Práce v dělostřelectvu někdy připomíná pásovou výrobu, říká pro deník FORUM 24 velitelka dělostřelecké čety Viktoria Jurčenko, zvaná Runa. Spolu se svými muži bojuje už sedm let, a to zejména v Doněcké oblasti. V poslední době byli u Časiv Jaru i jinde. Se svým náklaďákem, osazeným protileteckým kanonem A 60 ráže 57 mm, ničí ruské cíle na vzdálenost pár kilometrů. Když sami čelí palbě anebo se na ně slétnou drony, je přežití často otázkou velkého štěstí a také technologie. A možná i správně zvoleného symbolu vytetovaného na kůži.

„Lidé si neuvědomují, jaký je to pocit, když se na vás rozletí dron a pak najednou pár metrů od vás prostě spadne na zem,“ popisuje účinky rušiček neboli rebů, jak Ukrajinci říkají, 25letá velitelka dělostřelecké čety, seržantka 56. brigády ukrajinské armády Viktorie Jurčenko, zvaná Runa. Svou přezdívku neboli volací znak získala díky tetováním, jimiž opatřila své tělo.

Dále čtěte

Rusové zablokovali zásobování Pokrovsku. Chtějí ovládnout město bez boje

Ruské invazní jednotky bojující na východě Ukrajiny se přibližují k hranici mezi Doněckou a Dněpropetrovskou oblastí. Zablokovaly jeden z mála…

„Většina mých tetování souvisí s našimi rotacemi. Nechala jsem si nějaké udělat na každém úseku fronty, odkud se mi podařilo dostat se do zázemí. Spojuji si je s konkrétními místy. Chtěla jsem si uchovat v paměti, kde jsem byla a jak jsem se tam cítila,“ popisuje. Protože je velká fanynka Skandinávie a Vikingů, nechybí mezi nimi ani zmíněné severské runy. „Moje nejoblíbenější je runa Teiwaz, runa války, runa vítěze. Mám ji i na nášivce. Věřím tomu, že mi nejakým způsobem dodává sílu. Musím tomu věřit, autosugesce pomáhá,“ říká s úsměvem drobná ukrajinská dělostřelkyně.

Ve válce s Rusy bojuje už sedm let. Jejich dělo má dostřel maximálně 6 kilometrů, často ale pracují i na menší vzdálenost, takže o blízká setkání se smrtí nebyla a není nouze. „Po sedmi letech jsem ještě naživu, zatím,“ konstatuje věcně. Za tu dobu ale utrpěla mnoho poranění, zejména otřesů mozku. „Mám jich mnoho, velmi mnoho. Zvlášť těžké to bylo v Piskách (město nedaleko Doněcku, pozn. red.). Vyjížděli jsme na pozici a pak nás zasáhli, hned někam vedle našeho kamazu. Nevím, jak jsme zůstali naživu, myslela jsem, že odtamtud už nevyjedem, a všichni nás už pohřbili. Mysleli jsme, že je konec. Z chladiče nám tekla voda, kola propíchaná, sklo kabiny pryč, ale nějak jsme nastartovali a dostali se pryč,“ líčí nevzrušeně Runa, jako by šlo o běžnou poruchu, která se může běžně přihodit komukoli na dálnici.

Byla jsem černá od hlavy až k patě

Není to tak dlouho, co stáli u Časiv Jaru v Doněcké oblasti, tedy na jednom z nejaktivnějších úseků fronty. Runa říká, že situace je nyní nesrovnatelně těžší než kdykoli dřív, a to dokonce i ve srovnání s válečnou realitou v prvních letech po vypuknutí plnohodnotné války na Ukrajině. Můžou za to samozřejmě zejména drony.

„Dřív to pro nás bylo lehčí v tom smyslu, že když jedeš na bojový výjezd, víš, že tě může zasáhnout jen dělostřelectvo. Posloucháš, kam to padá, víš, kam se stáhnout. Ale teď když jedeme na výjezd, všichni jsou mnohem nervóznější. Díváme se na nebe, posádka pracuje, ale někdo vzadu ještě sleduje nebe, jestli neletí dron. Všechno je mnohem nebezpečnější, protože drony zalétávají hluboko. I když například můj kanon pracuje na vzdálenost do 6 km, někdy pracujeme na 4 až 5 km a to je velmi nebezpečné,“ popisuje Viktorie.

Dále čtěte

FORUM 24 na Ukrajině: „Dokud žijeme, je naděje.“ Napadená země hledá světlo na konci tunelu

REPORTÁŽ / Je to již více než půl roku, co se tým deníku FORUM 24 vydal na Ukrajinu ve společnosti…

Říká, že jsou v těch chvílích na dostřel veškeré artilerie i dronů. „Můžou nás zasáhnout minomety, 82milimetrové, 120milimetrové atd. Plus drony a my nemáme žádné pancéřování. Nemáme tank, máme jen kamaz a kanon na otevřené korbě. Díky Bohu, že se u nás objevily rušičky. Zažili jsme bojové výjezdy, kdy na nás létaly drony, které padaly a detonovaly tak 20 až 30 metrů od nás,“ dodává.

Jak říká, zpravidla mívají dva až tři výjezdy denně, ale u Časiv Jaru zažili i dny, kdy jich bylo sedm. „To znamená prostě jeden za druhým. Odpracovali jsme, stáhli se, nabili a znovu. Prostě nám jen přiváželi munici. Bylo to na doraz. Já už byla celá černá, prostě od prachu, protože to bylo v létě a naše dělo je otevřené. Pracovalo se do dvanácti nebo do jedné do noci a to bylo opravdu velmi těžké,“ popsala s tím, že noční operace jsou nebezpečné i proto, že ve tmě jsou pro nepřítele skvěle viditelné ohnivé zášlehy jejich zbraně při palbě.

Nejtěžší je nemožnost truchlit

Rychlost a souhra mužstva jsou v takových chvílích podle ní klíčové. „Je to jako pracovat na běžícím páse. Každý musí znát svoje místo, aby to fungovalo. Jeden podává kazetu, druhý ji nabíjí, třetí zaměřuje, další střílí. Je to skutečně velmi rychlý proces, a dosáhnout takové úrovně souhry a spolupráce, to zabere hodně času,“ vysvětluje ukrajinská bojovnice.

Říká, že se svou posádkou pracují společně už dlouho. „Jsme sehraní jako hodinky, jsme jako rodina,“ popisuje Runa. Nejtěžší v takových chvílí bývá, když dojde ke ztrátám. „Nedávno zahynul můj spolubojovník a byla to pro nás velice těžká ztráta. Byl s námi od roku 2019. Jsem moc ráda, že jsme se mohli alespoň dostat na jeho pohřeb, podpořit jeho manželku a děti. Nejtěžší je, když ti zahyne spolubojovník, a za pět minut přijde rozkaz k boji. To se pak prostě roztrhneš. Člověk je plný emocí, je v něm nenávist a zlost, ale musí pracovat. Teprve v noci, když se vrátíš, můžeš dát průchod emocím. Můžeš truchlit a plakat. Přes den na to není čas. A to je samozřejmě velmi těžké. Ztráty jsou tu na denním pořádku. Na to si nelze zvyknout a vnímat to v klidu,“ dodává Runa.

Češi se snaží pomoci

Redaktoři deníku FORUM 24 viděli na vlastní oči, jak Runině jednotce pomáhají čeští dárci a dobrovolníci z organizace Cesta naděje života, kteří jejím spolubojovníkům poskytli evakuační šestikolku a další pomoc pořízenou za prostředky vybrané od lidí, kterým její osud a osud Ukrajiny není lhostejný.

Dále čtěte

Na Ukrajině zuří nová válka. Poznali jsme ji na vlastní kůži. Reportéři FORUM 24+ v bojové zóně

Po půl roce jsme znovu po boku českých dobrovolníků vyrazili na Ukrajinu. Během sedmi dnů jsme ujeli tisíce kilometrů od…

Nyní se pokoušejí zajistit pro bojovníky 56. brigády trojici pick-upů, jejichž účelem má být odvoz raněných, přesun vojáků na pozice i z nich a také převoz veškerého vybavení, které potřebují bojující jednotky. O tuto formu podpory přitom požádala sama Runa na videu, které dobrovolníci zveřejnili.

‼️‼️‼️ Máme pro Vás urgentní zprávu od Runy ‼️‼️‼️ prosíme, čtěte 👇

📢 My z 56. samostatné moto-pěchotní Mariupolské brigády, 23. samostatného moto-pěchotního praporu Forteca se obracíme na příznivce Cesty naděje života a prosíme Vás, abyste nám pomohli zabezpečit 3 pickupy.… pic.twitter.com/M7PZ466Tau

— Cesta naděje života (@CestaNadeje) January 17, 2025

„My z 56. samostatné moto-pěchotní Mariupolské brigády, 23. samostatného moto-pěchotního praporu Forteca se obracíme na příznivce Cesty naděje života a prosíme vás, abyste nám pomohli zabezpečit tři pick-upy. Pick-upy budou určené na vývoz raněných, ale i na jiné bojové mise, jako je výměna personálu. Budeme vám velice vděčni za vaši pomoc. Společně k vítězství! Sláva Ukrajině!“ vzkázala z frontové linie v Doněcké oblasti velitelka dělostřelců Viktorie Jurčenko.