Zprvu nechápala, co jí ten cizí člověk vlastně chce. Seděla v tramvaji, a když se k ní přiblížil, byl k nepoznání. Pak ovšem v té bledé hubené tváři začala Drahoslava tušit Karlův obličej. A už ho před sebou viděla zcela jasně. Jak se ten muž změnil! Vystoupili a v kavárně si vyprávěli, jak to všechno bylo. Psal se rok 1956 a Karla Brhela před nedávnem pustili z vězení.

Špilberk, Pankrác, Jáchymov

„Kobka pro jednoho vězně musela pojmout čtyři. K dispozici jsme měli dva slamníky a každý přikrývku. Spali jsme na zemi a celou noc svítilo světlo. Ležet jsme museli na zádech s rukama na dece. Pokaždé, když někdo ve spaní změnil polohu, byla kobka probuzena kopáním do dveří a blikáním stropního světla. Nikdo nesměl vylézt na stůl a podívat se z okýnka, které bylo pod stropem. Kdo byl přistižen, byl potrestán. Při opakovaném přistižení byl dán do korekce. O obhájci nemohla být řeč. Kdyby někdo takové přání vyslovil, byl by v nejlepším případě bachařem prohlášen za blázna nebo by dostal za tu drzost pár facek.“

Karla Brhela, partyzána a válečného veterána, zatkli o Velikonocích roku 1950. Když téměř o šedesát let později, na sklonku života, sepisoval své životopisné poznámky do školního sešitu, o tom zaznamenal: „Přijel jsem na dovolenou domů do Hranic. Tam jsem byl na Velký pátek 7. dubna zatčen doma v bytě příslušníky Obranného zpravodajství. V noci jsem byl eskortován do Nového Jičína. Tam jsem byl vězněn v místní věznici.“

Mladá učitelka Drahoslava Jeršíková čekala tenkrát v nedalekém městě Odry, až ji Karel vyzvedne a odveze ji do Hranic představit svým rodičům. Důstojník Československé armády přijížděl do Oder pravidelně. Procházeli se ulicemi malého města a všichni na té dvojici mohli oči nechat. Jenže čekala marně. Karel Brhel byl komunistickým režimem zatčen a v roce 1951 odsouzen k osmi letům vězení. „Důvodem mého věznění bylo, že jsem se v srpnu 1948 setkal v bytě mojí bytné se dvěma agenty, kteří v té době několikrát ilegálně překračovali státní hranice s Bavorskem a plnili nějaké drobné zpravodajské úkoly,“ píše Karel Brhel ve svých pamětech. „To, že jsem se s nimi setkal a hovořil s nimi a pochopitelně jsem tuto skutečnost nehlásil, byla tehdy dostatečná záminka k trestnímu stíhání. Moje vyšetřovací vazba v Novém Jičíně skončila koncem května. Byl jsem pak převezen do vyšetřovací vazby vojenské věznice v Brně na Špilberku. Po měsíčním pobytu na Špilberku jsem byl eskortován do soudní vazby na Pankráci do Prahy.“

Pro Paměť národa o svém věznění Karel Brhel v roce 2004 vyprávěl: „Když jsem přišel do Jáchymova, tak mě vzali k doktorovi. To byl bývalý esesák, ten se na mě podíval a já jsem vážil 55 kilo. Tak povídá tomu svému pomocníkovi: ‚Je špatně živený, ten nemůže jít do šachty.‘ Tak jsem byl měsíc na povrchu na rekonvalescenci a po měsíci jsem šel dolů.“

Jako vážně nemocný byl v roce 1955 ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn z vězení, do armády se však vrátit nesměl. Nastoupil na místo pomocníka topiče v elektrárně v Ostravě-Třebovicích. Pár měsíců po setkání pospaném v úvodu článku se Karel s Drahoslavou vzali.

V německé školce

Karel Brhel se narodil 6. srpna 1922 v Krnově v rodině armádního důstojníka. Vyrůstal v Bruntále, kde jeho otec sloužil. V německém prostředí sudetského okresního města uměl už odmalička německy stejně dobře jako česky. „Otec byl tehdy rotmistrem u pěchoty a sloužil v Bruntále. Bylo to město okresní s převážnou většinou německého obyvatelstva. Z této skutečnosti vyplynulo, že v předškolním věku jsem mluvil německy tak samozřejmě jako česky. Mými kamarády byla jen německá děcka. České obyvatelstvo tvořili vlastně jen státní zaměstnanci. To znamená železničáři, pošťáci, četníci…“ vzpomíná Karel Brhel na dětství ve svých zápiscích. „Mým kamarádem byl Fricek Kurzweil, syn jednoho z největších obchodníků ve městě. K němu do přepychového bytu jsem si chodil hrát. On měl hodně hraček, které jsem já vůbec neměl. Plat rotmistra byl tehdy 800 korun a to nebylo moc,“ pokračuje.

Ze sledu dětských vzpomínek sám zdůraznil jednu, která je dnes ve svých detailech unikátním svědectvím o vztazích Čechů a Němců v Sudetech koncem 20. let, kdy byl pamětník ještě chlapcem předškolního věku. „Za zmínku stojí událost tehdejší doby,“ píše Karel Brhel. „Chodil jsem do školky. Jednoho dne potkala učitelka mého otce a ptala se, proč už Karlík nechodí do školky. Otec prý byl touto zprávou velmi překvapen a říkal, že mne denně do školky posílají. Aby se přesvědčil, kam vlastně chodím, začal mne druhý den sledovat a zjistil, že sice do školky chodím, ale do německé. Přišel německé učitelce vysvětlit, že jsme Češi, a proto do německé školky chodit nemohu. Učitelka ho však umluvila, aby mne tam nechal chodit do Vánoc, které už byly přede dveřmi, protože prý má pro mne houpacího koně, po kterém jsem tak toužil. Důvod, pro který jsem nechtěl chodit do české školky, byl, že tam jsem musel skoro pořád klečet v koutě, zatímco německá učitelka mě houpala na klíně, když četla dětem pohádku.“

Vládní vojsko

S obsazením Sudet po Mnichovu 1938 museli Brhelovi do vnitrozemí. Rodina žila v Hranicích, kde Karel v červnu 1942, v době počínající heydrichiády, maturoval na gymnáziu. Jen několik týdnů po ukončení studií byl totálně nasazen do továrny na zpracování grafitu v Dolních Rakousích. V archivu z pozůstalosti Karla Brhela se uchovalo několik autentických kreseb, které formou komiksu život na nucených pracích ilustrují. Autorem je pamětníkův neznámý kolega z totálního nasazení.

V roce 1943 se Karel Brhel vrátil z Rakouska do protektorátu. Zřejmě pod vlivem svého otce toužil po službě v armádě, což ani v době okupace nebylo vyloučeno. A také to byla cesta z totálního nasazení. V protektorátní armádě – takzvaném vládním vojsku – sloužilo několik tisíc českých profesionálních vojáků, kteří měli přispět k praktickému fungování protektorátu a jeho infrastruktury. Vojsko střežilo železnici nebo vybrané strategické objekty.

Taková služba mohla být jak tehdy, tak i později vnímána jako forma spolupráce s nacisty. Je ale potřeba také zmínit, že malou armádu ozbrojených Čechů sami nacisté viděli jako potenciální hrozbu, která se může obrátit proti nim, a proto se rozhodli jednotku přesunout z protektorátu na italské bojiště (více o vládním vojsku například zde). Následné skutky, tedy hromadné zběhnutí vojáků k partyzánům, potvrzovaly, že obavy německých úřadů z nedostatečné loajality vůči Říši se ukázaly jako zcela oprávněné. A jak lze soudit z hlášení sepsaného Karlem Brhelem v roce 1947, mnozí o přeběhnutí ke Spojencům uvažovali už delší čas a odjezd na alpská bojiště vnímali jako vítanou příležitost.

V dobovém dokumentu čteme: „Předkládám hlášení o organizaci a činnosti při přechodu velitelství 1. roty a jedné pěší čety bývalého praporu 12 vládního vojska.

Již před odjezdem do Itálie v květnu 1944 byl jsem rozhodnut, že se musím za každých okolností dostati na stranu spojenců a že v tomto počínání nebudu sám a že se najde u roty dostatek příslušníků majících stejné úmysly. O tom jsem se přesvědčil ještě v posádce před odjezdem z rozhovoru s panem poručíkem Brázdou, rotmistrem Kozumplíkem, Kotrlou, rotným Sitařem.

Když jsme přibyli do Itálie, bylo skutečně naší první starostí, jak nejrychleji vejít ve styk s některou partyzánskou skupinou. Kdo hledá, ten najde. V tomto směru nám štěstí přálo, protože při vykonání strážní služby u muničních objektů v prostoru San Francesco al Campo severozápadně od Turína, v místech již bohatých na partyzánskou činnost, podařilo se nám vejít ve styk s italským partyzánem poručíkem Ottou a s jeho několika lidmi.

Stalo se to tímto způsobem: Italský partyzán poručík Otta byl správcem muničního skladu, a bylo proto jeho povinností, aby v objektech, ve kterých měla stráž […] pana praporčíka Brázdy, ve které jsem byl i já, našel místo pro strážnici. Nikdo z nás neuměl natolik italsky, aby se mohl s ním dohovořiti, až posléze se zjistilo, že ovládá francouzštinu. Vystoupil jsem proto poprvé jako tlumočník pana praporčíka Brázdy.

Vzhledem k funkci poručíka Otty pokládal jsem jej za fašistu, ale asi po dvouhodinové soukromé rozmluvě, která byla vlastně ohledáváním a zjišťováním jednoho i druhého, jsem poznal, že není-li přímo partyzán, že má jistě velmi dobré spojení s nimi. Na tuto okolnost jsem upozornil pana praporčíka Brázdu, který mi řekl, abych zjistil, jaké jsou možnosti pro přechod k partyzánům.

Příštího dne jsem se poručíka Otty na tuto okolnost bez obalu zeptal. Ten mi řekl, že se musí napřed domluvit s velitelem partyzánů, a požádal mne zároveň, abych mu dal několik ručních granátů. Ty jsem mu se svolením pana praporčíka Brázdy vydal. Zároveň chtěl vědět, kolik by nás přešlo. Stránku organizace přímo u jednotky si vzal na starost hlavně pan praporčík Brázda. Při příští směně řekl jsem poručíku Ottovi, že všichni, až na několik váhavců, jsou s tím srozuměni.

Byl proto ujednán den a hodina, kdy pro nás partyzáni přijdou, i způsob odjezdu do hor pod rouškou intenzivní a prudké fingované palby, která měla přivést Němce vzdálené asi čtyři kilometry v domnění, že jsme tvrdě s partyzány bojovali.

Program byl z naší strany i ze strany partyzánů přesně splněn. Měl však určité háčky. Například večer dne 26. 6. 1944 ve 21.00 měli přijet partyzáni. To věděli všichni, kteří se o věc zajímali. Jen pan štábní kapitán, dnes podplukovník Moťka, byl touto zprávou ve večerních hodinách nemile překvapen, jak jsem zjistil, když mě volal k sobě a řekl: ,Doslechl jsem se, že chcete dnes odejít k partyzánům. To si vypusťte z hlavy.‘

A nakonec nám mimo jiné řekl: ,Přijdou-li, půjdete k nim a řeknete, že jim dáme všechno, co budou chtít, ale že s nimi nemůžeme jít, protože máme doma rodiny a rodiče, kteří by kvůli nám zbytečně trpěli.‘

Jest samozřejmé, že jsem rozkaz aneb přání jeho v tomto případě nemohl splnit. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem to hlásil panu praporčíku Brázdovi a sám jsem přetrhl telefonní kabel vedoucí do německých kasáren, abychom měli jistotu.

Když pak přijeli partyzáni, nezbývalo nic jiného, než aby i ti, kteří chtěli zůstat věrni protektorátu, jeli s námi. Druhého dne pak již u partyzánů prohlásil štábní kapitán Moťka: ,Když jste mě sem přivezli, tak se budu muset o vás starat.‘

To bylo asi vše, co bych mohl za svou osobu o organizaci přechodu jednotky bývalého vládního vojska k italským partyzánům prohlásiti.“

Přes ledovce do Francie

V italských Alpách, jen několik desítek kilometrů od hranice s Francií, se partyzánské jednotky Karla Brhela střetávaly v přestřelkách s německou armádou i fašistickým italským vojskem. Nepřátelská převaha však rostla a partyzáni se rozhodli k přechodu na francouzskou stranu Alp. Ve Francii se pak čeští vojáci dostali ke spojeneckým vojskům a v jejich jednotkách bojoval Karel Brhel až do konce války.

Ve vzpomínkách na týdny s italskými partyzány Karel Brhel vypráví, že bojové akce byly takřka každý den. Jednotky musely být neustále v pohotovosti před Němci. „Pořád nás honili po horách,“ vzpomínal pamětník. Bydleli v salaších, jídlo bylo velmi skromné a oblečení málo. Výzbroje však měli partyzáni dostatek, neboť po kapitulaci italské armády hodně Italů uteklo domů i s výstrojí a výzbrojí. Také britské a americké letectvo pravidelně shazovalo partyzánům do alpských údolí zbraně a konzervy.

Nejsilnější útok německých a italských oddílů zažil Karel Brhel u městečka Corio jižně od Aosty. Partyzáni byli tak překvapeni, že se takřka na poslední chvíli rozutekli do hor. Čekali, že přijde útok, ale že nepřátelé zaútočí tanky, to netušili. „Každý z nás hledal cestu ven z toho pekla a já jsem skočil do strže. Byla hluboká asi padesát metrů. Několik těch Němců letělo za mnou, ale netušili, že jsem se opovážil slézt dolů. Tak tam dolů stříleli, dokonce tam hodili granát a já ležel přitisknutý ke stěně. Jakmile se to uklidnilo, přebrodil jsem říčku a hurá zpátky do kopců, ke svým,“ vypráví v nahrávce Paměti národa.

Dne 8. září 1944 vpodvečer opustili partyzáni své údolí definitivně. „Obtíženi výstrojí a výzbrojí jsme každý museli nést ještě asi 10 kg buď rýže nebo jiného proviantu, popřípadě zásoby střeliva. Byla to cesta velmi obtížná. Museli jsme překonávat nebezpečné horské vrcholy a francouzskou hranici jsme překročili až po pěti dnech ve výši přes 3000 metrů. Místy jsme překonávali ledová pole lezením po čtyřech,“ uvádí Karel Brhel ve svých životopisných zápiscích.

„Na první spojenecké jednotky jsme narazili až u města Bourg Saint Maurice, kde jsme naposledy společně, bylo nás asi 200, pochodovali pod československým praporem a se zpěvem přes město do vojenského tábora. Tam jsme museli odevzdat všechny zbraně. Dostali jsme konečně najíst a odjeli do Chambéry, kde nás ubytovali v kasárnách.“

Chrabrý spojař

Stovky Čechů, kteří se v posledních měsících války sešli ve Francii, byli většinou vojáci zběhnuvší z vládního vojska. Společně byli odveleni do Lyonu, odkud Karla Brhela zařadili k dělostřeleckému pluku Československé samostatné obrněné brigády. Rovnou bez výcviku byl přidělen k pětadvacetilibernímu dělu. Obsluhovat zbraň se učil v boji. „A když už jsem byl vycvičený, chyběli jim zase lidé u spojovací jednotky. Tak jsem zase přešel na pozorovatelnu jako telefonista velitele baterie,“ vypráví Karel Brhel. V říjnu 1944 se dostal k Dunkerque, kde sloužil až do německé kapitulace.

„Němci se bránili až do konce. A dělali třeba i to, že se nalodili na rychlé čluny, objeli naše postavení a napadli nás zezadu ve skupinách padesáti až sta mužů. Pořád byly poplachy a vždycky jsme je zahnali zpátky. Některé chytli a ti to pak škaredě odskákali. Když byla ‚partia‘ hodně rozfofrovaná, tak…, ale nechci moc k tomu říkat. Sám jsem žádného takhle nezabil.“

Jako telefonista se dobrovolně přihlásil, když bylo přerušeno telefonní spojení palebného postavení s pozorovatelnou. Nikdo se nechtěl vydat z krytu ven a hledat poruchu. „Tak jsem se přihlásil, vzal jsem ten jeden konec káblu do ruky a po kolenou, přískoky jsem hledal to místo. Střílelo se okolo. Přerušení jsem našel, povedlo se mi ho napojit, prozvonit a spojení baterie jsem tak umožnil,“ líčí pamětník událost, za kterou byl vyznamenán vojenským řádem Za chrabrost.

Řády, medaile, vězení

Válka skončila a třiadvacetiletý veterán se vrátil domů do Hranic. V rodinném archivu jsou dodnes uložena vyznamenání, medaile a řády, které v poválečných letech obdržel z Itálie, v Československu i ve Francii. Najdeme tam průkaz československého partyzána nebo členskou legitimaci Československé obce legionářské.

S válečnými zkušenostmi nastoupil Karel Brhel do Vojenské akademie v Hranicích a v srpnu 1947 byl slavnostně vyřazen jako plukovník dělostřelectva. Na vlastní žádost pak nastoupil k jednotce v Opavě, kde se po čase seznámil se svou budoucí ženou Drahoslavou. Učila v nedalekých Odrách a do Opavy byla na návštěvě, když se poprvé potkali.

Ovšem přišel únor 1948, komunisté se chopili moci, začaly čistky a vojsko bylo první na řadě. Syn důstojníka předválečné Československé armády, příslušník vládního vojska z doby protektorátu, italský partyzán a veterán západní fronty to měl spočítáno ještě mnohem dříve, než si to vůbec stačil uvědomit. Zatčení, zbavení hodnosti, vyhazov z armády. Nedělním vycházkám slečny učitelky a mladého důstojníka na náměstí v Odrách byl konec. „Nevaž se na mne. Nevím, co se mnou bude,“ vzkázal Karel Drahoslavě z vězení.

Své vzpomínky na první týdny a měsíce v komunistických žalářích zapsal Karel Brhel takto:

„Na Špilberku jsem byl umístěn na kobce číslo 6. Mými spoluvězni na této cele byl major, který za války sloužil ve francouzské armádě v Africe. Dále štábní kapitán Judr – příslušník SNB, dále štábní kapitán z Libavé (ten pro podvod), jeden starší nadporučík letectva, podporučík velitel věznice v Opavě, strážmistr vězeňské služby. Společnost pestrá a dobrá.

Na pobyt ve vojenské věznici v Brně vzpomínám vcelku rád. Jídlo bylo dosti dobré, skoro denně nás pouštěli na dvůr nadýchat se čerstvého vzduchu. Před večerním sčítáním jsme nastoupili a zpívali ‚naši hymnu‘, která se jmenovala ‚Ponorka číslo šest‘ a zpívala se na nápěv známé písničky ‚Stavěli tesaři, stavěli lešení‘.

V den, kdy vypukla válka v Koreji (25. 6. 1950), byl jsem eskortován z Brna do Prahy na Pankrác. Tam vládl zase jiný řád. Stačilo mi, když jsem při příchodu viděl z okna chodby vyšetřovance na nádvoří při vycházce na vězeňském dvoře.

Všichni měli na rukávu bílou pásku, což značilo, že to jsou vyšetřovanci Státního soudu čili delikventi stíhaní za protistátní činnost, kterou si vyšetřovatelé většinou vymýšleli a tuto činnost násilím jako přiznání vynucovali. Stejně bílé byly také jejich obličeje. Jen zřídka kdy měli šanci vystavit svou tvář slunci.“

Veteránem v čeledníku

S vážně poškozeným zdravím, se stopou radioaktivního ozáření z uranových dolů v těle vrátil se Karel Brhel po čtyřech a půl letech z komunistických lágrů. Otce po Karlově zatčení rovněž vyhodili z armády, rodiče museli opustit služební byt v Hranicích a bylo jim přiděleno bydlení v sudetských Olbramicích, vesnici ve zvlněné krajině mezi Ostravou a Opavou.

Když se Karlovi a Drahoslavě Brhelovým narodila dcera Dagmar, pracoval veterán ověnčený řády jako pomocník topiče v ostravské elektrárně. První vzpomínky na otce má Dagmar z poloviny 60. let. „Táta miloval zeměpis. Měli jsme doma spoustu historických map i atlasů, takže jsem ještě v předškolním věku věděla, kde leží Praha, Plzeň, Turín, Paříž,“ vzpomíná na svého otce Dagmar.

Každý víkend brával Karel Brhel dceru na výlety do krajiny v okolí Ostravy. V sobotu k babičce a dědovi do Olbramic, v neděli po obědě na vycházky do lesa. Jakmile začala Dagmar chodit do školy, dostávala od táty domácí lekce němčiny a francouzštiny. Vždy v neděli dopoledne předával otec dceři jazykové znalosti z německé školky v předválečném Bruntále i ze zákopů u francouzského Dunkerque.

O svých zážitcích z války vyprávěl zřídka. „Byly to často jen takové střípky, postřehy, vzpomínky na některé situace v italských horách a na západní frontě,“ vypráví Dagmar. Otce má ve vzpomínkách jako pečlivého muže, plného sarkasmu, ironie a pohotového smyslu pro humor.

Každé ráno, svlečený do půl pasu umýval se Karel Brhel ledovou vodou a tramvají číslo 3 odjížděl do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, kam nastoupil poté, co odešel z elektrárny. „Jedu do čeledníku,“ hlásil pravidelně, když se chystal do práce.

Vymýšlel si nejrůznější pohádky, kterými bavil svou dceru. Třeba o krávě Stračeně, kterou komunisté pohřbili přímo v Kremlu, protože moc dobře dojila. Přes svůj smysl pro humor neměl Karel Brhel mnoho přátel. „Málokomu věřil. Vanul z něj nějaký hluboký smutek, zklamání a křivda,“ říká Dagmar nad fotografiemi v rodinném albu.

Odkud se ta sklíčenost v otci bere, pochopila až v polovině sedmdesátých let. Studovala tehdy střední školu, dospívala a otec se rozhodl, že před svým jediným dítětem už nebude skrývat zkušenost z komunistických lágrů. Moc toho sice neprozradil, dívka však byla v šoku. „Plakala jsem a nemohla uvěřit, že tohle tátovi provedli. Bylo mi ho strašně líto,“ svěřila se Dagmar Lukášová v rozhovoru pro Paměť národa.

Rehabilitace, leukémie, odchod s poctami

Vlastnoručně psané životopisné vzpomínky jejího otce končí v roce 1951 nelidským zacházením v soudní vazbě na Pankráci. Více už veterán zapsat nestačil. Po padesáti letech zabilo Karla Brhela ozáření z Jáchymova. Úhledným písmem učitelky pak životopis stručně dokončila manželka Drahoslava:

„Čekalo ho ještě mnoho zlého. Do soudu, kdy byl zbaven vojenské hodnosti a odsouzen na osm let (štěstí, že byl souzen ještě pole zákona § 26 z 1. republiky), byl odsouzen k výkonu trestu nejdříve do Plzně na Bory, pak do Jáchymova, nakonec do Kartouz u Jičína. Zakusil neobyčejně kruté věci. Nerad se později k tomu vracel. Vrátil se mu dávný těžký zánět pohrudnice, měl podezření na TBC, vážil jen 36 kilo. Pracoval na stavbě, ve vězeňské dílně na draní peří a lepení sáčků, nakonec ze zdravotních důvodů v klášterní zahradě.

Nejhorší byla práce v Jáchymově. Nebyl sice v dole, ale na povrchu při třídění uranové rudy. Odtud si přinesl domů ozáření a napadení kostní dřeně. Po čtyřech a půl letech věznění byl ze zdravotních důvodů propuštěn domů,“ zaznamenala Drahoslava Brhelová.

„Karel po návratu z vězení byl zaměstnán jako pomocník topiče v elektrárně, pak jako topič a jako skladník tamtéž. Oženil se a zanedlouho pak začal pracovat ve Vítkovických železárnách na různých pracovištích. Po roce 1968 si zvýšil kvalifikaci a byl pak zaměstnán v administrativě. Po roce 1989 byl plně rehabilitován, získal hodnost plukovníka v. v. a v důchodu se pak dožil téměř 85 let. Po mnoho let jezdil na léčení do Františkových Lázní, ze kterých se vždy vrátil osvěžen.

Na podzim roku 2006 byl poslán do nemocnice na důkladné vyšetření. Po třech týdnech pobytu a zjištění leukémie odjel do LDN Klokočov, kde po týdenním pobytu v klidu zemřel za přítomnosti své ženy.

Měl důstojný pohřeb v Ostravě s vojenskými poctami. Jeho urna je uložena v hrobě rodičů v Olbramicích. Bohužel, až do konce života se nezbavil pocitu křivdy způsobené komunistickým režimem,“ uzavřela životopis Karla Brhela vdova Drahoslava.

Redakční poznámka: příběh pamětníka zpracoval Tomáš Netočný na základě nahrávky s pamětníkem Karlem Brhelem pořízené v roce 2004 Petrem Tryščukem, dále pak na základě rozhovoru s dcerou pamětníka Dagmar Lukášovou a psaných vzpomínek pamětníka a dalších osobních archiválií z pamětníkovy pozůstalosti. Období působení Karla Brhela ve vládním vojsku není na původní nahrávce z roku 2004 zachyceno.