„Jste v pořádku, pane ministře?“ křičí přes dveře asistent režie znepokojený tím, jak Andrej hned po skončení natáčení chvatně opustil studio a zamkl se v koupelně, a letmým pohledem na hodinky zjišťuje, že už je tam zavřený víc než dvacet minut.

Andrej ale neodpovídá. Opřený o umyvadlo pozoruje v zrcadle, jak mu po tváři stékají kapky studené vody, kterou chtěl smýt pudr a pocit trapnosti. Zahledí se do očí svého odrazu: „Jsem slaboch. Copak mě takhle může brát vážně? Musím přestat. Hned.“

Když konečně vyjde ven, nikdo se neptá na důvod momentální indispozice. Jede domů a snaží se nevnímat bušení srdce a neklid, který ho poslední dobou provází na každém kroku. Večer musí s Monikou do divadla. Za falešný úsměv bude skrývat představy, jaké by to bylo moci jít s někým jiným.

Apatie nemizí ani další den v kanceláři. Andrej posmutněle těká očima po pracovním stole. Mimoděk pohladí porcelánového čápa pro štěstí a vzdychne. Potom mu zrak padne na kalendář.

…

„Je to od vás hrozně pozorné a romantické, pane ministře. Vaše paní bude mít určitě velkou radost,“ žvatlá sekretářka, zatímco na ministrův stůl pokládá tři obálky v odstínech rudé a růžové.

„Díky. To bude všetko,“ odpoví Andrej úsečně, aby dal najevo, že nemá zájem o další konverzaci. Sekretářka koketně vycupitá z místnosti a ministr zůstává sám. Po krátkém rozhodování vezme do ruky prostřední obálku s minimalistickým motivem dvou vzájemně propletených srdcí. Sáhne do kapsy pro reklamní propisku Agrofertu, která mu nosí štěstí, přiloží její špičku na fuchsiově růžový papír a se zatajeným dechem začíná psát.

„Říkám o tobě, že kradeš, protože je to pravda. Ukradl jsi mi srdce. To proto musím neustále opakovat tvoje jméno. Říkají, že prý jsem ho v neděli řekl třiatřicetkrát…“