Je to již téměř jistě největší kulturní aféra poslední doby. Na knihu spisovatele Jana Nováka Kundera: Český život a doba se někteří kritici doslova vrhli, aby ji pohaněli. Novák si totiž podle nich dovolil poněkud pobořit pomyslný pomník našeho největšího spisovatele a to se tu trestá. Kunderovi fanoušci v české inteligenci ale zatím dosáhli jediného. Zařídili, že jde kniha na dračku.
Je třeba zdůraznit, že proti knize se nestaví zdaleka celá intelektuální obec. Válka o Kunderu dobře ukazuje, kdo kde stojí v debatě o komunismu, o národní minulosti a svým způsobem i o současnosti. Novákova kniha ťala do živého.
Knihu přivítal kupříkladu překladatel a publicista Josef Rauvolf na webu České televize. Ocenil, že je tu konečně kniha o Kunderovi, která se vymkla jeho vlastní režii, a brání Nováka v nejcitlivějším bodě, totiž v údajném zasahování do Kunderova soukromí. Copak to není právě Kundera, který ve svém díle tolik akcentuje sex a mužskou dominanci? Je tedy logické, že se tomuto tématu věnuje ve spisovatelově biografii i Novák. Na závěr Rauvolf shrnuje svůj pohled: „Právě takovouto knihu jsme potřebovali, i pro její demytizující pohled.“
O úspěšné představení knihy se zasloužil v Respektu a na webu Českého rozhlasu Jan H. Vitvar. Pro něj je podstatné, že Novák přináší informace o Kunderově komunistickém přesvědčení, které ho i přes vývoj od stalinismu k reformnímu stylu neopustilo až do emigrace. Dost možná ani potom. Pro Vitvara je na Novákově knize důležité, že Novák nezpochybňuje Kunderovo dílo, nýbrž to, co o sobě sám Kundera tvrdí. A to je zcela legitimní přístup.
Za knihu se postavil také Ondřej Štindl, který v týdeníku Echo napsal, že jde především o zajímavé čtení. Odmítl, že by kniha byla nějakým přímočarým atentátem nebo politicky motivovaným „odstřelem“. Novák má prostě svůj úhel pohledu a důkladně pracoval se sběrem informací.
Citlivé duše, které u knihy trpí
Podívejme se nyní, kdo a proč Novákovu knihu pohaněl. Pro přehlednost si můžeme rozdělit kritiky do tří skupin. Jedná se o intelektuály, kteří prostě obdivují Kunderu. Pak tu jde o zvláštní skupinu, kterou nám přinesla tato pokřivená doba. Jsou to zaměstnanci Andreje Babiše, které z jakéhosi důvodu rovněž spojuje obdiv ke Kunderovi. Babiš s Kunderou mimo jiné okázale povečeřel. Nakonec jde o publicisty z vyhraněně levicových webů.
Pavel Kosatík označil knihu za devítisetstránkový hnojomet. Na svém účtu na Facebooku mimo jiné napsal: „…proč musí mít černobílý hnojomet 900 stran, jsem nepochopil. Ta kniha je tou monotónností až komická: kdykoli se má nějak vysvětlit nějaký další Kunderův čin, Novák vybere vysvětlení padoušské. Jak to jelo pořád dokola a nekončilo, styděl jsem se čím dál víc, že to čtu, že to tím svým čtením nějak podporuju.“
Petr Fischer podobně přepjatě popsal v Salónu Práva knihu jako „rozsudek nad Kunderou“. Novák je pro něj moralizující autor, který odsuzuje každého, kdo stojí na špatné straně morální barikády a přivlastňuje si historickou pravdu. I Petr Fischer se u Novákovy knihy doslova fyzicky trápil.
Obrana Kundery z Babišovy továrny
A pak už míříme k recenzentům, kteří mají pro zpochybňování morálních postojů životně naléhavý důvod: Jsou to zaměstnanci premiéra Andreje Babiše z Lidových novin. Dále se do Nováka opřela kritička LN Jana Machalická, které se rovněž nelíbí přílišné moralizování: „Z pamětníků taxuje jako důvěryhodné hlavně ty, kteří by byli ochotni řádně vybarvit obraz amorálního lotra.“ I pro ni je kniha hnojometem.
V Orientaci LN se na Nováka rozzlobil historik Petr Zídek, podle něhož dělá Novák z Kundery padoucha, a to není správné. „Pokaždé, když má Novák vysvětlit nějaké Kunderovo jednání, dá přednost té nejnižší pohnutce,“ píše Zídek. Dodejme hned, že to není vůbec pravda, což lze zjistit při četbě knihy.
Vrchním bojovníkem proti morálce je v Babišových novinách samotný šéfredaktor István Léko. To sledujeme již dlouho. Ten sice Novákovu knihu nečetl, ale zato četl článek Petra Zídka a je mu jasné, že Zídek má pravdu. Proto napsal, že je Novák bezskrupulózní. Když to píše Léko, který udělal z Lidových novin hnojomet proti kritikům svého šéfa-premiéra, tak je to vážně legrace.
Obrana Kundery zleva
Vedle citlivých intelektuálů a zaměstnanců premiérových závodů tu je ještě jedna skupina, která se na Nováka zlobí. Jsou to vyhraněně levicoví publicisté.
Petr Pospíchal v Deníku Referendum napsal článek Nesnesitelná lehkost blití na Milana Kunderu. Považuje Novákův jazyk za bulvární, přepjatý, útočný a odsudečný. Dále nevěří v Kunderovu vinu v případu udání západního agenta Dvořáčka, ačkoli za příkladný postoj Kunderovi poděkoval komunistický náměstek ministra vnitra. Klíčová je ovšem věta, která se týká antikomunismu Nováka a redaktora Respektu Vitvara: „Pánové Vitvar a Novák se ve svém dialogu o Kunderovi nechtě doznávají k tomu, že z českých dějin nepochopili vůbec nic. Všechny události, bez ohledu na čas a okolnosti, poměřují jedinou mírou, kterou je jim antikomunismus. Je to míra laciná a nenáročná, protože manichejsky dělící lidi a činy na stranu dobra a stranu zla, které chápe primitivně a černobíle.“
Ondřej Slačálek na webu A2larm označil knihu Jana Nováka jednoduše za špatnou. Novák se prý stal spolupracovníkem StB, neboť část knihy napsal s použitím jejích materiálů. Zdůraznil přitom, že Kundera se vyjadřuje na mnoha místech kriticky k socialismu, a tudíž se mu nemá předhazovat levicová orientace.
Levicovou orientaci Kundery je zbytečné zpochybňovat. Koneckonců o tom dobře vypovídají i Kunderovy společenské vazby ve Francii. Především ale na nich není nic špatného. Kundera ovšem stál většinu života poněkud dál, stál rovnýma nohama v komunismu. Vzhledem k hrůzám, které tato ideologie napáchala, je velmi rozumné ji identifikovat podle jasných kritérií, jimiž jsou vláda jedné strany, potlačování občanských práv a likvidace soukromého majetku a svobodného trhu. Zejména k tomu třetímu bodu se Kundera výslovně hlásí v předmluvě k francouzskému vydání Škvoreckého Miráklu, jak upozorňuje Novák. Že na Kunderu levicoví publicisté nedají dopustit, je celkem logické. Navíc to není ani nijak pobuřující, na rozdíl od chování zaměstnanců Andreje Babiše.
Obrana Jana Nováka a jádro problému
Při pohledu na tuto fascinující bojovou vřavu a jistou přesilovku Kunderových obránců je třeba se výrazně zastat Jana Nováka. Tak předně je nesmyslné bránit Kunderu před Novákem. Pro veřejnost je podstatné hledání toho, jak věci jsou a kde je pravda. Na tuto veličinu se v české intelektuální obci hodně zapomíná a podle toho to tu také vypadá. Vedle prosté úcty k faktům a k celkově pravdivému pohledu tu však stojí ještě dvě další hodnoty, jež si zasluhují v naší době obranu. Tou první je skutečně naše společenské morální povědomí a tou druhou je demokratické smýšlení, které je v přímém rozporu se zvrácenou ideologií komunismu.
Kniha o Kunderovi je především, přesně tak, jak napsal Ondřej Štindl, zajímavá. Prostě se skvěle čte a má spád. Její převážně krátké kapitoly tvoří unikátní příběhy. Klíčovým přínosem knihy je přitom velké množství nových informací. Jestliže naše velekněžka relativizace komunistické totality Muriel Blaive napsala, že jde o nudný antikomunistický fanatismus, tak tím jenom ukázala, jak je pro všechny relativizátory důležité fanaticky potírat antikomunismus. Fanatismus jim tak zacloní pohled, že přes něj nemohou vidět zajímavou knihu.
Muriel Blaive ale zato nechtěně ukazuje, kde je jádro problému. Ona, jakožto vědkyně z Ústavu pro studium totalitních režimů, vyzkoumala, že v Česku žádná totalita v éře vlády KSČ vlastně ani nebyla a že se lidé mohli s politickou mocí nějak dohodnout. Není pro ni důležité, že ta moc byla od začátku až do konce nelegitimní a že byla postavená na násilí.
Celým životem Milana Kundery od raných let až po emigraci prochází zkušenost s komunistickým režimem, a to z větší části z hlediska účastníka, aktivního podporovatele a přímo režimního kulturního pracovníka. Novák přitom ukazuje, že i v posledních letech před emigrací, kdy Státní bezpečnost Kunderu hrubě šikanovala, se tento slavný spisovatel pokoušel s mocí nějak dohodnout. Když si uvědomíme, jakého ze sebe dělal bezmála disidenta v Nesnesitelné lehkosti bytí, tak je tato informace docela podstatná a výborně koresponduje s bláboly Muriel Blaive o dohodě s mocí. Ano. Byli tu mnozí, kteří se pokoušeli s mocí dohodnout. Pak tu ale byli i jiní, kteří se o to nepokoušeli, jako básník Ivan Jirous, a nebo se pokoušeli tlaku této moci nějak vzepřít, jako třeba dramatik Václav Havel.
Dílo dramatika Havla, básníka Jirouse a romanopisce Kundery patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co přinesla česká literatura světu v druhé polovině 20. století. Novák ani trochu nezpochybňuje, že je Kundera skvělým spisovatelem. Také ukazuje dost barvitě metody, jakými Státní bezpečnost Kunderu šikanovala. Z popisu Kunderova původně tak symbiotického soužití se zločinnou komunistickou mocí ale logicky vyplývají Kunderovy charakterové deficity. Stejně jako z jeho naivního prožívání kýče pražského jara vyplývá to, jak hodně chtěl Kundera za každou cenu zachránit dobrý štít československého socialismu s lidskou tváří, což je z dnešního pohledu už jenom trapná utopie.
Máme tu jeden vzkaz pro chronické relativizátory v české inteligenci, kterým tolik vadí morální úsudky.
Pobyt v diktatuře je morálně exponovaná záležitost, a to zvlášť pro spisovatele. Někdo v této zkoušce obstál. Třeba Jirous a Havel. A někdo obstál jen někdy a v něčem, zatímco jindy zcela selhal. To je Kundera. Nejde přitom o žádný soud a žádný rozsudek. Jde o náhled, kterým si formulujeme naše normy chování, hlásíme se k hierarchii hodnot a systému pravidel. Demoralizace, kterou přináší jak relativizace pravdy, tak i relativizace morálky, je prostě sestupem k divošství na cestě člověka k civilizaci a kultuře. Proto by se možná měli kulturní pracovníci chovat slušně. A to pokud možno i v době diktatury. A nebo právě dnes, když dochází přímo před našima očima k nové destrukci pravidel a hodnot demokracie.
Kniha Jana Nováka je výborná, čtivá a svůj úspěch si zaslouží. Ani trochu není výrazem nenávisti ke Kunderovi, jak tvrdí zejména Machalická v Lidových novinách. Vůbec to také není černobílá kniha. Tento odsudek knihy je nemístný, což lze snadno doložit.
V knize je mnoho míst, kde Kunderovo chování vyznívá pozitivně. Uveďme příklad: Kundera vynadal v dopise šéfredaktorovi Literárních novin Zelenkovi, který byl nakrátko dosazen stranou k udušení vzpoury inteligence po IV. sjezdu Svazu spisovatelů. Zelenka totiž šířil lež, že Kundera vzal zpět svůj sjezdový projev, kterým se přihlásil k liberalizačnímu směru. Kundera mu napsal, že se dozvěděl o této lži, a velmi razantně ho požádal, aby o něm přestal lhát. Napsal také, že nesouhlasí s potlačováním svobodných názorů a reglementací tisku, a Zelenkovi sdělil, že jej považuje za truchlivou a groteskní postavu. Takových momentů je v knize více. A ani o morálně problematických věcech Novák nereferuje optikou soudce, ale spíše věcně zaznamenává to, co zjistil.
Kniha Kundera: Český život a doba je důležitým příspěvkem do debaty o naší nedávné historii a má – asi nechtěně – i aktuální platnost. Autor knihy jen poněkud nepatří do zdejších standardů pohodového intelektuálství, které co se týče nemorálnosti a kolaborace umí tolik odpouštět, ale nepříjemnou pravdu neodpouští nikdy. A natož aby se tu někdo pokoušel nastavovat morální zrcadlo. Zvlášť v Lidových novinách se takové nepleše dokážou vzepřít. Proto tam také vydali za krátkou dobu dokonce už čtyři kritické články o Novákově knize. Asi je dovádí k nepříčetnosti a vzteku. A to je vlastně zcela na místě.
Jen houšť, ať je jasné, co jste zač, soudruzi.
