Armáda Spojených států je hlavní vojenskou silou demokratického Západu. FOTO: CrimsonScholar / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: CrimsonScholar / Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / Co spojuje války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku? Šlo o přesvědčivá taktická vítězství, která korunovala strategická porážka. Pokud nemá válka na Ukrajině dopadnout obdobně, je nutné v širokém povědomí společností demokratického Západu změnit zažité, avšak příliš úzké, zastaralé a neadekvátní chápání toho, co vůbec znamená slovo „válka“. Většina lidí na Západě chová naivní představu, že „válka“ je činností, kterou vykonávají vojáci nasazení u bojových jednotek. „Válka“ je, když se střílí. Jinak je „mír“.
Baltské nebo skandinávské země arci chápou, že „mír“ v sousedství imperiálního Ruska vyžaduje mnohem více než jen vojenskou připravenost. A že je přinejmenším nutné, aby vzdělávací systém vybavil celou populaci kvalitní mediální gramotností, a otupil tak ostří nepřátelskou mocností vedené dezinformační války. Bohužel, Česká republika stále trvá na tom, že i tyto minimální válečné lekce bude zcela ignorovat.
Politici a profesionální vojáci Západu zase sami sebe většinově přesvědčili, že mobilizační modely navazující na tradice francouzské revoluce, modely zahrnující celospolečenské úsilí, jsou údajně v současných podmínkách „neefektivní“ a měly by být zcela opuštěny.
Bohužel, oba závěry jsou nesmírně zjednodušující. Zužovat válčení jen na rovinu fyzických ozbrojených střetů znamená podléhat představám, které byly v Evropě aktuální naposledy před rokem 1789, a pak ještě dejme tomu během 50. a 60. let 19. století. Většina konfliktů mimo zmíněná období zahrnovala mnohem širší zapojení celých společností – a pokud by to některá ze stran nedokázala pochopit a přijmout, musela by prohrát.
Revolucionizace vojenství?
Západní politici a vojenští experti se většinově fixují na závěr, že v době výrazného nárůstu složitosti moderní bojové techniky nedává smysl posílat na frontu milionové armády složené z mobilizovaných občanů s civilní kvalifikací. Z toho lze ale jen logickým zkratem dospět k závěru, že se válka stala výhradní záležitostí vojenských specialistů.
Zaprvé, výše uvedené doslovně ani neplatí. Samozřejmě, těžko můžete být „stíhacím pilotem v záloze“ a věnovat se civilní profesi, byť třeba v oboru letectví. Úroveň výcviku a znalostí potřebných k pilotování moderního bojového letounu si nelze zachovat účastí na krátkém cvičení jednou za několik let. Na druhou stranu, právě napsané neplatí ani zdaleka o všech vojenských kvalifikacích. Například finské záložní tankové osádky bývají během manévrů běžně pověřovány naprosto shodnými úkoly, jaké plní profesionální kolegové.
A co se týče dovedností potřebných k úspěšnému působení u pěších útvarů, přes některé zásadní inovace v oblasti průzkumných prostředků či pojítek lze říci, že velká většina zbraní a techniky stále zůstává na úrovni 80. a 90. let minulého století, nebo i starší. Teoretické základy toho, co potřebuje zvládnout úspěšný velitel pěší jednotky na Ukrajině, dokonce mohl nastudovat už v rozmezí 40. až 60. let minulého století. Představa, že technologie revolucionizovala všechny oblasti vojenství stejným způsobem, je přinejmenším silně nepřesná.
Než se případně dočkáme masového nasazení nových integrovaných bojových systémů pěšáka, jako měl být ruský Ratnik/Sotnik, nebo rutinní spolupráce s bojovými roboty, práce průměrného vojáka zůstane přese všechny inovace překvapivě podobná té, kterou vykonávali předchůdci za druhé světové války.
Občanský militarismus
Po druhé světové válce byly západní mocnosti většinou konfrontovány s různými typy partyzánské války. A kromě několika málo výjimek v dané oblasti (porážka řeckých komunistických povstalců z organizace ELAS, jejichž vojenskou podporu Stalin zamítl, nebo konflikt z let 1948–1960 eufemisticky označovaný „Malayan Emergency“) většinu takových střetů Západ prohrál.
K těmto porážkám samozřejmě nedošlo proto, že by měl Západ mezi čistě vojenskými specialisty méně schopné kádry, a už vůbec ne kvůli tomu, že by snad byl ekonomicky slabší stranou. Pro pořádek ještě dodejme, navzdory poštěkávání zastydlých imperialistů, že nešlo rozhodně ani o následky nějakého „změkčilého“ válčení.
Porážky jsou kromě jiného důsledkem toho, že protivníci v tradici reprezentované Maem, Guevarou, Schmittem a dalšími teoretiky partyzánské války pojali konflikt jako celospolečenské úsilí s totální mobilizací. V anglosaské odborné literatuře se dnes sice stále častěji objevují zmínky o přístupu ke konfliktům označovaném jako Whole-of-Government – ale i zde jde v podstatě o redukcionismus, který navíc zůstává spíše na papíře.
Moderní válka se neomezuje jen na vládní aparát, byť třeba napříč rezorty. Také vlivem ruské a čínské politické a zpravodajské války, kterou jsme, počínaje Obamovou administrativou, „povzneseně“ ignorovali, jsou dnes západní společnosti ve věci zahraničních hrozeb rozpolceny – a některé politické segmenty na obou extrémech zcela otevřeně kolaborují s nepřáteli.
Můžeme si veškerý „občanský militarismus“, vynalezený francouzskou revolucí a po staletí oslavovaný komunistickými teoretiky, sebevíce ošklivit, ba i sepisovat důvody, proč je pro liberální demokracie nesmírně nebezpečný a ohrožuje osvědčené zásady dělby moci. Můžeme dokonce poukazovat na zcela běžný příběh „osvoboditelů od západního útlaku“, kteří totální mobilizací společnosti vyhráli válku, jen aby pak ve zkorumpované nesvobodě prohráli mír. Nic to však nemění na faktu, že válka vedená „jen těmi, kdo střílí“, je pojetí sto padesát let beznadějně zastaralé, které stále dokola vede k porážkám.
„Hitlerův právník“ a vynález Lawfare
Vůbec ne náhodou se již mnoho let těší vrcholné pozornosti ruských a čínských elit někdejší „Hitlerův právník“ Carl Schmitt. V poválečném období se autor kromě jiného věnoval systematickému zpochybňování samotné myšlenky mezinárodního práva. A nic se tak nehodí do krámu revizionistické mocnosti jako teoretická argumentace, podle níž je jakýkoliv konstrukt mezinárodního práva (na němž závisí liberální pojetí „řádu založeného na pravidlech“) platný pouze uvnitř „velmocenského prostoru“. Mezinárodní právo dle Schmitta tedy předpokládá existenci vlivových sfér mocností, přičemž jen jedna z nich se dočasně stala globálním hegemonem.
Zatímco v Rusku horečný zájem o Schmitta vyvrcholil už krátce po intervenci NATO ve zbytkové Jugoslávii na jaře roku 1999, u Číňanů se objevil ve větším měřítku teprve po nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga v roce 2013, kdy ve vztahu k Západu definitivně převládl konfrontační kurz. Přitom lze říci, že Schmitt vynalezl praxi, která své výhradní jméno získala až mnohem později – ve dnes používaném smyslu teprve v roce 2001. A touto praxí je tzv. lawfare.
Lawfare představuje využití legálních systémů, institucí i právní teorie k poškození a delegitimizaci oponenta v konfliktu. Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že jde obvykle o hodně specifickou oblast PR. Ve vnitrostátní praxi represivních režimů představuje lawfare naprostý odklon od přistoupení někdejších komunistických režimů k myšlence univerzálních lidských práv podpisem Helsinského závěrečného aktu z roku 1975.
Například bylo jednoznačně stanoveno, že ústava Ruské federace je nadřazena veškerým mezinárodním závazkům země, včetně mezinárodních lidskoprávních standardů. Občanská společnost, která je v Rusku tradičně považována nikoliv za protipól, ale za pouhou podřízenou součást státu, je státním silovým aparátem zastrašována a varována před pokusy uplatnit individuální práva přiznaná podle národních i mezinárodních norem. Nálepka „zahraničního agenta“ rozdávaná zcela mechanicky a bez vazby na prokázané vlivy zahraničních donorů na činnost obdarovaného v očích běžného Rusa diskredituje libovolného kritika vlády coby „nástroj cizáckých nepřátel“.
O tom, že například Evropská unie má ve zvyku finančně přispívat i svým kritikům, samozřejmě běžný ruský mediální konzument nikdy neslyšel. V zemi, kde poradce premiéra šermuje tvrzením, že „nedokáže definovat dezinformace“, si ovšem „obránci svobody projevu“ mohou vesele hájit právo šířit lži ohledně vědeckých zjištění spojených s pandemií nebo očkováním. Stejně tak je tomu s „alternativními názory na válku na Ukrajině“, podle nichž celý konflikt, který výhradně o své vůli inicioval Kreml, „vlastně zavinil arogantní Západ“.
Samotné odvolávání se na platná mezinárodní pravidla, nemluvě ani o jejich účinném vymáhání, je už v lawfareové perspektivě chcimírů „drzým aktem západní imperialistické agrese“, který odkazuje na „americký velmocenský prostor“.
Mistr Sun o dezinformačním umění
Když v květnu 1999 došlo v Bělehradě omylem k americkému náletu na čínskou ambasádu, aspirující supervelmoc zachvátila směs obav a vzteku. Jednou z klíčových reakcí na toto „nesnesitelné ponížení Číny“, jež přidalo další břemeno k četným koloniálním komplexům táhnoucím se až k boxerskému povstání z přelomu 19. a 20. století, se stala nadšená reakce na publikaci knihy plukovníků Čchiao Lianga a Wanga Siang-sueje. Její titul bývá obvykle do češtiny překládán jako Neomezená válka.
Přihlédneme-li ke specifickému kulturnímu kontextu, v němž studie vznikla, můžeme ji označit za cokoliv jiného, jen ne za práci v nějakém smyslu „revoluční“. Naopak, odpovídá specificky čínské metodě pomalého postupného rozvíjení zděděného vědění, jež je příznačná pro kulturu, která na rozdíl od evropské, plné zvratů a „upadání minulosti v zapomnění“, v některých aspektech vykazuje kontinuitu až k místní verzi neolitického šamanismu.
Nejvýznamnější americký stratég 20. století John R. Boyd ve svých přednáškách důsledně upozorňoval na zásadní rozdíl mezi západní a východní „filosofií válčení“. Zatímco v Evropě v tradici představované dobyvateli jako Alexandr Veliký nebo Napoleon Bonaparte převládá přístup preferující „kinetickou akci“ a instinkt „útočit naplno“ – v nadbytku sebedůvěry udeřit na nepřítele právě tam, kde je nejsilnější, a jediným rozhodujícím úderem jej porazit – „Orient“ vždy postupoval opačně.
Nejen u čínského teoretika Sun-c’ z přelomu 6. a 5. století před Kristem, který navazuje na dobře zdokumentovanou filosofickou tradici taoismu, ale už ve vojenské praxi mongolského impéria pozoroval Boyd, že preferovanou metodou zničení odporu protivníka byla kupodivu vždy „informační operace“ (vyjádřená Sunovou zásadou, že nejprve se má útočit na nepřátelský válečný plán – a pak teprve, pokud to nestačí, na jeho jednotky). A další klíčovou odlišnost představuje snaha zasadit protivníkovi rozhodující úder právě tam, kde je nejslabší.
Z pohledu čínské kosmologie musí být západní přístup k válčení nevyhnutelně diagnostikován jako „extrémně jang“, tedy s příliš velkým důrazem na izolovaný mužský princip. V komplexu tradiční čínské kultury mimochodem existuje dokonce i příslušný „medicinský“ obraz extrémně jangového člověka. Podle čínských léčitelů je to ten, kdo údajně obvykle trpí vážnou dysfunkcí jater, jeho pokožka bývá o něco tmavší než obvykle, má ve srovnání s ostatními sklon podstupovat extrémní riziko a jeho život bývá krátký a zakončený náhlou smrtí.
Západ vyvedený z rovnováhy?
Leccos nasvědčuje tomu, že imperiálně smýšlející Číňané velmi podobně vidí současný Západ – jako těžce nemocný, fatálně vyvedený z rovnováhy, která je nad jeho chápání. Podobně jako Rusové, i když s jinou motivací, zdůrazňují, že ze západních dějin je zajímá výhradně Řím, jemuž se podařilo „vytrvat tisíc let“. Kdežto moderní epocha světové nadvlády západních mocností se podle nich rychle chýlí k náhlému konci.
Ale zpět ke strategii. Zmínění plukovníci označují západní přístup k válčení jako příliš závislý na technologiích, postrádající jakoukoliv jinou dynamiku. A navrhují, že Čína může této síle čelit prostřednictvím války soustředěné do jiných oblastí, například politické nebo ekonomické. Tam má podle nich Západ slabiny, které ani nedokáže rozeznat, takže úder vedený v této oblasti může být dokonce ještě účinnější než čistě vojenský úder.
Z pohledu čínské tradice Spojené státy jakožto („dočasně“) dominantní mocnost nedokážou vidět ucelený obrázek vojenské strategie, včetně „nevojenských“ faktorů. A právě proto v daných oblastech mohou utrpět rozhodující porážku.
Je nepochybně důležité soustředit se také na čistě vojenské hrozby jako riziko čínské invaze na Tchaj-wan, jež by v nějakém ohledu byla analogií ruské invaze na Ukrajinu. Avšak tato geograficky a specializací ostře vymezená „bezprostředně hrozící nebezpečí“ by neměla zakrývat skutečnost, že nejen ruská, ale i čínská cílená konfrontace se Západem jsou mnohem širšího a zásadnějšího charakteru.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
