ROZHOVOR / Reálně jsme dovezli dětských antibiotických sirupů dramaticky víc, než byla běžná spotřeba v loňském roce. To je to, co umím ovlivnit, řekl v rozhovoru pro deník FORUM 24 ministr zdravotnictví a vicepremiér Vlastimil Válek (TOP 09). Pokud v některých lékárnách nejsou k dostání, je to podle šéfa resortu na distributorech. Změnit by to však měla novela zákona o léčivech, která je aktuálně ve sněmovně. Ministr Válek v rozhovoru také popsal plány expremiéra Andreje Babiše (ANO) na stavbu onkologického institutu v Praze.

Pane ministře, jak to aktuálně vypadá s dostupností antibiotik u nás?

Vypadá to velmi dobře. Podařilo se nám dovézt několik set tisíc balení antibiotik. Jak pro dospělé, tak pro děti. Další stovky tisíc přijdou do konce roku. To znamená, že objemy jsou dramaticky větší než v loňském roce. Distributoři to potvrzují, výrobci to potvrzují. Navíc máme legislativu, kterou jsme prosadili v loňském roce, která nám umožňuje mimořádné dovozy léčiv registrovaných v EU, když vláda schválí jejich úhradu, což se zatím vždycky stalo. Něco ale bez změny zákona nedokážeme, a proto chci, aby mohla novela zákona o léčivech co nejdříve platit. Proto mě mrzí, že to neprošlo 1. čtením ve sněmovně už v červenci, protože mohla platit už třeba v polovině podzimu. Snad se to ale teď dostane na druhé čtení. Díky ní pak budu moct garantovat, že distributoři nebudou moci upřednostňovat konkrétní lékárny a léky budou mezi lékárny distribuovány rovnoměrně. Teď mohu pouze zajistit, aby přišel lék do České republiky. Ale nemám absolutně žádný nástroj, jak donutit distributora, aby ho dodal i do každé lékárny. To mi ten zákon umožní.

Druhou věc, kterou dneska nemohu, je dát pacientovi informaci, ve které lékárně lék je nebo není. Velké sítě mají informační systémy, nemocnice mají informační systémy, ale pacient musí zjišťovat, kde ten lék je nebo není, nedej bože obvolávat nebo obcházet lékárny. V tom zákoně je, že lékárny to budou hlásit, Státní ústav pro kontrolu léčiv bude informovat a ty informace budou k dispozici. Takže pacient zjistí, ve které lékárně lék je. Samozřejmě i po novele zákona se stane, že lék v nějakých lékárnách nebude, ale klíčové je, že to pacient jednoduše zjistí. A distributor bude muset léky rozložit plošně po republice, aby každá lékárna část balení dostala podle toho, jakou měla spotřebu v uplynulém období.

Všiml jsem si, že poslanec Aleš Juchelka (ANO) vámi zmíněnou novelu zákona nazval „fíkovým listem“.

Co říká pan poslanec Juchelka, můžu těžko komentovat, to bych spekuloval. Nevím, jestli to je nějak provázané s biblí nebo jak. Ale faktem je, že jde o největší propacientskou novelu. Je to největší novela, která myslí především na pacienty. Aby byl lék v každé lékárně, aby ho byl dostatek, aby pacient věděl, kde je. Já si vážím toho, že lékárnická komora není proti a uvědomuje si, že je potřeba, byť po lékárnách bude vyžadovat činnosti, které doposud nedělaly. Stejně tak distributoři nejsou proti a uvědomují si, že je potřeba. Ani úřad pro hospodářskou soutěž nedal negativní stanovisko a my jsme zapracovali všechny jeho připomínky. Pozitivně se k ní vyjadřují i výrobci léků a i řada lidí z odborné veřejnosti.

Cena za to bezesporu nemůže. Kdyby to tak bylo, tak se Švýcaři topí v lécích.

Podobná novela navíc platí nebo bude platit v dalších zemích Evropské unie, typickým případem je Německo, pak skandinávské země a další. A velmi podobný obsah má farma balíček, který připravuje Evropská unie jako celek a kde my jsme byli jedni z těch, co se podíleli na jeho tvorbě.

Vy jste říkal, že antibiotik je dost. Já jsem registroval, že u dětských antibiotických sirupů to tak není, že chybí snad ve více než čtvrtině lékáren.

Reálně jsme dovezli dětských sirupů dramaticky víc, než byla běžná spotřeba v loňském roce. To je to, co umím ovlivnit. Dál je to na distributorech. Distributoři jsou samostatní, žádný nástroj státní moci nyní neumí nařídit, aby distributor dovezl lék do každé lékárny. Takže když řekněme polovičku nebo tři čtvrtě toho objemu doveze do nějaké větší sítě lékáren a nedodá ho do malých lékáren, tak se s tím nic nedá dělat bez změny zákona, který je teď ve sněmovně. To je tedy dotaz na distributory, proč lék do nějakých lékáren dodali a do nějakých ne.

Kdy tedy čekáte, že se tu novelu zákona podaří prosadit?

Já udělám všechno pro to – a doufám, že všechno pro to udělá koalice i opozice – aby ten zákon platil od 1. ledna 2024. Já jsem ho předložil do vlády před prázdninami a hned poté byl zařazen na schůzi poslanecké sněmovny. Byl zařazen jako druhý bod, bohužel to jednání probíhalo do hluboké noci, probíhala tam šestihodinová vystoupení k programu schůze. Kdyby tehdy opozice aspoň připustila projednání toho bodu v prvním čtení, což je naprosto nekonfliktní, tak se přes prázdniny mohly udělat výbory a mohl projít do druhého čtení. Pak mohl od 1. listopadu platit. To se bohužel nepovedlo, ale to fakt není moje chyba. Musíte se na to ptát opozice.

Od opozice často zaznívá, že za výpadky léků může cena…

Ne, cena za to bezesporu nemůže. Kdyby to tak bylo, tak se Švýcaři topí v lécích. Cena není problém. U nás jsou pochopitelně léky, které jsou cenově levnější než v okolních zemích, tedy Slovensku, Rakousku, Německu, Polsku, jsou léky stejně drahé a léky, které jsou ale výrazně dražší. Mě vždycky překvapuje, když se podíváte na vystoupení opozičních kolegů, že část z nich kritizuje, že máme léky velmi levné, proto u nás nejsou, a část z nich kritizuje, že u nás jsou léky drahé, proto si pro ně jezdí do Polska. Nemůže platit obojí.

Nicméně cena léků vznikne – velmi zjednodušeně – tak, že se vezme jeho cena ve třech zemích s podobným HDP, jako má Česká republika, udělá se průměr a tato cena se debatuje s držitelem licence. Držitel licence debatuje se Státním ústavem pro kontrolu léčiv a pojišťovnami. Samozřejmě se může stát, že držitel licence řekne, že má ještě další náklady, pojišťovny a SÚKL to zohlední a cena se zvýší. Nebo naopak se může stát, že jsou náklady třeba z nějakého důvodu nižší, pak ta cena může být nižší.

Vy jste řekl, že se pracuje na posílení výroby léků u nás a v Evropské unii. Proč by třeba zrovna v České republice někdo vyráběl léky?

Máme velkou tradici ve výrobě léků. To se bohužel podařilo v uplynulých letech zlikvidovat. Ale to není chyba – podle mě – žádné z vlád. Je to prostě tím, že se trh globalizoval. Teď si Evropská unie uvědomuje, že bude potřeba hledat řešení. A jedním z těch řešení je obnovit výroby v zemích, kde to je možné. Ještě je potřeba si uvědomit, že ne všechny léky se používají v celé Evropě. Například nejmenovaný lék na průjem, který byl tak medializovaný, se používá pouze ve dvou zemích, v České republice a na Slovensku. Nikde jinde v Evropě není registrován. Pak má logiku, aby léky, které se používají hlavně v některých zemích, měly aspoň částečně výrobu právě tam. Jenže pak musí stát garantovat, že případná nadprodukce nebude ztrátová pro distributora nebo firmu, která to vyrábí. Musí to být strategická surovina.

A to si dokážu představit u léků typu penicilin, kde poměrně přesně víme, jaká je spotřeba. Tam si dokážu představit, že se stát dohodne s výrobcem a s držitelem licence, ti se rozhodnou výrobu udělat v České republice, ale pokud se ukáže, že je to ztrátové, tak to budeme kompenzovat. Naše představa je, že by v tomto směru měla pozici pojišťovna, která může zvážit vykoupení toho léku do zásob. K tomu potřebujeme zákon zase jiný, který by mohl projít v příštím roce.

Jde tedy shrnout, jakými kroky se dá zajistit dostatek léků?

Je to několik věcí. Zaprvé, řešení na úrovni Evropy a již zmíněný farmaceutický balíček. Druhá věc je hledání firem mimo Evropu, které nedodávají do České republiky, ať už je to Japonsko, Jižní Korea nebo Austrálie, a dostat je na český trh. Třetí je zákon, který umožňuje v mimořádných situacích zajistit a ze zdravotních pojištění uhradit léky, ten jsme schválili loni v prosinci. Čtvrtou věcí je zákon, který umožňuje vstoupit i do distribuce léků a informovat veřejnost o tom, kde konkrétní lék je, mít přesný přehled o tom, kolik léků je a jak jsou rozloženy. A pátá věc je zkusit dostat výrobu části léků do České republiky. Ne tak, aby ta firma byla součástí nadnárodního koncernu, ale aby to byla opravdu česká nebo slovenská firma, kde bychom mohli ovlivnit produkci i za cenu, že bude potenciálně ztrátová a částečně se bude muset kompenzovat ze státního rozpočtu, řádově v milionech. Ten první krok je na evropské úrovni, ale my ho prosazujeme od našeho předsednictví. Druhý je splněný, třetí je splněný, čtvrtý je v parlamentu a pátý bych chtěl příštím roce dotáhnout. Těchto pět kroků zajistí větší stabilitu českého trhu.

Zmínil jste Jižní Koreu. Vy jste mluvil o tom, že by měla být antibiotika z Jižní Koreje někdy od podzimu…

Ne jenom antibiotika. My chceme umožnit dovoz léků ze zemí, které mají kvalitní výrobu aktivních látek a které by byly eventuálně ochotny dovážet léky do České republiky. Požádali jsme paní předsedkyni (předsedkyně poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, pozn. red.), aby s sebou vzala do Jižní Koreje – jako součást delegace – pana náměstka Jakuba Dvořáčka (náměstek ministra zdravotnictví, pozn. red.). To mělo úspěch, teď probíhají debaty a jednání. Je to další z těch krůčků, kdy chci dostat léky z jiných trhů do České republiky.

Andrej Babiš chtěl postavit na Vinohradech barák, kde nevěděl, kdo bude pracovat, ale pravděpodobně věděl, kdo bude dělat ředitele.

Stejný případ je Japonsko, kde také spouštíme debatu. Debata musí probíhat například i s některými arabskými zeměmi, kde tato možnost existuje. Musíme se přestat soustředit jenom na tradiční výrobce a musíme zabránit monopolu. U něj je obrovské riziko, že když se v té firmě něco stane, tak nejsou na trhu žádné léky. To byl jeden z problémů u penicilinu, kdy vysoké procento trhu měla jedna firma. Ve chvíli, kdy začala mít problém, trvalo nějaké čtyři měsíce, než jsem to vyřešil.

Pokud jde o nedostatek léků, premiér Petr Fiala (ODS) říkal, že nikdy nebylo ohroženo zdraví pacientů. Vidíte to stejně?

Nebylo, určitě ne. Objevily se léky, které v jiných zemích dokonce nebyly, a nám se podařilo vždy včas zasáhnout. A to díky zákonu, který jsem předložil v loňském roce do poslanecké sněmovny, a ta ho přijala. Umožňuje totiž v mimořádné situaci dovézt lék neregistrovaný na českém trhu, ale v jiných zemích EU. Tento nástroj jsme použili v řadě případů.

Abychom se nebavili pouze o lécích. Andrej Babiš, ještě když byl premiérem, prosazoval stavbu onkologického institutu, který ale kritizovalo mnoho odborníků. Jak to s tímto projektem vypadá?

Andrej Babiš měl představu, kterou mu vnukli řekněme dva tři lékaři, kterým bezmezně důvěřoval. Ne odborné společnosti, ale jednotlivcům, kteří možná dokonce měli ambice, že budou šéfové tohoto pracoviště. Měli představu, že se postaví v pražské nemocnici na Vinohradech onkologické centrum. Mělo to jít z evropských peněz a stavba měla být dokončena do roku 2026. Ale mělo to několik much. Ani nebylo zahájeno řízení o stavební povolení. Část pozemku nevlastnil stát – dokonce ho dodnes nevlastní – vlastní ho soukromé subjekty. Takže na pozemcích, které nepatří státu, v prostorách, které absolutně nebyly možné, v nemocnici, která svoji onkologii již má, se měla postavit onkologie za sedm miliard. To bylo naprosto nerealizovatelné, naprosto nesmyslné.

Když jsem to představil na zdravotním výboru, poté, co jsem se stal ministrem, přišla kritika od poslance Milana Brázdila a dalších poslanců hnutí ANO, jehož exministr zdravotnictví za to byl zodpovědný. A já jsem byl v situaci, kdy jsme slíbili Evropské unii, že postavíme národní onkologické centrum. První je na Moravě, Masarykův onkologický ústav, a druhý že bude v Praze. Když jsem se zeptal úředníků, tak řekli, že to je absolutně nerealizovatelné. Tak jsem musel hledat jiné řešení.

Jaké to řešení nakonec je?

Jediné řešení, které bylo navíc podle mě velmi správné, bylo postavit toto centrum ve Fakultní nemocnici v Motole, kde je jedno z největších onkologických pracovišť. A protože se objevila současně nabídka Kellner Family Foundation postavit zde výzkumné centrum zaměřené na základní onkologický výzkum a protože pan ředitel Miloslav Ludvík měl stavební povolení a měl nachystaný projekt, tak z logiky věci jsem do toho šel. Ale ne za sedm miliard, což je absurdní částka na jeden pavilon. Propojili jsme vybudování tohoto národního onkologického centra s výzkumným centrem plus k tomu stavíme simulační centrum, které umožní trénovat lékaře na různých virtuálních simulátorech. Propojili jsme v tom Fakultní nemocnici v Motole a Nemocnici Na Homolce. Motol má svoje části, Homolka má svoje části a bude probíhat úzká spolupráce odborníků z obou nemocnic. Navíc tím pádem zbyly peníze a já mohl vybudovat v Karlovarském kraji ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Plzeň komplexní onkologické centrum.

Takže Andrej Babiš chtěl postavit na Vinohradech barák, kde nevěděl, kdo bude pracovat, ale pravděpodobně věděl, kdo bude dělat ředitele. Na pozemcích, které nepatří státu, aniž by měl stavební povolení. A mělo to stát sedm miliard. Já namísto toho stavím promyšlený projekt v Motole, který bude sloužit dětem i dospělým, bude vedle něho výzkumné centrum, simulační centrum, kde se lékaři budou moct učit, a do každého kraje navíc pošlu téměř čtvrt miliardy a vytvořím konečně v Karlovarském kraji komplexní onkologické centrum. Posuďte sami, co z toho byl lepší plán.