Oficiální verzí sovětské historiografie, z které se nesmí vybočit ani v dnešní době, je, že Rudá armáda zachránila SSSR před fašisty (jak se tradičně říkalo nacistům), zachránila miliony lidí před vyhlazením a přinesla svobodu utlačovaným evropským národům. Nikdy se nemluvilo o tom, že by i tato armáda měla na svědomí nějaké válečné zločiny. Všechny důkazy svědčící o opaku byly odmítnuty jako nepřátelská propaganda a falšování historie.
Jedním z velkých zločinů, a to ještě předtím, než válka na území SSSR vůbec začala, byl známý masakr v Katyni. Šlo o hromadnou vraždu polských armádních důstojníků a příslušníků inteligence, kterou provedla tajná policie NKVD. Stalo se to v dubnu a květnu 1940. K vraždění došlo na několika místech, ale jméno získal masakr po Katyňském lese, kde poprvé objeveny některé masové hroby.
K masakru došlo na pokyn šéfa NKVD Lavrentije Berii. Měl se týkat všech zajatých polských důstojníků. Rozkaz byl vydán s datem 5. března 1940 a schválilo ho politbyro Komunistické strany Sovětského svazu, a to včetně vůdce Josifa Stalina. Počet obětí se odhaduje na přibližně 22.000. Kromě důstojníků šlo taky o údajné zpravodajské agenty, policisty, kněze, majitele půdy a továren, úředníky. Mezi zabitými byli kromě Poláků i Ukrajinci, Bělorusové a polští Židé včetně hlavního rabína polské armády Barucha Steinberga. Sovětský svaz popíral vinu až do roku 1990 a svaloval ji na německé vojáky.
Zprávy o zločinech spáchaných Rudou armádou nebyly vždycky brány vážně, protože je po počátečním ústupu zdokumentovali i Němci, a tak se jejich věrohodnosti dalo pochybovat. Masakry prováděné NKVD se týkaly příslušníků různých antisovětských skupin a to v Polsku i pobaltských zemích.
Například v roce 1941 bylo do Rudé armády odvezeno přibližně 34.000 Estonců a z nich přežilo válku méně než 30 procent. K vojenské službě ale nebyla nasazena ani polovina z těchto mužů. Zbytek zahynul v koncentračních táborech Gulagu a pracovních praporech, a to hlavně v prvních měsících války. Když už bylo jasné, že německý postup do Estonska bude úspěšný, byli političtí vězni, kteří nemohli být evakuováni, popraveni NKVD. Více než 300.000 občanů Estonska, v té době téměř třetina populace, bylo postiženo deportacemi, zatčeními, popravami a jinými represemi.
Popravy politických vězňů, deportace a ničení potravin se prováděly před ústupem Rudé armády i na Ukrajině, v Bělorusku a v Besarábii (dnes území rozdělené mezi Moldavsko a Ukrajinu).
Válečných zločinů bylo za samotné války spácháno hodně a stačí vycházet jen ze samotných sovětských zdrojů. Jen v prvních měsících roku 1945 bylo vojenskými soudy odsouzeno 4 148 důstojníků a velký počet obyčejných vojáků.
Když Rudá armáda vstoupila v říjnu 1944 do východního Pruska, napsal jeden z vojáků svým rodičům ve Smolensku: „Teď máme povoleno dělat německým parchantům, co chceme.“ Jiný voják napsal: „Teď naši vojáci vidí, jak jejich domy hoří, jak sebou jejich rodiny táhnou veškerý majetek i s jejich potomky, zmije. Pravděpodobně doufají, že zůstanou naživu, ale nedostane se jim žádného slitování.“
V dopise z fronty píše kapitán Rudé armády: „Naši chlapci už ‚ochutnali‘ všechny německé ženy. Je tu hodně trofejí.“ Další důstojník napsal: „Samozřejmě je nesmírně brutální zabíjet děti. Němci si však toto barbarství zaslouží. “
Poručík Leonid Rjabičev vzpomíná, jak sovětská vojska ve východním Prusku dostihla konvoj německých uprchlíků. Vojáci jim převrhli vozíky s majetkem, hnali na stranu staré lidi a děti a vrhli se na „tisíce žen a dívek“.
Takové zprávy neznamenají, že by s tím velení armády souhlasilo.
Rozsah loupeží, rabování, žhářství a násilí proti civilistům a zajatcům se šířil a velení na to reagovalo zvláštními příkazy, které požadovaly v armádě okamžité obnovení disciplíny. Přijatá opatření ale nestačila. Koncem března 1945 byl v memorandu tajemníka komunistické strany Malenkova zaznamenán další případ hromadného znásilňování žen sovětskými vojáky, a to na statku Grutenneng (Grüttenberg). Nejednalo se dokonce ani o Němky. Dokument uvádí, že tento statek byl dočasným táborem pro osvobozené pracovníky z východu. Jedna z oficiálních zpráv Rudé armády o získaných trofejích zmiňuje tisíce klavírů, stovky tisíc koberců, nábytek a hodinky.
Zprávy o násilí na civilistech vedly i k tomu, že si komunistická strana SED stěžovala, protože by to mohlo vyvolat negativní reakci obyvatelstva a to nechtěl ani samotný Stalin. Přesto ke krutostem docházelo. Po vzniku NDR byly dokumenty o těchto zločinech zničeny.
Nemusíme mít iluze, že by se vojáci jakékoli armády, kteří byli dlouho na bojištích a fyzicky i psychicky pod velkým tlakem, mohli zcela vyvarovat takových excesů. Není ale důvod o těchto věcech mlčet, protože k obrazu války a pravdivému vylíčení válečných hrůz to bohužel patří.
(Zdroj: euromaidanpress.com, en.wikipedia.org)
