V poslední době se u nás rozhořel jakýsi nový spor o smysl českých dějin, v němž jde – jak už to v takových případech bývá – koneckonců o porozumění naší přítomnosti, respektive důvodům „naší nynější krize“. Tentokrát se však spor nevede o události tak vzdálené, jako byly husitské bouře či Bílá hora, ale o naši nedávnou polistopadovou historii. Dramatičnost popisu z pera některých vykladačů těchto nedávných dějin si nicméně v mnohém nezadá s líčením oněch dávnějších národních pohrom. Tak se před námi odvíjejí obrazy plné revolučních zvratů, všude se to hemží podvratnými revolučními živly, univerzity a kavárny zachvacují revoluční vlny, již chví se základ světa vratký, až nám z toho na hlavu lustry padají. Proběhla prý u nás „Velká protikorupční revoluce“ (VPR), která připravila půdu pro nástup oligarchického a autokratického režimu, žijeme dnes v jiném režimu, v „Nových pořádcích“. Kdo toto popírá či nebere na vědomí, je stoupencem hereze, tzv. „nechumelismu“. Tyto své teze znovu zopakoval Bohumil Doležal v rámci naší polemiky na Svobodném fóru (naposledy v článku „Žádné staré bitvy nebojuji“, SF 21. 7. 2015), ale přizvukovali mu i jiní, jako bývalý mluvčí premiéra Nečase Jiří Sezemský („Spor o farmu zvířat: Anofert utahuje šrouby“, SF 24. 7. 2015).

Nejde o revoluci

Co na to říci, zastává-li takový výklad autor, který je vzděláním politolog? Termín „revoluce“ jako označení pro vývoj, který se u nás odehrál v minulých letech, neobstojí podle žádných seriózních politologických kritérií. A představa, že tuto revoluci provedly protikorupční iniciativy, je nejenom postavená na hlavu, ale také komická. Co je to za systém, jehož revoluční změnu by dokázalo způsobit několik skupinek občanských aktivistů tím, že občas sepíšou petici, horko těžko dostanou nějaké prohlášení do médií, nebo uspořádají nějaký happening či demonstraci?  Takový režim by musel být ještě mnohem ztrouchnivělejší, než byl ten normalizační.

Příběh o VPR je nejenom smyšlený, ale především odvádí pozornost od meritu věci. Bohudíky poslední revoluce, kterou jsme tu zažili, byla ta sametová před 25 lety – a i ona byla vlastně spíše restaurací, neboť v ní šlo o znovunastolení demokratického režimu. Co se zde však pod povrchem a ve skrytu odehrávalo nejpozději od dob velké privatizace a tzv. opoziční smlouvy, by bylo možno s jistou nadsázkou nazvat „Plíživou antidemokratickou kontrarevolucí“ (PAK). V rámci PAK se sváděl boj o zdroje – či chcete-li – o podíl na prvotní (i druhotné) akumulaci kapitálu. Protože v tomto boji některé demokratické instituce překážely (jako třeba funkční justice a policie), zatímco jiné mohly pomoci zjednat privilegovaný přístup k těmto zdrojům, měla PAK v zásadě charakter postupné okupace a kolonizace veřejných institucí. Jejími „hrdiny“ v pozadí byly různé finanční, zájmové či vlivové skupiny, často obtížně rozeznatelné od struktur organizovaného zločinu či regulérních mafií, propojené s četnými našimi veřejnými činiteli.

Parazité na demokracii

Nelze říci, že by ČR v minulém období nebyla demokratickým státem, neboť základní demokratické instituce – jejichž součástí byly jistě i standardní politické strany – u nás byly alespoň formálně ustaveny. Avšak paralelní struktury v pozadí, které na těchto institucích parazitovaly a zneužívaly je ke svým vlastním privátním zájmům, se staly významnou protisílou působící proti úsilí o budování demokratického a právního státu. Výsledkem byl jev již vícekrát popsaný jako „state capture“, tj. „uchvácení státu“. Předmětem sporu je samozřejmě otázka míry a pokročilosti tohoto jevu. Jisté však je, že způsobil vážnou a vleklou krizi demokratického systému. Rozhodně nešlo o ojedinělé excesy, ale o chronický a systémový problém, jehož nedílnou součástí byla významná část našich politických „elit“ a hlavních politických stran. Proto právem ztratily důvěru voličů (jistě, nedůvěra k politice sahá možná až k Bílé hoře, těmito historickými exkurzy však sotva vysvětlíme propad tradičních stran ve dvou minulých parlamentních volbách, na rozdíl od těch předcházejících).

To, co Bohumil Doležal a další nazývají protikorupční hysterií či dokonce revoluční vlnou, bylo pouze fází krize naší demokracie, kdy zmíněné problémy vyhřezly na povrch a začaly být veřejně reflektovány a otevřeně pojmenovávány. Považuje-li to pan Doležal za hysterii, pak lze snad na něj zpětně aplikovat jeho vlastní termín „nechumelismus“. Ať se přitom nediví, že na jeho burcování nyní mnozí hledí se značnou dávkou skepse, když při minulých chumelenicích spal pěkně za pecí a až nyní se probudil a začal bít na poplach, že – považte – ono opravdu sněží a stále houšť. Navíc v tomto zmatení začal hlava nehlava střílet do těch, kdo by měli být jeho přirozenými spojenci, totiž do občanských iniciativ, které již po léta nebojují za nic jiného, než za co podle svých vlastních slov celý život bojuje on, totiž „za liberální demokracii západní provenience“.

ANO využilo nespokojenosti

Je pravda, že hnutí ANO využilo obecně rozšířené nespokojenosti, na jejíž vlně se nechalo vynést k moci. Tato nespokojenost však nebyla zapříčiněna nějakou uměle vyvolanou hysterickou atmosférou, ale reálnými problémy, které velká část veřejnosti citlivě vnímala. Poté, co se ANO dostalo k moci, se – nijak překvapivě – začalo chovat v rozporu se svou předvolební rétorikou velmi podobně jako jeho předchůdci z tzv. standardních stran. V tomto smyslu dnes není přesné mluvit o „Nových pořádcích“, nýbrž spíše o „starých nepořádcích“ v nové podobě dovedené k vyššímu stupni dokonalosti a nebezpečnosti.

Rozdíl přitom není v dokonavosti či nedokonavosti procesu prorůstání či ovládání státu (tj. zda někdo pouze „prorůstá“, či již „prorostl“, zda teprve „ovládá“, či již „ovládl“), jak se to snaží gramaticky vyjádřit pan Doležal, nýbrž v míře jeho centralizace a zjevnosti. Namísto skryté a do jisté míry pluralitní oligarchie či „kleptokracie“, která již v minulých letech dost slušně „prorostla“ do těla demokratického státu, dnes v této po léta kypřené půdě zapouští kořeny zjevná monolitní oligarchie, kdy majitel a vysoce postavení manažeři jedné firmy jsou zároveň vysoce postavenými politiky, takže si nikdy nemůžeme být jisti – či spíše si většinou můžeme být jisti – v zájmu koho v této dvojroli jednají. Vedle tohoto permanentního střetu zájmů je novým jevem snaha o přímé ovládnutí médií (jakkoli propojení politiky a médií a pokusy o jejich ovládnutí zde v jiných formách existovaly již dříve).

Proti Anofertu jsme měli vystoupit víc

Zatímco zcela kategoricky odmítám fikci o VPR, uznávám oprávněnost kritiky, že občanské iniciativy by měly být více slyšet a měly by rozhodněji vystupovat proti střetu zájmů Anofertu. Některé iniciativy se o to také snaží: Sdružení „Vraťte nám stát“ např. adresovalo Andreji Babišovi řadu otevřených dopisů (včetně výzvy k rezignaci), podílí se na přípravě změn zákonů, které by do budoucna zajistily větší nezávislost médií a zabránily kumulaci mediální a politické moci atd. Proč o těchto aktivitách není více slyšet v Babišových médiích, je asi pochopitelné, proč ne v těch ostatních, se můžeme domýšlet, když v nich opakovaně čteme povídačky o protikorupčních revolucích, za něž jsou tyto iniciativy činěny odpovědnými.

Cesty z krize

Z kritiky pánů Doležala a Sezemského mám ovšem dojem, že za vysněný ideál stále považují návrat ke „starým nepořádkům“. V tom se zcela zásadně neshodneme. Česká demokracie se dnes potácí mezi Skyllou a Charybdou starých a staronových nepořádků. Mezi nimi je třeba najít východisko ke skutečnému demokratickému a právnímu pořádku. To však vzejde jedině z obrody autentické demokratické politiky, která se může odehrát v zásadě na dvou frontách: 1) V existujících standardních stranách, které ale musejí projít tvrdou sebereflexí, především nahlédnout, do jaké míry se podílely na starých nepořádcích, a ne se snažit vylhat ze své minulosti. 2) V politických uskupeních, která vzešla právě z občanských iniciativ a nespokojené občanské společnosti. Tato druhá fronta, kterou nazývám „obroda politiky z občanské sebeobrany“, zatím zaznamenala značné úspěchy v posledních komunálních volbách. Bylo by záhodno tyto zdravé síly sjednotit a zopakovat totéž na krajské a celostátní úrovni. I když ANO pilně „maká“ na svém sebe-znemožnění, ještě dlouhou dobu zřejmě na sebe bude přitahovat hlasy nespokojených voličů, pokud zde nevznikne skutečně věrohodná politická alternativa.

Autor je filozof, působí na FF UK v Praze