Následky ruské agrese na Ukrajině / Ilustrační foto FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
Zpráva Amnesty International (AI), která obvinila ukrajinské ozbrojené síly z toho, že svou taktikou ohrožují civilisty a tím porušují mezinárodní humanitární právo, vzbudila velký rozruch. Tvrzení ve zprávě obsažená jsou absurdní i s ohledem na samotné závěry AI ohledně ruského postupu. Článek 28, části 3, oddílu 1 Ženevských konvencí je totiž daleko složitější aplikovat. Nezisková organizaci má pravdu snad jen v tom, že válečné právo ukládá povinnosti i straně, která se legitimně brání. Dělí se totiž na právo vést válku (ius ad bellum) a pravidla, která je potřeba dodržovat při jejím vedení (ius in bello). Zároveň je ale potřeba co nejhlasitěji zdůraznit, že ruská agrese je válečným zločinem sama o sobě a tudíž z hlediska případných provinění poměřujeme nepoměřitelné. To by platilo i v případě, kdy by zpráva AI měla pravdu, což nemá.
Do 20. století se na válečné konflikty pohlíželo jako na výsadu panovníka, případně demokratického státu. Pokud bylo vedení agresivní války trestáno, pak jedině v případě, že agresor prohrál a vítěz jej donutil platit reparace. Zkušenost dvou světových válek ale mezinárodní společenství přiměla k tomu, aby válku jakožto nástroj zahraniční politiky odmítlo. Vést válku je z hlediska mezinárodního práva nelegální až na přesně vymezené případy. K nim patří například sebeobrana, což je případ Ukrajiny v boji proti Rusku.
Patří k nim i snaha bránit genocidě, což je důvod, který pro svou agresi uvedlo Rusko. Šlo o snahu tuto útočnou válku legitimizovat. Jenže Ukrajina podala k Mezinárodnímu soudnímu dvoru žádost, aby toto zdůvodnění prozkoumal. Ten v předběžném opatření ze 16. března tohoto roku Moskvu vyzval, aby veškeré vojenské akce zastavila do doby, než rozhodne. Minimálně od té doby je dle platného mezinárodního práva vedení ruského státu vino válečným zločinem.
Jak se smí bojovat
To by platilo, i kdyby se ruští vojáci chovali jako andělé a nezkřivili vlásek jedinému civilistovi. To se navíc neděje. Mezinárodní vyšetřovatelé zdokumentovali zločiny proti lidskosti například v Buči, deportace Ukrajinců z okupovaných území a další hrůzné zločiny. Ruské vedení se navíc netají svými genocidními záměry. Genocida stejně jako vedení agresivní války jsou při tom zločiny, ze kterých se zpovídá stát jako celek.
Naproti tomu i kdyby měla AI ve své zprávě pravdu, pořád by se jednalo jen o provinění jednotlivých polních velitelů. Je pravda, že i napadená strana musí dodržovat pravidla boje, která se týkají především osob, jež mají být chráněné (zajatci, civilisté), a zbraní, které je možné používat. V tomto případě ale platí, že vinnu nenese Ukrajina či její ozbrojené síly jako celek, ale jen konkrétní pachatelé konkrétních přečinů.
Ochrana civilistů a článek 28
Je tedy potřeba zdůraznit, že i v případě, kdy bychom se ztotožnili se závěry zprávy AI, nelze dovozovat morální ekvivalenci obou stran. Úplnou zvráceností je pak vydávat tyto závěry za ospravedlnění ruské agrese jako celku, jak to udělalo ruské velvyslanectví v Londýně. Autorům zprávy muselo nebo minimálně mělo být jasné, jak svými tvrzeními nahrají Rusku. Bylo by tedy nasnadě, že jejich argumentace je neprůstřelná.
Tak tomu ovšem ani zdaleka není. Právě naopak. Zpráva sice mluví o zdokumentovaných případech, kdy prý ukrajinské ozbrojené síly operovaly ze zastavěných oblastí, ale vůbec nedokazuje to hlavní. V článku 28 se totiž žádné konkrétní rozmístění vojáků nezakazuje. Zapovídá jen snahu chránit vojenské cíle přítomností chráněných osob. Žádný důkaz, že takový byl záměr využívání opuštěných škol a dalších budov, však nenabízí.
Hasiči vodou ničí zdi
V situaci, kdy se Ukrajina prokazatelně vehementně snažila civilisty z frontových oblastí evakuovat, je naopak takové tvrzení opravdu zvláštní. Navíc v té samé zprávě AI uznává, že Rusko vojenské a civilní cíle nerozlišuje a útočí na ně bez rozdílu. Sama nezisková organizace tak vlastně dochází k závěru, že účel ochrany vojenských cílů přítomností civilistů nemohl být nikdy naplněn. Jediné, na čem AI svůj závěr zakládá, je skutečnost, že nemá důkazy o tom, že by ukrajinské síly civilistům ve svém okolí nabídly evakuaci, a podle jejich analytiků mohly být jednotky rozmístěné jinde.
To je ale zoufale málo. Takže tady máme na jedné straně zemi, která vede zločinnou válku. To vyplývá z rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Tato válka má nejspíš genocidní povahu. Na druhé straně máme zemi, která se brání, a jejíž vojáci možná v některých případech podle názoru analytiků neziskové organizace nesprávně vyhodnotili taktickou situaci. Je to asi, jako bychom konstatovali, že jsme rádi, že nám hasiči hasí oheň v domě, ale zároveň jim vyčítali, že možná zbytečně promočili tapety.
