Nejsmutnějším zjištěním rozhovoru se syrským prezidentem Bašárem Asadem, zprostředkovaným v úterý Českou televizí, je paradox, že ze všech diskutujících působil právě blízkovýchodní diktátor nejpříčetněji.
Bašár Asad se jevil během rozhovoru jako člověk jasného myšlení a koncepčního uvažování a svým projevem i schopností formulovat předčil zdaleka všechny komentátory, kteří se na ČT v daném pořadu vyjadřovali. Západ bohužel není dlouhodobě schopen k situaci na Blízkém východě zaujmout jasný postoj, západní pohled zůstává rozdrobený do dílčích postojů, které si často protiřečí.
Bašárův pohled na válku v Sýrii naproti tomu nepostrádá jak vnitřní soudržnost, tak i jasnou vizi dalšího směřování Sýrie. Vizi, se kterou může Západ nesouhlasit, ale pokud nedokáže nabídnout stejně jasnou a reálnou alternativu, působí jednostranná kritika Asada spíše jako snaha odvrátit pozornost od vlastního selhání a neschopnosti poukazováním na Asadovu temnou stranu.
Během dvouhodinového pořadu vystoupila řada osobností, ale nikdo nepůsobil tak přesvědčivě a otevřeně jako právě Asad. Směšně umanutý antiamerikanismus komunistického europoslance Miloslava Ransdorfa působil jako svého druhu zábavné odlehčení jinak tíživého tématu. To Pavel Telička, aktuálně europoslanec za hnutí ANO, nám předvedl, že jeho schopnost dlouze mluvit a přitom vůbec nic neříct se výrazně zlepšila.
Názory Marka Štyse, vedoucího humanitárních programů organizace Člověk v tísni, pak v závěru pořadu propojily syrského diktátora s tématem ruského angažmá v Sýrii. Podle Štyse bojuje Rusko s Islámským státem za cenu vysokých civilních obětí a výsledkem bude zvýšená migrace. Nepřímo tím divákům sdělil, že z pokračující migrace je třeba vinit Rusko. Tohle podpásové strašení veřejnosti je obzvlášť trapné u člověka, který by z titulu své práce měl být altruistou a obdobné emoce naopak tlumit.
Rusko nebylo tím, kdo válku v Sýrii vyvolal, což už se nedá říct o blízkovýchodních spojencích Západu, jako jsou Saúdská Arábie a Katar. Na ideovou spřízněnost saúdského wahhábismu a tzv. islamismu už dávno upozorňují mnozí komentátoři. Upozornil na ni během rozhovoru i sám Asad.
Západ za celou dobu války v Sýrii nevyužil příležitost zničit Islámský stát, a tím logicky ztratil jako kritik Ruska důvěryhodnost. Náboženské a kmenové nepokoje v nestabilních islámských státech mají tendenci se přelívat do okolních zemí, což představuje pro Rusko vnitřní nebezpečí. Není pochyb, že Rusko této situace využívá k získání převahy v daném regionu, a nejabsurdnější na tom je, že liknavý Západ ho do této situace svou neschopností sám vmanévroval.
Stejným způsobem lze hodnotit i postoj Západu k Bašáru Asadovi. Pokud někomu vadí, že Asad je diktátor a masový vrah, proč mu nevadí, že to samé platí i o členech saúdské královské rodiny, kterou osobně navštívil sám „mírotvůrce“ Barack Obama? Náš turecký spojenec Recep Erdoğan, jehož rodina má obchodní a zřejmě i osobní vazby na Islámský stát, dokonce pod pláštíkem spojenectví s NATO pokračuje v genocidě Kurdů, donedávna jediné síly schopné rozpínavý IS zadržet. Poukazovat za dané situace na Asada jako masového vraha, s nímž bychom se neměli bavit, je pokrytecké.
Islám nikdy nebyl a z principu nemůže být náboženstvím v západním slova smyslu. Zatímco Západ přísně odděluje soukromou sféru od politické a náboženství spadá do té soukromé, islám nezná politiku, protože politické je pro něj všechno včetně soukromého života věřících. Islám znamená v překladu „podřízení se“ ve smyslu kapitulace a vzdání se svobody. Z toho mimo jiné plyne, že islám je už ze své nejzákladnější definice v přímém protikladu k západní společnosti, stojící na principu svobody. Filozof a politolog Roger Scruton z toho důvodu navrhuje nahlížet islám nikoli jako náboženství, ale jako totalitní diktaturu stalinského typu. Diktátoři Asadova typu by byli v západní kultuře patologickým jevem, zatímco v islámské kultuře jsou jen logickým důsledkem.
Asadovi poskytl rozhovor v České televizi možnost rehabilitovat se v očích Syřanů jako státník a poslat tím jasný vzkaz, že je opět silný a schopný zaručit svým příznivcům „bezpečí“. Zatímco Západ funguje na předpokladu obecného konsenzu (legitimní je to, s čím všichni souhlasí), zbytek světa včetně islámských států funguje na principu síly. Demokracií pravověrný muslim pohrdá, představuje pro něj slabost. Vztah muslimů ke svým diktátorům je stockholmským syndromem svého druhu.
Západní mocnosti dlouhodobě nehrají se svými voliči čistou hru. Politické instituce jsou v čím dál větší míře ovládány privátními zájmy. Odpůrci Západu mají v této situaci ulehčenou práci, když jim v mnoha případech stačí jen poukázat na zamlčované skutečnosti. V tomhle vidím zásadní selhání demokracie, nikoli v tom, že Česká televize poskytla prostor Bašáru Asadovi.
