Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj FOTO: Grzegorz Jakubowski / Jakub Szymczuk / Kancelář polského prezidenta / se souhlasem
FOTO: Grzegorz Jakubowski / Jakub Szymczuk / Kancelář polského prezidenta / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Ruské „odlehčovací“ ofenzivy ohrožující Charkov a Sumy v dohledné době nemíří k výrazným územním ziskům. Zrychlují však vyčerpávání ukrajinských záloh a povedou k rychlému zhoršení situace na Donbasu. Tedy pro začátek.
Michael Kofman a Rob Lee v komentáři pro New York Times varují, že ofenziva u Charkova stupňuje tři hlavní současné problémy ukrajinské obrany. Jde o nedostatek ozbrojeného personálu, munice a vhodně navržených a umístěných opevnění.
Situace v zásobování municí se přinejmenším přechodně zlepší – zčásti díky české muniční iniciativě, zčásti kvůli nárůstu výroby v Evropě, zčásti v důsledku dubnového schválení balíku americké pomoci, jenž by měl obráncům vydržet zhruba rok.
Pokud by se podařilo vyřešit problémy v protivzdušné obraně, Ukrajina by přispěla k překonání mrtvého bodu vlastním produkčním úsilím. Bohužel doufat, že bez výrazného navýšení výroby protiletadlových systémů na Západě se podaří rozjet ukrajinský průmysl, znamená lhát si do kapsy. Stále efektivnější ruské letecké a raketové útoky na energetickou infrastrukturu i samotné podniky takové úsilí přinejmenším podvážou, pokud rovnou nezpůsobí jeho neúspěch.
Souběžně se ruské letecké a raketové útoky budou stávat stále větším problémem pro logistiku ukrajinských jednotek, protože Rusko postupně získává kapacity ničit cíle na celém ukrajinském území, bohužel včetně pohyblivých cílů.
Ve chvíli, kdy alespoň zčásti překonáme západní zaostávání ve výrobě dělostřeleckých granátů, kterou jsme nedokázali zorganizovat včas a v potřebném rozsahu, se již novým hlavním problémem stane výroba prostředků protivzdušné obrany. Protože v této oblasti Západ vesměs spal na vavřínech zhruba od roku 1991, jedná se o výraznou strukturální slabinu.
Po české muniční iniciativě by tedy měla přijít přinejmenším stejně rozsáhlá česká protiletadlová/protiraketová iniciativa – pokud tedy Praha nehodlá rezignovat na další ovlivňování situace v nedalekém sousedství.
Předčasná radost?
Ruský náskok ve výrobě dělostřeleckých granátů USA a Evropa postupně dohánějí, třebaže nedostatečně a s velkým zpožděním. A Moskva už zřejmě nebude sama schopna dál výrazně zvyšovat vlastní výrobu. Nicméně ruský náskok trvá – a Putin může spoléhat na významnou pomoc spojenců v KLDR, Íránu a dost možná i v Číně.
Problémy opožděné mobilizace západní průmyslové základny výstižně shrnul Michail Chodorkovskij v panelové diskusi německého think tanku Zentrum Liberale Moderne ze dne 15. května.
Hlavní body: Za jinak stejných okolností Západ válku prohrává. Ruská výroba válečného materiálu převyšuje západní přinejmenším v poměru 2,5:1. Pokud se nic nezmění, Putin i při příšerné taktice nehledící na lidské ztráty do dvou let obsadí další klíčové ukrajinské regiony.
Putin vynakládá na válku přinejmenším 120 miliard dolarů ročně, přičemž běžný ruský dělostřelecký granát stojí kolem 500 dolarů. Evropská pomoc Kyjevu dosahuje 88 miliard ročně, ale průměrný evropský dělostřelecký granát přijde na 5 000–8 000 dolarů. I když nominálně jsou výdaje srovnatelné, to, co lze pořídit, srovnatelné není. Pokud by hypoteticky šlo jen o nákup dělostřeleckých granátů, Moskva může ročně získat 240 milionů kusů, kdežto Ukrajina za veškerou západní pomoc neobdrží více než 17 600 000 kusů.
K tomuto bodu dodávám, že nesmírný rozdíl v jednotkových cenách granátů je výsledkem působení řady faktorů, které nebude snadné odstranit. Západní granáty jsou obecně technologicky pokročilejší, tedy dražší. Ne vždy ale bývají technologická zlepšení ospravedlněna získáním odpovídající výhody na bojišti.
V Evropě také existuje cosi na způsob „národních monopolů“ ve výrobě dělostřelecké munice. To znamená, že ve státě, kde se dělostřelecké granáty vyrábějí, existuje zpravidla jediný výrobce. V mezinárodním srovnání přitom takový lokální monopol nevyrábí mnoho, nicméně ovládá svůj malý trh. Pokud by mělo dojít ke vpuštění konkurentů na lukrativní trh s vysokou jednotkovou cenou, dosavadním výrobcům by to „zbytečně“ komplikovalo život. Proto raději hledají důvody, proč „to nejde“.
Relativně velký počet relativně malých muničních továren znamená, že dosažené úspory z rozsahu jsou při výrobě velmi omezené. Takže i kdyby evropské lokální monopoly měly zájem na snížení jednotkové ceny, cesta k tomu by byla dlouhá a náročná na investice do rozšiřování výroby.
Pokud se nic nezmění, tvrdí Chodorkovskij, do roka padne Charkov a za další rok Oděsa. V roce 2026 dokáže Ukrajina udržet v nejlepším případě partyzánskou válku proti okupantům.
Zákopy a lidi
Z ohrožené Charkovské oblasti přicházejí zprávy vojáků o chybějících opevněních a špatných dispozicích či umístění toho, co vůbec bylo vybudováno. Kromě chybějících kompetencí civilních kontraktorů je vina za nedostatky připisována zejména korupci. A nikdo nedokáže pochopit, proč kolem hranice zcela chyběla minová pole.
Problémy se postupně řeší, ovšem zdá se, že zatím hlavně na úrovni jednotlivých brigád. Ty pořádají sbírky na vybavení, které jim má umožnit vybudovat kvalitní opevnění vlastními silami. Proč to navzdory opačným tvrzením dosud nešlo jinak, je otázka pro zodpovědné osoby v Kyjevě a ukrajinské investigativní novináře, kteří neslyší na sebevražedný požadavek „držet basu“.
S nedostatečnou a zčásti i pochybnou západní podporou, při neschopnosti zajistit ochranu ukrajinského nebe alespoň na úrovni loňského roku a s chybějícími fortifikacemi není divu, že ochota vstupovat do ozbrojených sil není zdaleka na potřebné úrovni. Je tedy třeba se vážně obávat, že pokud západní podpora ukrajinské obrany a koordinované budování opevnění organizované Kyjevem rychle nenaberou dodatečné otáčky, problém s nedostatkem vojáků se bude jen prohlubovat.
To vše v naprosto surreálné situaci, kdy je pro politiky na Západě horším strašákem šance, že kvůli serióznímu obrannému úsilí prohrají volby, než možnost, že katastrofálně prohrají největší evropskou válku za posledních 70 let.
