Místo aby se věcně mluvilo o problému, který máme a který je velký, usiluje nynější establishment plánovitě o to rozpoutat iracionální masovou hysterii a omámit lidi několika působivými slogany natolik, aby se mu vydali se vším všudy na milost a nemilost. Opozice tomu nevzdoruje, naopak v té věci vyjadřuje Novým pořádkům podporu. Povinností opozice není odmítat vládu ve všem všudy. Povinností opozice je zachovávat si za všech okolností věcný, střízlivý a kritický odstup. Odkládat kritiku vlády a politické kroky až na dobu, kdy bude po problému, znamená rezignovat na opoziční politiku a vlastní odpovědnost.

Nejdřív bych chtěl zopakovat to, co píšu od samého počátku maléru: tato globální epidemie nemá povahu např. morových ran z přelomu středověku a novověku (v obří epidemii z let 1349–1353 přišla během krátké doby o život cca polovina evropského obyvatelstva). Přesto je to velká a vážná nepříjemnost: a to nejen sama o sobě, ale taky a možná hlavně v tom smyslu, že hrozí ochromit a umrtvit veřejný život u nás a možná i v západních demokratických státech, do jejichž společenství zatím (zaplať Pán Bůh za to) pořád ještě patříme, i když jen jako ne vždy nedůstojný přívěsek.

Umrtvená společnost se stává bezbrannou (a pro nás jako pro demokracii od vzniku ČR vratkou a teď už ve stavu zhroucení to platí dvojnásob) nejen proti virům, ale především proti nepřátelům svobody a demokracie uvnitř i vně. A o ty ve svobodných demokratických zemích není nikdy nouze. Ke svobodě a demokracii patří jistá bezbrannost.

Jsme ve válce!

Dnes jsme navíc v jiné situaci, než v jaké jsme byli v předjaří. Tenkrát nás (podobně jako naše sousedy, Polsko, Maďarsko, Slovensko a vlastně taky Rakousko) nemoc postihla ve srovnání s dneškem jen lehce. Byla to ovšem nová věc a nabudit hysterii bylo zvlášť snadné. Vláda (přesněji establishment Nových pořádků) přišla s ideou, jejímž základem bylo a dodnes je: jsme ve válce! Tentokrát nás ovšem neohrožuje odvěký nepřítel (dříve Němci, trochu později buržoazie a imperialismus), ale koronavirus.

Mor a odvěký nepřítel však mohou jít ruku v ruce: naši papaláši nás v březnu a dubnu zároveň přesvědčovali, že ČR je třeba ochránit před prohnilým Západem (zhmotněným Itálií, Španělskem, Británií, dokonce i Německem, později byly připočteny i USA), který pandemii na rozdíl od nás podcenil a trestuhodně nezvládl (jak komicky zní toto chvástání dnes!). A tak hlavní a zásadní úder našeho establishmentu vůči koronaviru (nějak jsme to v opojení rouškami a rozestupy zapomněli) bylo v předjaří hermetické uzavření hranic jak pro příchozí, tak pro ty, kteří by chtěli odejít. Vládní odborník prof. Prymula, jehož hvězda tehdy právě vycházela, nás tenkrát ujišťoval, že to bude bratru na dva roky; prezident Zeman nás zase zlomyslně utěšoval, že možná ne na dva, ale jen na jeden.

Pak příznaky epidemie opadly. Naši papaláši si to okamžitě připsali k dobru: stalo se to prý v důsledku energických a razantních vládních opatření. A proto, že lid se za nimi dokázal sjednotit, pokorně poslouchal a poslušně šil roušky.

Dnes se situace změnila a ideologii je proto třeba dotvořit: v létě ovšem lid ochabl, přestal poslouchat své papaláše a oddal se lenošení a hýření (viz např. neřestná pijatyka na Karlově mostě). Logickým následkem byl následný enormní nárůst nemocných. Lid by tedy měl honem projevit účinnou lítost a znovu se vrátit ke svému vedení.

Změnila se i taktika. Prof. Prymula, který mezitím povýšil, už nás nestraší dvěma lety uzavřených hranic, ale obklopen svým orouškovaným generálním štábem se nám dokonce horem dolem omlouvá: sorry, nedá se nic dělat, musíme vás teď trochu zmáčknout. A mnozí lidé jdou nadšeni tou ohleduplností a zdvořilostí, stačí jim tak málo!

Bojová ideologie

Pokud jde o pí ár, je dnes daleko lépe zformované: v médiích v jeho hlásání dominují babišoviny (Mladá fronta DNES, Lidové noviny) spolu s Právem, provázeny médii Pravdy a Lásky (blíže z nich sleduji Aktuálně.cz). Prymulův a Zemanův projev byly tentokrát poměrně pečlivě připraveny. A Martin Zvěřina v LN (16. října) už konstatuje první zlepšení bojového ducha: „Zatímco zpřísnění protiepidemických opatření ke konci srpna nebylo po vůli téměř nikomu a bylo masově porušováno (porušil ho zejména premiér Babiš, který ho jaksi předem „zkrouhl“ – bd), v posledních 48 hodinách se nálada ve veřejnosti otočila o 180 stupňů: z „rýmičkářů“ (»rýmičkáři« podobně jako jinde např. »antirouškaři« je souborné označení všech, kteří se dnes v tom či onom rozcházejí s oficiózní ideologií – bd) jsou dnes internetoví otloukánci (já si v té souvislosti všiml zejména otloukání, jehož se jim dostalo v posledním projevu prezidenta Zemana a od různých autorů v LN – bd) a sílí hlasy po drakonickém postihu pro všechny, kdo odmítají proticovidová omezení (hlasy o »drakonickém postihu« mám z minulosti v dobré paměti z jara, léta a podzimu roku 1969, tedy z nástupu »normalizace« – bd).“ U pana Zvěřiny je to všechno zatím pořád jen „přání otcem myšlenky“. Předestřel však jasně, čeho je podle něho třeba dosáhnout.

Ústřední postavou, ztělesněním rodící se ideologie, je osobnost, která má celé to plánované vzepětí skloubit a zastřešit. Pan Babiš je už dost opotřebovaný, a tak, jak píše v Právu ze 17. října Josef Koukal, teď v čele boje s epidemií stojí „vědec, manažer a voják v jedné osobě“, totiž prof. plk. Roman Prymula. Ku prospěchu pana Koukala je třeba říci, že dokonce i on se za tuto definici vůdce národa pořád ještě trošičku, malounko stydí (tento koncept se prý dá snadno zesměšňovat). Vzhledem k tomu, co v článku píše dál, lze odhadnout, že ho to stydění brzy přejde.

Tady si nemohu odpustit další analogii z historie. Podobně napasovali politici prakticky již zničené ČSR v září 1939 do premiérské funkce nepolitika, generála Jana Syrového. Dělo se tak za hlasitého a nejapného srovnávání Syrového s Žižkou (jmenoval se taky Jan a byl jednooký). Jan Syrový tehdy udělal jedinou chybu, že si to všechno nechal líbit. Důsledky toho rozhodnutí ho pak stály čtrnáct let kriminálu nejprve v poválečné benešovské, později v bolševické ČSR. Rozdíl cítím jen jediný. Generála je mi líto, plukovníka Prymuly by mi moc líto nebylo. Může si za to sám. A to, že analogie dnešek – druhá čs. republika nějak dost často sedí, není žádná náhoda.

Zároveň jsou davu předhozeni viníci dnešní covidové exploze: především signatáři „Dopisu lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize“, dále opoziční politici (jmenovitě Petr Fiala, který zhřešil tím, že chtěl iniciovat vyjádření nedůvěry vládě – jaká drzost od opozičního politika!) a konečně účastníci neřestného hodování na Karlově mostě (přitom ti lidé se vlastně provinili jen naivitou: myslili si, chudáci, že buzerace končí a budou mít konečně pokoj).

Zde jsme u další dějinné analogie: podobně nakládala žurnalistika a zejména „satira“ kvetoucího stalinismu (pamatuji si zejména časopis Dikobraz) s nepřáteli míru a socialismu. Zvlášť velké veselí mezi dnešními post-dikobrazisty vzbuzuje profese jednoho z iniciátorů výše zmíněného „lékařského“ dopisu: je totiž zubař. Kdyby byl zároveň plukovník, byl by na tom nejspíš o něco líp. Ani podobnost dnešní oficiózní publicistiky s českým stalinismem není náhoda.

Lide, styď se!

Zvlášť odpudivou součástí dnešní oficiózní ideologie je „zahanbování lidu“. Lid původně stál věrně za svým vedením, ale když přišlo léto, selhal a oddal se rozmařilosti a požitkářství. Pak udeřila trestající druhá vlna epidemie. Tak reaguje lékař, který má úkol a taky poslání pacienta vyléčit, přitom je buď vrták, nebo je to vzhledem k situaci momentálně nad jeho síly (obojí může platit najednou), a místo aby si to přiznal, svádí to na toho, koho má léčit. Pacient dost nespolupracuje. Jistě, i na tom může být něco pravdy; zároveň je to morálně odpudivý alibismus.

Spiklenecká teorie, kterou držím

Tři R: roušky, rozestupy, mytí rukou. Proti těmto úderným zásadám dnešní bojové ideologie nelze vlastně an und für sich nic namítat. Jsou to obecné zásady, které se uplatňují vždycky nejdřív, v každé epidemii, tím víc v té, s níž si nevíme rady, a vždycky aspoň trochu zafungují. Nejde tedy o to, zda je aplikovat, ale do jaké míry je aplikovat, protože jako všechna opatření, která v sobě mají zabudovanou jakousi bezradnost, mají „vedlejší účinky“: hrozí, že při jejich divoké a fanatické aplikaci ochromí společnost natolik, že nakonec vezme za své naše svoboda, demokracie, to, čemu věříme. A to, co z nás potom zbude, nebude už stát za to, aby to někdo zachraňoval. Přitom jejich aplikace nám může pomoci, ale sotva sama o sobě někoho vyléčí. Je tedy třeba průběžně, otevřeně a veřejně hovořit o tom, jak daleko je přijatelné zajít v zavádění „opatření“, která mohou být v určité situaci do jisté míry užitečná, ale nejsou to žádné všeléky.

Teď je móda mluvit o dezinformacích a „fake news“. V Evropské unii, v Bruselu se ovšem v souvislosti s politickým vývojem v Maďarsku a Polsku už někdy v dubnu t.r. hovořilo o riziku útoků na principy právního státu, demokracii a základní práva. V tomto smyslu se vyjádřili ministři zahraničních věcí unie, předsedkyně EU Ursula von der Leyenová, a nakonec, zvlášť pregnantně, místopředsedkyně Evropského parlamentu Katarina Barleyová, která mluvila o tom, že vlády některých zemí EU jsou nyní ve velkém pokušení, „aby si pod pláštíkem boje s pandemií opatřily neomezené mocenské kompetence“. Nevím, zda a v jaké míře je tomu tak v Maďarsku nebo v Polsku (jak se v Bruselu uvádělo), ale jsem si jistý, že u nás je tohle už skoro rok největší problém. Tuhle „spikleneckou teorii“, aspoň pokud jde o ČR, zásadně sdílím. Místo aby se věcně mluvilo o problému, který máme a který je ovšem velký, usiluje nynější establishment celkem plánovitě rozpoutat iracionální masovou hysterii a omámit lidi několika podbízivými slogany natolik, aby se jim vydali se vším všudy na milost a nemilost.

Demonstrace

Minulou neděli proběhla na Staroměstském náměstí demonstrace, jíž se dnes papaláši a jejich novinářská lobby jeden přes druhého ohánějí. Základní dojem z ní je: doba veselých statisícových happeningů ozdobených účastí populárních bavičů skončila. Dnes platná pravidla pro demonstrace jsou taková, že je ani při nejlepší vůli nelze dodržet, pokud někomu ze zúčastněných na věci, kvůli které se shromáždili, aspoň trochu záleží. Muselo by to být něco od počátku pojatého jako potěmkiniáda, jako „spartakiáda“, jak je pamatuji ze svých dětských let. To je jen konstatování faktu.

Dále, demonstrace se jistě zúčastnila řada lidí, kterým dnešní politická situace zásadně vadí z důvodů, jež je nutné vzít vážně. Zároveň tam byla spousta takových, kterým jde za každou cenu a za všech okolností o to dělat virvál. Mezi oběma skupinami neexistuje jasná, ostrá hranice.

To vše je ideální situace, aby se mohli uplatnit ti třetí a hlavní: političtí šíbři, kteří ji chtějí využít pro své špinavé politické cíle. Vlastně nemohou neuspět. Akce tohoto typu si o zneužití přímo koledují.

Je velmi svízelné vzdávat se práva zaručeného ústavou. Ale máme je vůbec ještě? Nestala se nyní z demonstrace už jen prázdná, nedůstojná šaškárna, která simuluje svobodu, již teď už fakticky nemáme, a dává instrumenty do rukou těm, kteří nám chtějí zkrouhnout i ty nemnohé další svobody, co nám ještě zbývají? To, co se v neděli na Staroměstském náměstí dělo, pro mne samozřejmě není důvod žádat represe proti účastníkům ani ještě větší reglementaci shromažďovacího práva (což už vlastně ani nejde). Je to pro uvažujícího člověka jen jasný a silný podnět, aby se za těchto okolností podobných akcí ani náhodou neúčastnil. Nemají vůbec žádný smysl. Vlastně žádný jiný než ten špatný. Dávají jen zbraň do ruky darebákům.

Máme ještě opozici?

Tuhle otázku si člověk nemohl nepoložit, když sledoval toto úterý na zasedání poslanecké sněmovny projednávání bodu 501 „Informace vlády o nákaze covid-19“ i předchozí tiskové konference parlamentních stran.

Cituji postupně to, co mne nejvíc zaujalo. Nejprve předseda STAN Vít Rakušan na tiskové konferenci své strany prohlásil: „Situace je dnes nesmírně vážná, a my dnes nechceme a nebudeme dělat politiku. (Proboha, proč je tedy ten člověk předsedou politické strany a poslancem PČR? – bd). Chceme vládu v drtivé většině jejích ekonomických opatření podpořit. (Pokud chtěl být opravdu hodně vstřícný, bylo by stačilo, kdyby byl řekl: »Nehodláme vládě za všech okolností jen házet klacky pod nohy,« ale to se snad rozumí samo sebou – bd). Chtěl bych poprosit občany, aby dodržovali opatření, se kterými vláda přišla. (Proč takový bianco šek? Rozumná opatření politik podpoří, nerozumná bude kritizovat, a měl by tedy říci, co ano a co ne! – bd). Určitě bude čas říci, kdo a kde udělal chybu… My Starostové a nezávislí slibujeme, že všechny ty politické kroky odložíme až na dobu, kdy ta bezprostřední krize pomine… Prosím, buďme rozumní a hledejme příčiny a důvody toho, proč k současnému stavu došlo, až potom, co tuto krizi překonáme.“ (Odkládat takové věci až na dobu, kdy bude vlastně po všem, znamená rezignovat na povinnost opozičního politika; krizi nelze překonávat bez jasného pojmenování »příčin a důvodů«. – bd)

Podobně se vyjádřila na tiskovce TOP 09 paní Pekarová Adamová. „Já bych hned úvodem chtěla vyjádřit podporu všem opatřením, která vláda zaujala k řešení epidemie koronaviru, a vyzvat i občany ČR, aby je respektovali a dodržovali.“ (Proboha, nikoho by přece nenapadlo vyzývat lidi, »ať vás ani nenapadne to dodržovat«, jen je pro opoziční stranu možné si tento výlev loajality odpustit, je to servilní a hloupé. – bd). Totéž platí pro paní Langšádlovou tamtéž: „Já bych chtěla zdůraznit, že podporuji vládní opatření. (Ježíšmarjá, která? – bd) A i já vás moc prosím, abyste je dodržovali, protože situace je opravdu vážná.“ (Kdyby situace vážná nebyla, nebylo by až tak třeba je dodržovat? – bd).

Na tiskovce KDU-ČSL nejprve předseda Jurečka předvedl, jak se takovým hloupým řečem elegantně vyhnout, a pak místopředseda Bartošek, jak do nich spadnout po hlavě: „Chtěl bych zde požádat občany České republiky, aby respektovali doporučení a nařízení vlády ČR, která se týkají ochrany zdraví a šíření nemoci covid-19.“

A nakonec ještě jednou Vít Rakušan v rozpravě v PS: „Je každopádně potřeba, abychom teď nehráli na PR jednotlivých politických stran, jednotlivých ministrů, kdo to zvládá lépe a kdo hůře… Opozice nejsou v této chvíli nepřátelé, ale jsou to lidé, kteří chtějí také přiložit ruku k dílu a například jim pomoci.“

Jednání v PS proběhlo potupným způsobem. Nejprve odříkal ministr Prymula úvodní informaci, pak se vypařil. Když poslanci kladli otázky a žadonili o pozornost, premiér nebyl přítomen vůbec. Ministr vnitra byl asi omluven (už započal svůj zápas s koronavirem?), ale má snad nějaké náměstky, kteří za něho mohli zaskočit, nebo ne? Za vládu pak vystoupil jen univerzální zametač ministr Havlíček.

Vláda se tedy v podstatě zašila. Zato si ovšem už předem pečlivě připravila návrh usnesení, podle něhož v prvním bodu sněmovna bez ohledu na politické rozdíly „podporuje protiepidemická opatření za účelem snížení výskytu onemocnění covid-19 na území České republiky a vyzývá občany k jejich maximálnímu dodržování“. Nedovedu si představit, jak se může pod něco takového podepsat strana, která se prohlašuje za opoziční. Když tu formulaci nepodepíšu, neznamená to ještě, že opatření šmahem odmítám, jen že vládě nedávám totální placet.

O prvním bodu usnesení se hlasovalo zvlášť. Z těch, které jsem schopen brát vážně, se zdržela (což byla adekvátní reakce) jen ODS (až na jednoho poslance) a poslanec Gazdík.

Povinností opozice není odmítat vládu ve všem všudy. Povinností opozice je zachovávat si za všech okolností věcný, střízlivý a kritický odstup. Ti, kdo to panu Faltýnkovi, ANO, vládě, establishmentu Nových pořádků odmávali, se proti tomu děsným způsobem provinili.

Demokratická opozice je v troskách.

Místo konce

Napsat konec k článku, který se zabývá nynějším konvulzivním vývojem koronavirové krize, je prakticky nemožné. Události mne neustále předbíhají. Končím proto jen dvěma citáty z Práva (22. října), které – asi nechtě – dokumentují apokalyptičnost dění.

Ministr Prymula, „vědec, manažer a voják v jedné osobě“ (viz výše), podle Práva řekl: „Velká část populace opatření nedodržuje… podle průzkumu je 10 % obyvatel extremistických, opatření nedodržují a dělají vše, aby to bylo jinak. Dvacet procent je dodržuje jen občas.“ Času je podle něj málo, protože „je naprosto nepravděpodobné, že by takováto dramatická opatření byla uplatňována kolem Vánoc. Máme na to týdny.“ Co s těmi třiceti procenty obyvatel provedeme? A premiér Babiš k tomu podotýká: „Žádná vláda na světě to nezvládne bez podpory občanů, aniž by lidé dodržovali opatření.“

Z toho lze vyvodit, že nás čeká husákovské „trpezlivé presvedčovanie“ jako řemen.

Zároveň je tu světýlko na konci tunelu. Hlásí se nová krev, mladé síly Nových pořádků. Předseda Pirátů Bartoš je (rovněž podle Práva z 22. října) rozčarován z chování svého konkurenta ODS po krajských volbách. „Předseda Petr Fiala 11. října říkal, že by to (vyslovit nedůvěru vládě – bd) bylo nemoudré, a 13. října jeho hlavní sdělení bylo, že po skončení nouzového stavu by měla odstoupit. Asi musel reagovat na vyjádření nové senátorky Němcové, která to řekla v ČT.“ To je „oznámení“ (neznají náhodou čtenáři lepší, i když poněkud neomalený výraz pro tyhle způsoby?) jako vyšité.

Zároveň rozhovor s panem Bartošem působí uklidňujícím dojmem. Až veřejnost správně vyhodnotí oznámení pana Bartoše na pana Fialu, nehrozí nám žádné politické vzduchoprázdno. Pan Bartoš se totiž rozhodl, že se premiérem stane on.