazek dodrželi, respektive naši politici, ti o tom rozhodují, ne vojáci. Nelze skutečně vyloučit, že právě tímto směrem Rusko zaútočí, protože Rusové si na baltské státy brousí zuby neuvěřitelně chtivě, jde jim o přístup k moři. Sever Ruska je neustále zamrzlý a Černé moře je uzavřené Bosporem, proto Rusové hledí k Baltu.

Tady nejde jen o Putina, po staletí jsme konfrontováni s ruským imperialismem a jeho výbojností. Suverenita Estonska, Lotyšska a Litvy tudíž Rusy obrovsky popouzí, strašně je to štve. Jak by to bylo prima, kdyby se Rusko chovalo jako normální stát. Jenže Rusko je jiná civilizace, která stojí na úplně jiných hodnotách než Evropa a Západ.

Proč to mnozí na Západě, zejména v Evropě, stále nechtějí vidět?

Jedna z největších chyb Západu je to, že Rusko posuzujeme podle vlastních měřítek. Neustále si něco o Rusech namlouváme, přitom je to úplně jiná kultura, v jejímž chování lze najít i jistou kauzalitu. Když se podíváme na ruské dějiny, výrazně formované mongolsko-tatarským jhem, z čehož pramení i velmi neevropská ruská brutalita, vidíme, nakolik se do fungování Ruska vepsaly asijské vlivy se zcela odlišným vnímáním hodnoty lidského života. Navíc tradici ruského imperialismu zásadně ovlivňuje i specifická ruská forma pravoslavného křesťanství. My jako Západ jsme i v tomto od Ruska naprosto rozdílní, pro Rusy je utrpení odměna a jediná cesta ke spáse.

Občas se někdo pozastavuje nad tím, čím to je, že toho Rusové tolik vydrží. Jenže pokud jste po staletí vychováván v tom, že život jednotlivce nemá žádnou hodnotu a smysl, zatímco umírat a trpět pro cara a „pravoslavnou vlast“ je odměnou, tak to se nikdy nemůže se západními hodnotami sejít. Nadto Evropa, zejména Francie, je zasažena i všelijakými romantickými představami o Rusku. Ruská literatura je výrazně nacionalistická a imperiální, třeba Puškina bychom z dnešní perspektivy mohli klidně označit za jednoho z protagonistů ruského fašismu.

Řeči o široké a tajemné ruské duši jsou idiotské. Konečně bychom si měli připustit, že jestli asijské národy s imperiální tradicí, včetně Ruska, něčemu rozumí, tak je to jedině síla. Taková je jejich mentalita. Náš pocit, že se s Ruskem můžeme domluvit, je mylný.

Jak byste interpretoval nynější brutální válku Ruska proti Ukrajině?

Putinovi se povedl skutečný majstrštyk, když upekl zvláštní dort, z něhož se nám dělá špatně, ale Rusům chutná. Pokroutil všelijak historii a smíchal dohromady ruský imperialismus a pravoslaví se sovětským dědictvím. A ještě oprášil ruský mesianismus, takže se tváří, že Rusko je zachráncem Evropy a křesťanské civilizace. Rusové trpí utkvělou představou, že jsou vyvoleným národem bílé rasy.

Nynější válku Ruska proti Ukrajině tak mnozí Rusové perverzně vnímají jako „bratrskou“ pomoc, nikoliv jako válečnou agresi. V mém filmu Nabarvené ptáče účinkoval i slavný ruský herec, který sice nikdy nepodporoval Putina, ale podporuje válku proti Ukrajině. Na první pohled se to může zdát jako protimluv, ale takto to v Rusku funguje, protože Rusové jsou přesvědčeni o historické úloze Ruska.

Je to civilizační a hodnotová válka. Pro Putina a většinu Rusů je prostě nepřípustné, aby Ukrajina byla nezávislou a svobodnou zemí, nebo dokonce členem EU a NATO. Když jsme v lednu 2022, krátce před onou válkou, byli s přáteli z divadla Sklep na horách, tak jsme hodně diskutovali o situaci, a byť jsem špatný prognostik, říkal jsem, že Rusko napadne Ukrajinu, hned jak skončí olympijské hry v Číně. A stalo se. Ale nedokázal jsem si představit, že Putin udělá tu chybu, aby se pokusil dobýt celou Ukrajinu, myslel jsem, že půjde o válku na východě Ukrajiny.

Jenže Putin chtěl všechno. Kdyby se omezil pouze na dobytí Donbasu, tak by mu to prošlo. Je to šílené, ale svět by zareagoval stejně jako v případě anexe ukrajinského Krymu. Naštěstí se Putin dopustil zmíněné chyby, a právě tím Rusko v podstatě prohrálo válku. Už nezáleží na tom, jestli ruská armáda pohltí celý Donbas, či nikoliv, Rusko se oddělilo od zbytku civilizovaného světa a válka je pro něj tak jako tak prohraná. To Putinovi se nakonec podaří srazit Rusko na kolena.

Co nám válka Ruska proti Ukrajině řekla o nás jakožto Evropanech a Zápaďanech?

Válka odhalila, že jsme úplně blbí a naivní. Neustále opakujeme, nejen vůči Rusku, stejné chyby. Aktuálně nejde o to, že by Západ vojensky vstoupil na území Ruska, my nechceme válčit s Ruskem, pouze z Moskvy neustále slyšíme, že na Ukrajině bojují se Západem. My si jen přejeme, aby byla ruská armáda vypráskána z Ukrajiny. Ať si pak Rusové v tom svém Mordoru klidně živoří. Válku vyhraje ten, kdo vydrží, je to hlavně ekonomická otázka. Rusko je ve srovnání s EU a USA z hlediska výše hrubého domácího produktu trpaslík, a opravdu pozvolna kolabuje, byť je to obrovská země se značnými zdroji. Teď ho „zachraňuje“ přechod na válečnou ekonomiku, ale to může fungovat jen střednědobě.  

Tady vidím paralelu s nacistickým Německem, kdy Hitler překonal velkou hospodářskou krizi tím, že Německo začalo fungovat na základě tohoto ekonomického modelu. Ovšem pokud by Německo nezačalo dobývat další země a využívat jejich potenciál, ekonomicky by zkolabovalo. Válečná ekonomika je vždy cestou do pekel. I v případě Číny a Íránu si říkám, nakolik může vydržet státem řízená ekonomika, byť vykazuje určité kapitalistické prvky. Myslím si, že z dlouhodobého hlediska nemůže nikdy být zcela efektivní a progresivní.

Vedle Ruska představuje velkou hrozbu pro svobodu právě i Čína…

V Evropě ještě nedávno všichni obdivovali komunistickou Čínu s jejím státním kapitalismem, jenže Čína mi stále více připomíná puberťáka, který sice roste, ale nesílí. Otázka zní, jestli to platí i pro čínskou armádu. Hospodářská a vojenská síla Západu je stále obrovská, chybí nám však odhodlání. Tady je možná i klíč k budoucnosti Západu, svobody a demokracie. Čína netouží po obsazení Evropy, spíše si nás chce podřídit ekonomicky, abychom bez ní nemohli dýchat, ale ze strany Číny nehrozí Evropě válka.

Pečlivě samozřejmě sleduje rusko-ukrajinskou válku a reakce Západu, vyhodnocuje reakce a postoje světového společenství, protože jestli Putinovu Rusku „projde“ jeho agresivní politika, která si nezadá s politikou Hitlerova Německa, tak Čína zaútočí na Tchaj-wan a rozpoutá válku v Indo-Pacifiku, tím jsem si naprosto jistý.

Čína má totiž v mnohém podobnou strategii jako imperiální Japonsko za druhé světové války. A to bude úkol a výzva pro Ameriku, která má v celé tichomořské oblasti důležité strategické zájmy. Napadení Tchaj-wanu se tak může stát počátkem opravdu velké světové války.

Však nám Evropanům už dlouho Američané vzkazují, že zatímco oni budou muset bránit své spojence v Indo-Pacifiku, my bychom měli zadržovat Rusko…

Jistě, to nám Američané říkají už opravdu velmi dlouho. Evropu tahali z průšvihu za první i druhé světové války. I proto mne nemile překvapuje, jak mnoho lidí i v Česku odmítá podporu Ukrajiny a nevidí paralely mezi Putinovou a Hitlerovou demagogií. Doslova to „lícuje“ s postupem nacistického Německa, kdy Hitler také hovořil o sjednocení všech Němců čili o takzvaném „osvobození“ všech Němců žijících třeba v Československu.

Putin postupuje jako přes kopírák, vždyť ruská propaganda už před deseti lety šířila lži o tom, jak ukrajinští „banderovci“ a „nacisté“ vyvražďují ruskojazyčné obyvatelstvo na Donbasu, což byl a je podle pozorovatelů OBSE úplný nesmysl. Jenže se to stalo pro Rusko záminkou k vojenskému napadení Ukrajiny. Zaslepenost zejména německého spolkového kancléře Olafa Scholze a spousty dalších západních politiků představuje klasickou politiku appeasementu.

Zvládá česká vláda komunikaci s občany a vysvětlování situace? V Česku i jinde v Evropě je občas problém používat i sám pojem „válka“, jako by se nás to netýkalo…

Fialově vládě lze jistě vytýkat mnohé. Nejsem konzervativec, ale pravicový liberál, takže v řadě věcí jsem hluboce zklamaný, ale určitě nelze vládu kritizovat za to, jakým způsobem se postavila k agresivní válce Ruska proti Ukrajině. Petr Fiala byl vůbec prvním západním politikem, který se na Ukrajinu osobně vypravil, za to si doživotně zaslouží obrovský respekt. Problém ovšem je, jak funguje Evropa jako celek. Sám jsem takříkajíc evropský unionista, a vůbec by mi nevadilo, kdyby vznikl evropský stát, a nebojím se, že by zanikly český národ, jazyk a kultura.

Evropa je ovšem nesmírně složitý kontinent, všechny velké světové průšvihy vznikly tady, po staletí jsme se tu vraždili kvůli různým výkladům křesťanství, kvůli idejím a ideologiím, z nichž pak zcela dominuje komunismus a nacismus. Nejsem křesťan ani jinak věřící, náboženství a jeho instituce se mi častokrát příčí nejen proto, že si myslím, že s Bohem je to trochu složitější, než jak to líčí Bible, ale vím, že nás v Evropě přesto přese všechno spojuje právě společná židovsko-křesťanská kultura a její primární hodnoty.

Čím to je, že Maďaři a Slováci, kteří vědí, co je to být ruskou gubernií, se velkou většinou tak ostentativně lísají k Moskvě?

Východ Evropy, který je zároveň východním okrajem západní civilizace, má přímou zkušenost s Ruskem, proto většinou vnímá ruskou hrozbu intenzivněji než ostatní evropské národy. Tady víme, jak ruský imperialismus a bolševismus dokázal všechno zničit. Je mi líto Slováků, když si uvědomím, jak se jejich dějiny zásadně liší od českých.

Otázkou je, nakolik v jejich případě sehrálo svojí roli to, že nikdy neměli vysokou šlechtu čili staré a vlivné aristokratické rody, které by po staletí ovlivňovaly evropskou kulturu a politický vývoj své země. My tuto tradici máme, navíc čeští králové byli zároveň římskými císaři, česká šlechta byla vždy významnou částí Západu a nikdy neměla nic společného s Moskvou a ruskými bojary. Češi jsou prostě v tomto ohledu úplně někde jinde.

Slováci se v celých svých moderních dějinách neustále hledají a plavou v mělkých vodách, hledají historii, o niž by se mohli opřít. Nemluvě o „přehmatech“, kdy za druhé světové války je jejich touha po sebeurčení ruku v ruce s rigidním katolicismem dohnala k založení fašistického státu, spojenectví s nacistickým Německem a aktivním podílem na hrůzách holokaustu. To bylo historické selhání. Paradoxně i proto nynější slovenské mizérii rozumím.

Čemu ovšem vůbec nerozumím, to jsou Maďaři a jejich současné lísání se k Rusku. Maďarská zkušenost s ruskou agresivitou v 19. a 20. století, vzpomeňme hlavně na rok 1956, kdy sovětská armáda utopila v krvi maďarské povstání, byla přece strašná. Vůbec to nechápu.

Co říkáte tomu, jak se i v Česku v některých kruzích oprašují myšlenky slovanství a panslavismu?

To, že mluvíme jedním ze slovanských jazyků, přece vůbec neznamená, že jsme s „Rusáky“ bratři. Myšlenka panslavismu je absolutně zvrácená, jeví se jako idiotsky romantizující světonázor, kdy jejím cílem vždy bylo, aby Rusové řídili okolní „slovanské“ národy, které by je musely poslouchat. Je to nebezpečný nesmysl. Je třeba znát historii, což je klíč k mnoha dveřím pro pochopení současnosti.

Nezdá se vám, že čelíme i krizi demokratického leadershipu? A nesouvisí to i s pandemií občanské neodpovědnosti? V čem tkví současná evropská krize?

Na to je odpověď opravdu velmi složitá. Evropa po staletí hladověla, byla stíhána válkami a morovými ranami, zkrátka neuvěřitelnými zkouškami. Všechny evropské národy spojoval všudypřítomný hlad. Z různých statistik a historických přehledů vyplývá, že Evropa se dosyta poprvé najedla až kolem roku 1965. Vždyť ještě v padesátých letech existovaly takzvané potravinové lístky, a to i v některých zemích západní Evropy. Od sytosti jsme se přes konzum a blahobyt dostali k přesycenosti, přičemž platí příslovečné, že sytý hladovému nevěří. Jakmile máte dobré bydlo, začnete tloustnout, naroste vám břicho a vymýšlíte si blbosti.

Chudí lidé mezi námi jsou a vždy budou, ale například v Česku je jich nejméně z celé Evropy. Statistika je matematika, není to jen jakýsi názor. Lidem se daří lépe, než jsou si ochotni připustit, ale nevnímají to, značné množství lidí skuhrá, jak se jim žije špatně. Ale největší problém spočívá v tom, že díky Evropské unii žijí Evropané v relativním míru a blahobytu, takže ztratili historické povědomí o tom, co je to válka, nedostatek a strádání vůbec.

Jako pravicový liberál jsem přesvědčen, že mají být umožněny sňatky stejnopohlavních párů, podporuji, aby mohly vychovávat děti, v tom nevidím problém. Jenže problém je, jak se v Evropě liberalismus překlopil do „liberálního“ fašismu s podivnou hyperkorektností. Evropa potřebuje budíček. Pánbůh stojí nad námi a tluče na zvon, ale nikdo to neslyší. Slyší ho především lidé, kteří přemýšlejí a trpí tou úžasnou „nemocí“, která se jmenuje kritické myšlení. Ale možná představují jen hlas volajícího na poušti.

Není problém i v tom, jak v současnosti lidé mezi sebou komunikují? Jak vnímáte takzvané sociální sítě?

Přiznejme si, že návrat ke komunikačním poměrům před internetem už nikdy nenastane. Internet a sociální sítě otočily svět naruby, zrození kyberprostoru představuje v historii lidstva stejně důležitý předěl jako vynález parního stroje a využití elektřiny anebo atomové energie. Sociální sítě úplně překopaly hodnotové žebříčky, staré hodnoty zanikly a nové se teprve tvoří. Jsme svědky procesu utváření úplně nového světa, který bude mít formy, o nichž se nám ani nesní.

Jednou nebudeme pro práci na počítači vůbec potřebovat klávesnici, protože se s počítačem propojíte mentálně. Jinak řečeno, budeme mít počítač v hlavě. Filmový režisér bude uvnitř kyberprostoru mávat rukama a přesouvat jednotlivé scény ve vlastním vědomí. To se stane… Žijeme uprostřed zásadní kulturní, společenské, politické a ekonomické změny, nemá smysl nad tím plakat a hořekovat. To bychom se museli izolovat jako Severní Korea nebo Islámský stát… Mění se též lidská morálka, ale vůbec si netroufám odhadnout, jak to všechno dopadne…

Váš film Nabarvené ptáče je rovněž o rozpadu hodnot, o lidské krutosti i empatii…

Není to dílo, a platí to i o románové předloze Jerzyho Kosińského, které by trpělo mesianismem. Nikomu neříká, co je správné a co špatné, kudy musíte jít. Klade spíše množství otázek a nechává na čtenáři i divákovi, aby odpovědi hledal sám. Nevede vás za ruku, ani vás neobejme a nepohladí. Ani neutěší. Román i film jsou jedna velká univerzální úvaha o tvoru jménem člověk. Základní otázka zní: Pokud Bůh existuje, proč vymyslel a stvořil člověka? V čem spočívá ono Boží dílo? K čemu je dobré?

Jak je možné, že lidé jsou schopni čisté, hluboké a bezbřehé lásky, vytváření humanistických ideálů a umění povznášejícího ducha, a zároveň i nenávisti a vraždění neuvěřitelných rozměrů? Jaký je princip onoho rozporu v člověku? Má to tak být, anebo nikoliv? Drtivá většina lidstva touží po lásce a míru, po naději. A také po dobru. Jenže, jak bychom poznali dobro, když by nebylo zlo?

Jak poznáme dobré filmy, když nebudou i špatné filmy? Jak si budeme vážit zdraví, když nebudou nemoci? Jak si budeme vážit lidského života, když nebude smrt? Když se vrátím k filmu Nabarvené ptáče, tak v každé z jeho devíti kapitol je záblesk naděje. Proto měl film podtitul, že světlo je vidět jenom ve tmě.

Má podle vás film jako médium umělecké a společenské komunikace budoucnost?

Myslím si, že film budoucnost má. Když byl vynalezen rozhlas, také se předpovídal zánik divadla, ale to se nestalo, přestože právě divadlo je hodně archaická podoba umění. Interakce mezi hercem a divákem je nenahraditelná. A když vznikla televize, lidé také říkali, že je to konec rozhlasu, protože audiovizuální vjem přece předčí pouhé poslouchání. Ale také se to nestalo.

Nemám obavu o budoucnost filmu. Samozřejmě se hodně proměnila záznamová technika a forma filmového umění. Všechny své filmy jsem natáčel na filmový negativ, který se musí chemicky v laboratořích vyvolat. A díky tomu ony filmy tu stále budou. Protože film natočený digitálně jen v nulách a jedničkách si po letech už ani možná neotevřete, data mohou zmizet, anebo tam jsou, ale nelze je vydolovat. Zatímco negativ je trvanlivý a věčný, můžete ho sice spálit, ale nezničíte ho ani tehdy, když ho hodíte do vody.

Lidstvo se chce neustále posouvat dopředu a souběžně touží zůstávat u něčeho, co dobře zná. Znovu si kladu otázku, co Pánbůh sledoval tím, že si vymyslel tvora jménem člověk. Samozřejmě je to nesmyslná úvaha. Poslední roky jsem propadl snahám porozumět základům kvantové fyziky. Dává mi to neuvěřitelně zabrat. Kvantová fyzika je cesta k Bohu. Ale máme kliku, že onomu tajemství nikdy nepřijdeme na kloub. Čím víc to studuji, tím víc je to pro mne nepochopitelné. Člověk je nesmírně složitý tvor.

Točíte aktuálně nějaký nový film?

Netočím teď nic, protože nastala situace, kdy po třech a půl letech práce na novém filmu jsem o filmový projekt přišel. Po Nabarveném ptáčeti jsem dostal z Ameriky nabídku, abych natočil film podle svého výběru, takže jsem si zvolil jako téma život senátora Josepha McCarthyho a období takzvaného mccarthismu v padesátých letech. Ovšem americký producent nabídl tak mrzký peníz pro financování filmu, že jsem mu řekl, že za takových podmínek to nelze realizovat. Historický film takových rozměrů s velkými davovými scénami prostě bez dostatečného množství financí nejde natočit.

Nevím, co bude dále, jsem filmově a existenčně, byť naštěstí nikoliv existenciálně, ve stavu absolutního bezvětří a beztíže. Všechny své projekty dělám vždy na sto procent, není to tak, že dělám na filmu a vedle toho si natočím detektivní seriál anebo zrežíruji romantickou komedii, vždy dělám jen na jedné jediné věci. A když takový projekt padne, tak se logicky dostanu do stádia nula.

Vůbec nevím, jestli ještě někdy natočím nějaký film. Muselo by se stát to kouzlo, že se mi dostane do rukou látka, které budu bezmezně věřit. Nebudu režírovat jen proto, abych se uživil, to bych si přestal vážit sám sebe. A já si chci zachovat sebeúctu.

Co je pro vás osobně v životě nejdůležitější?

Důležité jsou ideály, pokud je nemáme, stávají se z nás cynici a nihilisti. To, čeho se jako lidé a občané musíme zbavovat, nejsou ideály, nýbrž iluze. Iluze jsou zničující. Mít iluze o někom nebo o něčem je velmi nebezpečné. Základní a největší humanistický ideál se jmenuje svoboda. Jedině ve světle svobody můžete žít naplněný život. Nejde jen o politickou svobodu, ale o svobodu ducha, kterou nosíme ve svém srdci a ve své duši. Jak už jsme o tom hovořili na začátku, moje vlast je tam, kde je svoboda.

Co vám v těchto časech dělá radost? A co vás naopak štve?

Radost mi dělají ty nejobyčejnější věci. Když se vidím s přáteli, když si sedneme a rozebíráme cokoliv, protože jsou to lidé, kteří mne dokážou nějakým způsobem ovlivňovat v dobrém slova smyslu, kladou mi otázky, nad kterými musím přemýšlet.

Dělá mi neuvěřitelnou radost číst si dobrou knížku, čtu pořád a za měsíc klidně i tři nebo čtyři romány. Dělá mi radost, když vidím opravdu dobrý film, dělá mi radost, když někdo umí druhé rozesmát, dělá mi radost, když si jdu s divadlem Sklep zahrát fotbal, dělá mi radost spousta věcí. Dělá mi radost, když se někdo usměje na ulici a nemá „rusácké“ manýry, kdy na sebe lidé jen štěkají.

A štve mne všechno, co tomu všemu odporuje a co to kazí. Štvou mne neustále naštvaní lidé, kteří jen fňukají a nadávají, štve mne Rusko a Putin, štve mne válka. Ale je to v rovnováze. Každý z nás má v sobě klasickou decimální váhu, naše duše je decimálka. A vy si na tu duši jen přikládáte. Buď si něco přiložíte do minusu, anebo do plusu. Otázka je, co by se stalo, kdyby převážilo jedno, nebo druhé. V obou případech by to podle mne vedlo ke katastrofě. Kdyby zvítězilo totální plus, možná by to byla stejná katastrofa, jako kdyby se všechno převážilo do absolutního minusu.

To je otázka, o níž je dobré přemýšlet. Řada lidí ale nechce takto neustále balancovat, bojí se svobody a všeho, co je za rohem. A když se něčeho bojíme, začneme být agresivní. Jenže jsou také lidé, a je jich hodně, které baví, když nevědí, co je za rohem, baví je objevovat a jít dopředu hlava nehlava. Ti zvláštním způsobem balancují lidi, kteří tohle nechtějí. Je to neuvěřitelný chaos. A to je zároveň jeden ze základních principů kvantové fyziky, že to, co je, není, a to, co není, tak je. Všechny věci se dějí vlastně zároveň. Lidská existence je svým způsobem úchvatná a je pro mne velkou nadějí, že zároveň zůstává tajemstvím.