Účast Josefa Valčíka na útoku v Libni by byla s ohledem na fakt, že jej hledalo gestapo, velmi riskantní FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
Okolo každé velké historické události se postupem času vytvoří řada mýtů, polopravd, či vyložených lží, které si následně žijí vlastním životem, a neznalí posluchači či čtenáři jim věří. Některé z těchto mýtů pak nelze nijak vykořenit. A tak si dodnes někteří lidé například myslí, že Josef Gabčík přebíhal před Heydrichovým vozem, že si Heydrich nasadil na hlavu české korunovační klenoty či že Josef Valčík Heydrichův příjezd signalizoval zrcátkem.
Klíčovou roli ve vytváření mýtů a v zastírání skutečnosti balastem lží a nepravd hrál Ladislav Vaněk, původně sokolský odbojář, později aktivní konfident jak gestapa, tak v poválečných letech komunistické státní bezpečnosti. V počátečních fázích se podílel na podpoře parašutistů z Anthropoidu, a proto o mnohých věcech věděl, ale po zatčení gestapem se rozhodl přistoupit na spolupráci. Zachránil si tím život a později okolo sebe vytvořil aureolu bojovníka proti nacismu a jednoho z mála přímých účastníků útoku na Heydricha, který přežil, a má proto právo o akci informovat následující generace. Postupem času však jeho fabulace přecházely do více a více absurdních rovin, až bylo naprosto jasné, že si přivlastňuje zásluhy, které mu nepatřily, a hovoří o věcech, o kterých prokazatelně vědět nic nemohl.
K jeho „majstrštykům“ patřilo prohlášení, že Anthropoidu doporučoval možnost zaútočit na Heydricha pancéřovou pěstí při jeho cestě vlakem do Berlína. Bylo by to pěkné, kdyby si to celé Vaněk nevymyslel. Heydrich totiž do Berlína zásadně létal a pancéřové pěsti byly do německé armády zařazeny až v roce 1943.
S postupujícím časem Vaněk neustále přidával další a další popisy toho, jak k útoku došlo, a také přidával další a další osoby, které se měly přímo na místě vyskytovat. Na konci 80. let už by podle jeho vyprávění, s nadsázkou řečeno, musel Heydrichův mercedes kličkovat mezi davy odhodlaných odbojářů. Sobě dokonce přisoudil roli pozorovatele sedícího na invalidním vozíku. Útok měl být navíc natáčen na kameru, kterou měl obsluhovat plukovník Jaroslav Plass.
Ale vraťme se k dalším mýtům přetrvávajícím mezi lidmi i díky filmu Atentát, který v roce 1964 natočil režisér Jiří Sequens.
Kdo si nasadí korunu, zemře…
Reinhard Heydrich si v jedné scéně z filmu nasadí na hlavu korunu českých králů, přestože ví, že existuje legenda o smrti každého, kdo si ji nasadí neoprávněně. Pravda je však taková, že podle historiků jde o moderní legendu, která vznikla až ve 20. století právě v souvislosti s Heydrichovou smrtí. Historicky je doložena papežská listina, kterou na žádost Karla IV. vydal papež Kliment VI. A v níž se uvádí, že svatokrádežné nakládání se Svatováclavskou korunou bude potrestáno exkomunikací, což byl jeden z nejtvrdších středověkých trestů.
Navíc si Reinhard Heydrich podle všeho korunu na hlavu nenasadil, všechny známé fotografie, které jej v blízkosti českých korunovačních klenotů zachycují, jej ukazují jen jako pozorovatele, který je zblízka obdivuje.
Valčíkovo zrcátko
Další mýtus, který jde rovněž na vrub Sequensovu filmu: Josef Valčík v podání Jiřího Kodeta zde signalizuje zrcátkem připravené dvojici mužů z Anthropoidu, že se Reinhard Heydrich již blíží. Ponechme stranou poválečná bádání, která zjistila, že bylo pod mrakem a slunce nesvítilo. Teoreticky by mohlo snad dojít k chvilkovému protržení mraků a svitu slunce zrovna ve chvíli, kdy by se do Libně blížil Heydrichův automobil. Ovšem zkuste se trefit „prasátkem“ vytvořeným pomocí miniaturního zrcátka přesně na vzdálenost několika stovek metrů. To je takřka nadlidský úkol.
Proti Valčíkově účasti na místě svědčí i fakt, že parašutista byl od svého útěku z Pardubic hledán gestapem a po Praze i jinde v protektorátu visely plakáty s jeho podobiznou. Nikdo z vycvičených vojáků by přece neriskoval, že se na místě útoku bude vyskytovat někdo, koho může jakýkoliv náhodný policista poznat (byť se Josef Valčík samozřejmě maskoval).
Nicméně mýtus Valčíkova zrcátka byl a je v povědomí Čechů natolik zakořeněn, že se stejná scéna jako u Sequense objevila i o deset let později ve filmu Sokolovo, které natočil Otakar Vávra. Zde Valčíka hrál Jiří Klem. A v roce 1993 byla dokonce vydána rozsahem nevelká publikace Petra Kubánka Dal signál k atentátu na Heydricha, jež se věnuje životu Josefa Valčíka.
Gabčík před vůz nevběhl
Většina běžných čtenářů je opět díky filmu Atentát z roku 1964 přesvědčena, že Josef Gabčík před vozem zastupujícího protektora přebíhal a v okamžiku, kdy chtěl vystřelit smrtelnou dávku, se zbraň zasekla. Následně pak Jan Kubiš po vozidle hodil bombu, která vybuchla na stupátku v pravé zadní části Heydrichova mercedesu a střepiny z ní a kusy karoserie a sedadla zastupujícího protektora zranily na zádech. Jenže režisér Sequens si přebíhání před vozidlem vymyslel, aby scéna byla akční a ve filmu dobře vypadala. Ve skutečnosti stál Josef Gabčík na kraji chodníku, takže hlavu potenciální oběti měl jen pár desítek centimetrů před hlavní své zbraně. Ta však skutečně nevystřelila. Jak se o mnoho let později zjistilo v archivech, mohl za to vzpříčený náboj.
Dokážete si představit, že by nějaký člověk dobrovolně vběhl před několikatunový kolos a snažil se zasáhnout jeho posádku? Zvláště uvážíme-li, že Josef Gabčík nebyl nejvyšší, měřil jen asi 167 centimetrů, takže by musel zbraň zvedat hodně do výšky. I podle hlášení kriminálního rady Heinze Pannwitze, který vedl vyšetřovací tým, Gabčík nebyl blázen, aby vběhl před rozjetý třílitrový mercedes. Stál na obrubníku, takže byl o dvacet centimetrů výše nad silnicí. Mercedes s Heydrichem na pravém předním sedadle k němu dojel a v tu chvíli Gabčík tasil zbraň. Ta však nevystřelila. Rekonstrukce, která se odehrála v roce 2012, dokázala, že Gabčík stál na chodníku, a měl tak na Heydricha i jeho řidiče zcela volné palebné pole; kdyby mu skočil před auto, tak jak se díky Atentátu traduje, měl by svůj cíl na mušce jen na poměrně krátkou chvíli.
Ona fabulace o vběhnutí před vůz, kterou si „přivlastnil“ režisér Sequens, se však objevila v prvním hlášení gestapa o situaci v Libni. S ještě nepřesnou znalostí věcí se v oběžníku psalo, že „do cesty protektorovu mercedesu vběhl muž se samopalem“.
Přestřelka jak na Divokém západě
Všechna filmová zpracování, v nichž se objevuje závěrečný boj sedmi statečných československých parašutistů se značnou německou přesilou, ukazují, jak obránci kúru a později i krypty po útočnících stříleli z automatických zbraní a házeli po nich množství granátů. V tom nejméně podařeném zpracování ve filmu Smrtihlav se obránci brání dokonce pomocí kulometu, kterým kosí jednoho útočníka za druhým. Historická věrnost, či aspoň uvěřitelnost v těchto případech ustoupila filmovému umění a dramatičnosti. Kdyby totiž bylo obléhání a dobývání kostela a krypty natočeno přesně podle pravdy, byla by to pro diváka odchovaného akčními filmy asi nuda. Obránci měli k dispozici jen osobní zbraně, tedy pistole Colt, s omezeným množstvím munice a jen několik granátů.
Také ztráty, jež útočníkům způsobily, nebyly tak značné, jak ukazují filmy. Nikdo z útočících esesáků a členů gestapa nebyl zabit, v jejich řadách byli jen čtyři lehce zranění muži. I tak dokázali parašutisté odolávat asi sedm hodin.
Útěk do kanalizace
Posledním mýtem, o němž se zmíníme, je snaha mužů obléhaných v kryptě uniknout do blízké kanalizace. Některé indicie z poslední doby však naznačují, že se možná o mýtus nejedná a že se parašutisté opravdu do kanalizace probourat chtěli, aby si vytvořili únikovou cestu pro případ ohrožení.
V červnu 2019 se totiž odborníkům za pomoci georadaru podařilo potvrdit existenci podzemní průchozí chodby, která vede v ose chodníku podél kostela asi metr od jeho zdi. Parašutisté o ní mohli mít informace od duchovních zdejšího kostela, a je tedy poměrně pravděpodobné, že se o proražení díry do této chodby pokusili. Možná ještě v době svého pobytu, možná již ve chvíli, kdy byli obléháni.
Ovšem s potenciálním útěkem z krypty prostřednictvím kanalizace počítali i Němci, a tak byla všechna známá vyústění kanalizačních stok do Vltavy obsazena a hlídána ozbrojenými vojáky. I kdyby se mužům z krypty podařilo uniknout, pravděpodobně by svůj konec jen oddálili o několik minut, než by došlo k boji v kanalizaci či při jejím opouštění. O zmiňované chodbě díky georadaru víme, že je ukončena zazděním na úrovni Václavské ulice. Ale kdy k tomuto zazdění došlo, nemáme dnes žádnou povědomost.
