Euromajdan v Kyjevě byl též demonstrací ukrajinského evropanství (2014) FOTO: Wikimedia Commons
FOTO: Wikimedia Commons
Od roku 2014 probíhají na Ukrajině vojenské operace a boje, dochází ke ztrátám na životech, devastaci a úpadku celých oblastí, a to nejen na Donbasu. Nejdříve byly tamější události pod bedlivým drobnohledem světových médií, postupem času zájem o konflikt se zvyšující se dávkou ignorance upadal. V roce 2021 můžeme sledovat další nárůst napětí a výhrůžek ze strany Ruské federace, vzpomeňme především přesunování těžké techniky k blízkosti hranice a nedávné vojenské cvičení.
Ukrajina udělala během onoho válečného konfliktu řadu chyb, včetně podcenění masivního užití dezinformací, které situaci dále vyhrocovaly a zemi destabilizovaly. Základní stav je však jednoznačný. Ukrajina se snaží zkonsolidovat území vlastního státu, které nemá z řady důvodů pod kontrolou, tím nejdůležitějším důvodem ovšem je, že se nemůže prosadit proti silné vojenské podpoře povstaleckých pseudorepublik na Donbasu ze strany Ruska.
Asi těžko by se tak dala situace v regionu, kde se už sedmým rokem bojuje, nazvat jinak než situací patovou a zamrzlým konfliktem. Jaké jsou vlastně historické kořeny rusko-ukrajinské animozity?
Cesta k ukrajinské emancipaci
Kořeny současných problémů najdeme na teritoriu východní Evropy již minimálně od středověku, kdy bylo území ovládáno polsko-litevským státem a posléze pohlcováno expandujícím carským Ruskem. Úrodná půda, suroviny, a dokonce i otroci jako pracovní síla, to vše odjakživa přitahovalo pozornost mocných sousedů této země na okraji Evropy, z čehož vznikl i její název – Ukrajina.
Pomyslné zrcadlo se rozbilo v roce 1648, kdy vypuklo nesmírně krvavé kozácké povstání vedené Bohdanem Chmelnickým. Kozáci dali v šest let trvajícím konfliktu najevo, že stojí o vlastní práva, tento ukrajinský „protostát“ však nebyl schopen uhájit svoji životaschopnost a zkolaboval.
Proto se uchyloval k účelovým spojenectvím a po Krymských Tatarech se spojil i s Ruskem. Od roku 1654 spadala levobřežní Ukrajina pod Rusko a jeho vliv zde neustále posiloval. Po trojím dělení Polska pak Ruské impérium získalo i velkou část pravobřežní Ukrajiny.
Mnohem zamotanější situace na nynější Ukrajině panovala v 19. a zejména ve 20. století, a tu je už přítomna přímá návaznost na současné dění. Ukrajinci, kteří žili v rámci Rakouska-Uherska, zejména v Haliči, Bukovině a Uhrách, měli na rozdíl od těch v Rusku možnost se národně i občansky emancipovat, postupně však i v Ruském impériu získávali ukrajinští národní buditelé, literáti a jiné význačné osobnosti čím dál větší počet lidí pro myšlenku ukrajinské svébytnosti a nezávislosti.
Pokud bychom měli zmínit alespoň jedno jméno, rozhodně by to byl Taras Ševčenko (†1861), který byl carským režimem pronásledován a vězněn. První světová válka zničila Ruské impérium, které nebylo schopno vést válku až do jejího konce, protože nebylo dobře připraveno, ztratilo obrovské množství vojáků a rychle se rozkládalo i zevnitř. Ruští bolševici, kteří na tomto rozkladu nakonec vydělali nejvíce, aby se nakonec chopili moci, pochopitelně nechtěli o Ukrajinu přijít. Na to byla příliš důležitá, úrodná a bohatá.
V regionu se střídaly vlády různého politického zaměření a s protichůdnými záměry, Ukrajinci vedli válku proti Polákům, proti ruským bolševikům a velmi často i mezi sebou. Situace se ustálila teprve tehdy, když byli opět pohlceni, v tomto případě menší měrou obnoveným Polskem a mnohem více opět Ruskem, totiž právě se rodícím Sovětským svazem.
Mezi Polskem a sovětským Ruskem
V meziválečném období se v západním exilu zformovala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), založená roku 1929 ve Vídni, a jejím prvním předsedou se stal Jevhen Konovalec. OUN organizovala všechny nespokojené, přičemž hlavním cílem byl boj za vznik nezávislé Ukrajiny. Nešetřila přitom životy svých nepřátel, ani těmi svými, využívala i teroristických metod. Známým se stal především atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého v roce 1934, který přitom představoval zastánce smířlivějšího přístupu Poláků k ukrajinské menšině v meziválečném Polsku. Za organizování tohoto atentátu byl zatčen i mladý Stepan Bandera, a původně byl dokonce odsouzen k trestu smrti.
V případě Polska můžeme vlastně mluvit o chybném přístupu k ukrajinské menšině, která neměla možnost participovat na řízení země tak, jak by si svými schopnostmi a početností zasluhovala. Celý jihovýchod tehdejšího Polska přitom byl většinově ukrajinský, pouze centra velkých měst jako Lvov byla obývána převážně polským etnikem. I proto radikálové a nacionalisté sahali k teroristickým praktikám, jako byl zmíněný atentát. Režim byl po atentátu ještě zpřísněn, takže výsledek byl pro Ukrajince kontraproduktivní. Radikálové ale dosáhli svého tím, že světový tisk upřel pozornost i na otázku boje za ukrajinskou národní emancipaci. Velké diaspory Ukrajinců rozeseté po celém světě tyto snahy dlouhodobě podporovaly.
To, co si však ukrajinský národ zažíval v Sovětském svazu nejen v souvislosti s hladomorem z let 1932 a 1933, byl již jednoznačný teror, a nezřídka se můžeme setkat i s pojmenováním genocida. Pokud bychom hodnotili jen samotné počty obětí, asi těžko jde proti tomu něco namítat. Sovětská vláda přitom pouze z ideologických důvodů nezdůrazňovala etnické nebo kulturní rozdíly obyvatel žijících na sovětské Ukrajině.
Ukrajinské nacionalisty i umírněné vlastence, vlastníky půdy, lékaře, učitele a obecně intelektuální elitu ovšem vždy považovala za hrozbu a podle toho také s těmito lidmi zacházela. Problém byl jak s kolektivizací, tak s odporem vůči mnoha dalším opatřením zaváděným na Ukrajině. Místní nebyli přesvědčeni o tom, že výsledek sovětských experimentů jejich životní úroveň zvýší, což se také v mnoha případech potvrdilo.
Ať už to bylo s hladomorem jakkoliv, jestli to byla řízená akce Stalinovy krutovlády, která měla odpor Ukrajinců zlomit, nebo administrativní neschopnost řešit distribuci potravin, navíc v době, kdy přitom SSSR potraviny ve velkém vyvážel, odpovědnost v každém případě padá na sovětské orgány a vládu.
Obětí byly minimálně čtyři miliony, častěji se ale setkáváme s odhady až k sedmi milionům. Z kolektivní paměti Ukrajinců tento velký strašák v podobě hladu nelze jen tak vymazat. Stejně tak je důležitý fakt, že tehdy do oblasti Donbasu, vylidněné hladomorem, přicházeli noví kolonisté především z centrálního Ruska. Ti pochopitelně ukrajinskou kulturu v sobě zakořeněnou neměli a s místními poměry se sžívali pomalu a dlouho. I to je jeden z důvodů, proč je Donbas dodnes značně odlišný od jiných částí Ukrajiny.
Mlýnské kameny německého nacismu a sovětského komunismu
Druhá světová válka Ukrajinu zasáhla jako žádné jiné teritorium na světě. Také na západě dnešní Ukrajiny, kde žilo více národně emancipovaných obyvatel, si po paktu Ribbentrop-Molotov (1939), tedy po odstoupení této části poraženého Polska Sovětskému svazu, museli zvykat na sovětský teror. Stačilo pouhé podezření z protirežimních aktivit nebo nebýt nadšeným zastáncem nových pořádků, a hned následovala deportace nebo rovnou fyzická likvidace.
I takovéto křivdy a násilné jednání formovalo další generaci radikálů v nacionalistických organizacích, jako byla OUN. I proto se v tomto prostoru ještě po dlouhou dobu setkáváme se zuřivým odporem proti všem, kteří oblast právě ovládali, a představovali tudíž překážku v uskutečnění snu nacionalistů o nezávislé Ukrajině.
Rovnováha se opět vychýlila po napadení SSSR nacistickým Německem, jeho dřívějším spojencem. Nacionalisté včetně Bandery chtěli postupujícím Němcům pomáhat a za to očekávali, že si budou moci na Ukrajině konečně vytvářet vlastní pořádky. Jejich zklamání bylo o to větší, když sice 30. června 1941 oficiálně vyhlásili nezávislou Ukrajinu v čerstvě dobytém Lvově, ale již tři dny poté byli pozatýkáni, stovky z nich popraveny a tisíce poslány do německých koncentračních táborů.
Bandera sám byl internován v Sachsenhausenu, protože představoval symbol odporu a mohl se Němcům ještě hodit. Od té doby však už byl de facto politickou mrtvolou bez přímého vlivu na následné události. V Osvětimi zahynuli i dva jeho bratři, přičemž on sám ztratil v Němce důvěru a už s nimi nikdy organizovaně nespolupracoval.
Vojenskou odnoží OUN se v průběhu druhé světové války stala v roce 1942 Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která vládla rozsáhlému teritoriu, na něž už nacistická okupační správa svými silami nestačila. Zejména v noci bylo vše pod kontrolou UPA, snad jen s výjimkou velkých měst. UPA bojovala proti všem, proti nacistické okupační správě, polským odbojovým organizacím i sovětským partyzánům, její oddíly početně narůstaly.
Obdobně jako při zamotané situaci na Balkáně v bojích mezi četniky, ustašovci a Titem, rovněž v oblasti Haliče a Volyně docházelo ke krátkodobým aliancím mezi všemi aktéry. Výsledkem byla mnohá krveprolití, v rámci odvetných akcí byly zavražděny tisíce obyvatel, jako například v Českém Malíně obývaném volyňskými Čechy, který německé trestné komando vypálilo.
Obdobně vypálených obcí však byly v regionu stovky, ať už na straně Ukrajinců, nebo Poláků. Brzy vystřídala nacistickou okupační správu sovětská administrativa, která obnovila své represivní nástroje známé již z minulosti. Počet Ukrajinců v Gulagu se tak v příštích letech skokově navyšoval.
Jaké mohlo mít válečné běsnění, kdy se Ukrajinci opakovaně ocitali mezi mlýnskými kameny dvou totalitních genocidních režimů, následky na ukrajinskou mentalitu? I v tomto případě to výrazně souvisí s tím, v jakém žili regionu. V UPA se postupně vystřídaly desítky tisíc lidí převážně z dnešní západní Ukrajiny a jihovýchodního Polska.
V řadách Rudé armády však přese všechno, co se v minulosti odehrávalo, bojovalo mnoho milionů Ukrajinců. Tedy jasný nepoměr. Ukrajinci také nesli největší tíhu ztrát na východní frontě, nejméně osm milionů obětí včetně mnoha civilních.
Je vlastně poněkud paradoxní, že si vítězství ve Velké vlastenecké válce (1941–1945), jak byla kremelskými vládci nazvána válka německo-sovětská, uzurpuje především dnešní Rusko, přičemž zásluhy jiných nástupnických zemí Sovětského svazu nejsou připomínány. Naopak role UPA je ruským historikům a oficiálnímu ruskému státnímu výkladu tehdejších událostí dodnes trnem v oku.
Zde je ovšem třeba zmínit, že ukrajinští nacionalisté se zapojovali i do akcí, které byly skutečně neobhajitelné pro svou surovost a dopady na civilní obyvatelstvo, a tím jinak legitimní cíl boje za ukrajinskou státnost diskreditovali. Na mysli mám zejména volyňskou řež rozpoutanou proti Polákům určitou částí OUN a UPA v roce 1943 s cílem šokovat místní polské obyvatelstvo a donutit je tyto oblasti opustit, aby už navždy zůstaly výhradně ukrajinské. Pro záměry ukrajinských nacionalistů nemohlo i s odstupem času nic posloužit destruktivněji než právě takové jednání.
„Sjednocená“ sovětská Ukrajina
I přesto je třeba říct, že tento etnický konflikt mezi Poláky a Ukrajinci, který měl oběti na obou stranách a jež potom mstili zase Poláci na ukrajinském obyvatelstvu, byl i přes desítky tisíc obětí vlastně jen tragickou epizodou v gigantickém souboji německého nacismu a sovětského komunismu, který přinesl desítky milionů obětí.
Navíc tím, že v oblasti, kde se zločiny odehrály, vlastně v tehdejším mocenském vakuu nikdo nevládl, bylo možné vše a sovětským partyzánům i nacistické okupační správě toto znesváření hrálo do karet. Vždyť Poláci a Ukrajinci se navzájem vyčerpávali a později neměli dost sil čelit dalším geopolitickým změnám, které jim byly po druhé světové válce vnuceny. Pro Polsko to znamenalo posun hranic směrem na západ na úkor poraženého Německa. A Ukrajinci si svoji státnost také nevybojovali a byli již v téměř absolutním počtu pohlceni SSSR.
Konsolidace situace na západní Ukrajině trvala ještě mnoho let a byla urychlena deportací ukrajinského obyvatelstva. OUN a UPA ztratily svoji přirozenou základnu v jihovýchodním Polsku a odpor na západní Ukrajině byl nakonec zlomen nasazením enormního množství sil sovětského bezpečnostního aparátu a speciálních armádních jednotek. Pro sovětské komunistické funkcionáře zůstávalo až dlouho do 50. let i později spíše pozicí za trest, když byli vysláni na západní Ukrajinu. Řada z nich to dokonce zaplatila životem.
Obrovské množství místních však bylo různě perzekuováno a právo nebo spravedlnost nehrály žádnou roli v praktikách odvetných opatření proti stále doutnajícímu odporu. Za symbolický konec organizovaného odporu můžeme označit až rok 1950, kdy v přestřelce se sovětskými agenty zahynul velitel UPA Roman Šuchevyč.
Život na Ukrajině během sovětského panování i po válce plynul dále, vyrostly další generace, nejhorší excesy z meziválečného, válečného a bezprostředně poválečného období se již neopakovaly. I tak byla ukrajinská práva dlouhodobě potlačována, v některých momentech uvolnění se rozvíjel i zájem o ukrajinskou kulturu a jazyk více, to však bylo posléze vystřídáno důrazem na nadnárodní koncept „sovětského člověka“, u kterého přece mělo být jedno, odkud pochází nebo jakou řečí hovoří, ale který je nadšený z myšlenky rovnosti každého s každým a chce budovat světlé zítřky.
To, že šlo o pokryteckou lež, se však projevovalo na každém kroku a pro sovětské funkcionáře byl život na nadále ožebračované Ukrajině i z materiálního hlediska jednoznačně snazší a příjemnější. Všudypřítomná korupce, klientelismus a neefektivita sovětského systému nakonec vedly k jeho vyčerpání, přičemž jedním ze zlomových momentů, který ukázal, jak „dobře“ si vede sovětské státní zřízení ve správě země, byla i černobylská jaderná havárie v dubnu 1986.
Zrození nezávislé Ukrajiny
V roce 1991 konečně po staletích odporu a válek vzniká nezávislá Ukrajina. Existuje statistika, která hovoří o tom, že každý čtvrtý Ukrajinec zahynul během 20. století násilnou smrtí nebo hladomorem.
Nezávislá Ukrajina však svůj přerod v moderní stát nezvládla ekonomicky a vlastně ani mentálně. Sovětské pořádky jako by se nedaly napravit, ukrajinská politická reprezentace dodnes není schopna vést zemi se silnou dlouhodobou vizí rozvoje, aniž by se u toho neušpinila korupcí nebo jiným závažným pochybením. Proto na Ukrajině každý politik, který získá podporu, většinou tuto podporu následně zase rychle ztrácí.
Ukrajina není a nemůže být vedena vládou silné ruky, jako je to v Bělorusku nebo Rusku, na to je příliš velká a rozmanitá, její obyvatelé se zkrátka nějak musejí domluvit, a to sebou nese i nutnost dělat kompromisy. V roce 2004 došlo na Ukrajině k masovým protestům, tzv. oranžové revoluci, proti zfalšovaným volbám ve prospěch Viktora Janukovyče. Když se volba opakovala, zvolen byl jasnou většinou jeho soupeř – prozápadně orientovaný Viktor Juščenko. Ani jeho vláda však nebyla pro zemi přílišným přínosem a končila ve víru skandálů a podezření, do kterých se zamotala i premiérka Julija Tymošenková.
Téměř všechny důležité postavy ukrajinské politiky ještě dlouho po přelomu tisíciletí měly výchovu, způsob jednání, nakládání s výkonem moci a v neposlední řadě i různé další pochybné vazby na lokální kmotry dané formováním ještě za sovětských časů. I to mělo a má dopad na to, jakým směrem se Ukrajina rozhodla vydat, či spíše kde zrovna přešlapovala na místě.
Ani 21. století pro Ukrajinu zatím nepřineslo kýžené a potřebné změny. Svým potenciálem nesmírně bohatá země byla navíc vystavena geopolitickému tlaku. Tím se dostáváme k bezprostředním kořenům toho, co jsem v názvu článku pojmenoval „válkou o Ukrajinu“. Ta válka totiž není jen na Ukrajině, ale skutečně se vede spíše o ni, tedy o zemi jako takovou, její podstatu, geopolitické směřování a potenciál, který má. Jen ve stručnosti ze svého pohledu zrekapituluji to, co se událo na Ukrajině od roku 2013 a později. Zde se totiž ukazuje i jasná kontinuita ukrajinské historie a současnosti, která je opětovně neradostná.
Podobně jako v roce 2004, tak i v listopadu 2013 vypukly protesty. Tentokrát však proti nepodepsání asociační dohody s Evropskou unií Viktorem Janukovyčem, který se nakonec i přes svoji temnou minulost, a dokonce i pobyt ve vězení přece jen stal v roce 2010 prezidentem.
Ukrajina byla na rozcestí, bylo jasné, že si musí vybrat, hlasy zejména ruskojazyčných východních regionů a Krymu volaly po bližších vztazích s Ruskem a ekonomické integraci směrem na východ.
Pokud se podíváme na dlouhodobou ekonomickou situaci Ruska, které má velkou část svých příjmů výhradně z vývozu surovin a rozhodně je nelze označit za vzdělanostní a konkurenceschopnou ekonomiku, je na místě ptát se, jestli by příklon Ukrajiny k Rusku i z ekonomického hlediska dával smysl, nebo zda by šlo pouze o oddalování krachu podobně jako v dobách SSSR. Rusko má navíc k dispozici mnohem větší množství surovin než Ukrajina i vzhledem ke své obří rozloze.
Janukovyč si kvůli špatné ekonomické situaci půjčil dvě miliardy dolarů v Rusku a názory protestujících nejdříve nějakou dobu ignoroval. Situace se však začala postupně měnit a na Majdan, centrální kyjevské náměstí, proudilo obrovské množství demonstrujících, kteří chtěli restart příprav podpisu asociační dohody s EU a jednostranný příklon k Rusku odmítali. Protesty chtěl Janukovyčův režim potlačit silou, což se vymknulo z rukou a počty obětí narůstaly.
Nejenže se tím atmosféra nezklidnila, ale naopak došlo k další eskalaci. Situace gradovala 20. února 2014, kdy zahynulo kolem 80 lidí během jediného dne. Žádná dohoda o zastavení násilí již nebyla znesvářenými stranami dodržena – a patrně to v tehdejší emotivní situaci ani nebylo možné.
Janukovyč uprchl do Ruska a posléze byl sesazen, následně byl vyhlášen termín nových prezidentských voleb. Ukrajina se tehdy nacházela ve stavu konsolidace a byla extrémně oslabená předchozími událostmi, které proti sobě postavily i řadu občanů. Právě v tento moment se do ukrajinských záležitostí začalo již nepokrytě a silově vměšovat Rusko.
Ruská agrese vůči Ukrajině
V březnu 2014 Rusko v rozporu s mezinárodním právem anektovalo poloostrov Krym, na němž za své vojenské přítomnosti uspořádalo nelegitimní referendum. De iure zůstává Krym součástí Ukrajiny, ale via facti byl připojen k Rusku. Celá operace byla ruskou stranou dokonale logisticky připravena a vytvořila trvalé a dlouhodobé napětí v celé oblasti.
Z hlediska historických paralel se situace nejvíce blíží anexi Sudet v roce 1938, kde bylo obdobně přítomno obyvatelstvo, které se nedokázalo plně ztotožnit s tím, že se ocitlo v československém státě, a bylo využito jako záminka k další expanzi. Teprve až nátlak z vnějšku však vytvořil tehdy i nyní situaci natolik vyhrocenou, že území bylo přičleněno k jinému státnímu celku.
Krym měl přitom rozsáhlou autonomii s vlastním parlamentem a hovořilo se zde třemi úředními jazyky – rusky, ukrajinsky a krymskou tatarštinou. Územní celistvost Ukrajiny i s Krymem přitom byla garantována samotným Ruskem tzv. budapešťským memorandem výměnou za to, že se Ukrajina vzdala jaderných zbraní.
Na Rusko byly následně uvaleny první sankce. U anexe Krymu sehrála důležitou roli i ruská propaganda, která pracovala s mnoha dezinformacemi a líčila odtržení území jako vůli všech obyvatel a jako situaci, kterou vlastně zavinili sami Ukrajinci. Teprve s odstupem času přiznal sám Vladimir Putin, že operace byla připravena a že se jí účastnily neoznačené ruské jednotky.
Krym, kvůli němuž by Ukrajina do války s vojensky silnějším Ruskem patrně stejně nešla, však nebyl jedinou oblastí, kde se situace po protestech na Majdanu vyhrotila. Na východě Ukrajiny se odehrávaly demonstrace občanů nespokojených s proklamovaným prozápadním směřováním země a novou prozatímní politickou garniturou. Sílu protestů podpořilo i odtržení Krymu.
Během dubna 2014 tak byly v Luhansku a Doněcku na Donbase vyhlášeny nové „republiky“. Dubnem také začínají první operace ukrajinské armády na východě Ukrajiny, které měly zajistit její celistvost a suverenitu.
Jistě lze mít výhrady ke způsobu použití síly zejména v obytné zástavbě, ale v obdobné situaci by k nasazení armády sáhl každý stát – Rusko to samo aplikovalo například při opětovném začlenění Čečenska. Oslabení Ukrajiny a propustnost východní hranice se však projevily i tím, že prakticky okamžitě proti regulérní ukrajinské armádě stály vojenské síly povstalců, a je prokázané, že už od počátku bojovali v řadách „separatistů“ i ruští vojáci „na dovolené“ a skrytě jim pomáhaly ruské speciální síly.
Ukrajina navíc měla oslabenou armádu po letech škrtů a mnoha korupčních kauzách. Byl to i Janukovyč, kdo nechal její počty poměrně razantně snížit. Válečné běsnění tak postihlo značnou část země. Armáda dobyla některé oblasti, například klíčové město Slavjansk, ale získat zpět Luhansk a Doněck se jí nepodařilo.
I průběh dalších bitev, jako byla porážka u doněckého letiště a zejména v bitvě u Debalceva, ukazuje, že z vojenského hlediska Ukrajina byla a nadále je v patové situaci, a kdyby se pokusila zbytek svého území dostat silou pod kontrolu, na povstalecká území pošle Rusko skrytě či otevřeně své další síly. Území pod kontrolou protivládních sil je však poměrně malé, a možnosti obživy obyvatel jsou tudíž omezené.
Navíc je zřejmé, že tyto regiony se skomírajícím těžkým průmyslem a uhelnými doly by nebyly životaschopné bez podpory z Ruska. Najít zde nějaké trvalé řešení je velmi obtížné, a to i když se ukončením války zaklínala řada politiků na ukrajinské straně včetně nynějšího prezidenta Zelenského.
Ukrajina v dezinformační válce
Tím se dostáváme k horké současnosti. Na počátku roku 2021 napětí u hranic s Ukrajinou začalo opět stoupat, přestřelky mezi Ukrajinou a povstaleckými jednotkami nabraly na intenzitě, přestože podle mírových dohod z Minsku má být sjednáno trvalé příměří a těžké zbraně staženy. Jak dokládají satelitní snímky i fotografie místních, u hranic s Ukrajinou posiluje Rusko svoji vojenskou přítomnost, zakládá tábory s velkým množstvím zaparkované těžké techniky, přímo u ukrajinských hranic uspořádalo koncem dubna 2021 velké vojenské cvičení.
Bezpečnostních incidentů proběhla mezi Ruskem a Ukrajinou od roku 2014 celá řada, několikrát došlo i k vyhoštění diplomatů, poprvé od vypuknutí nepřiznané rusko-ukrajinské války hrozí, že ruská armáda zaútočí napřímo, shromážděné síly k tomu nepochybně má.
Nesmírně závažným na celé válce o Ukrajinu je informační rozměr tohoto již přes sedm let trvajícího konfliktu, který se do stávajících parametrů rozhodně nerozvinul spontánním způsobem. Agresivní zpravodajství ruských či proruských médií pracovalo doma i v zahraničí s obrovským množstvím lží, hoaxů, smyšlenek, polopravd a účelových tvrzení.
Nikdy doposud nebylo ve zprávách takové množství zcela podvržených informací, v některých reportážích ruských televizí figurovali i najatí herci. Kvalitu této zejména na domácí ruské publikum zaměřené propagandy však snižuje i fakt, že leckdy šlo i v poměrně krátkém čase o stejné herce, v jedné reportáži se tak setkáme s dámou předstírající proruskou protestující při odtržení Krymu, v jiné pak totožná osoba hraje proevropskou protestující na Majdanu. To vše bez jakýchkoliv skrupulí a soudnosti.
Legendární se stala reportáž, v níž najatá herečka hovoří o tom, jak jejího malého tříletého syna po znovudobytí Slavjansku ukrajinští vojáci dokonce ukřižovali. Naštěstí něco takového se nikdy nestalo, ale již jen zveřejnění takto emotivního tvrzení napáchá značné škody.
Pokud bychom měli všichni dostatek ověřených informací a dostatečně vyvinuté kritické myšlení, mohlo by se zdát, že taková „kvalita“ reportáží nezpůsobí nic závažného, protože je to přece tak absurdní, že tomu snad nikdo nemůže uvěřit. Dlouhodobé působení obdobně vyhrocené propagandy ovšem způsobuje i to, že takto proklamovaný nepřítel je nakonec zcela odlidštěn a z jedné tragédie se stává rychle další.
Ke lžím ve vztahu k ukrajinskému nacionalismu ve veřejném prostoru je nutno dodat také to, že proces národní emancipace Ukrajinců provázely ve 20. století i násilné excesy zvýrazněné některými krizovými momenty celého regionu především v meziválečném a válečném období.
Téma je to tedy kontroverzní samo o sobě. Pokud jsme se však setkávali v podání ruských a proruských médiích při protestech na Majdanu s nálepkou prozápadních demonstrantů jako „fašistů“ a „banderovců“, tak je to vlastně podobně nesmyslný anachronismus, jako bychom označovali současný český národ za „protinacistické odbojáře“, nebo naopak „komunisty“.
Je to tedy naprosté pojmové pomýlení, kontinuita ukrajinské politiky v návaznosti na nacionalistické proudy je navíc velmi malá a projevuje se jen lokálně. Radikální strany jako Pravý sektor ve všech typech voleb za posledních 20 let na Ukrajině zcela pohořely či získaly v Parlamentu Ukrajiny (o 450 členech!) zastoupení v řádu jednotlivců. Přes všechny problémy, krize a neradostné bilance je tedy ukrajinská společnost v celostátním měřítku odolná vůči politickému extremismu.
Tím samozřejmě netvrdím, že nacionalistické organizace nemají vliv, problematické je i nasazení dobrovolnických praporů v probíhající válce, což zároveň také poukazuje na limity ukrajinské armády, ale prakticky vůbec se radikální politické tendence neprojevují na výsledcích voleb jakožto finálního rozhodnutí občanů o směřování země.
Je též zajímavé, že už na počátku rusko-ukrajinského konfliktu v roce 2014 v dotazníkovém šetření, jak Ukrajinci vnímají Stepana Banderu, odpověděla většina, že spíše negativně nebo jej prakticky nezná, většinově pozitivně hodnocen byl pouze u malé části respondentů na západě země. Ona vzývaná protiruská konotace, kterou by odkaz Stepana Bandery bez dalšího hodnocení jeho aktivit určitě také splňoval, tak evidentně není pro většinu Ukrajinců nijak zásadní, jak tvrdí ruská propaganda.
Základní dělítko srovnání ukrajinského a ruského nacionalismu je navíc i v tom, že ten ruský je obrácený směrem ven a za hranice země, jak to ukazuje i současná ruská agresivní politika. Zatímco ukrajinský nacionalismus, i se všemi kontroverzemi, které ho provázejí, je obrácen směrem dovnitř, do vlastního území.
Svoboda není samozřejmost
Jaké si můžeme vzít ponaučení z tragických ukrajinských dějin i náročných výzev současnosti? Rozhodně bychom měli znát kořeny, ze kterých konkrétní proces vytváření jednotlivých států vychází. Připomeňme si také, že každý stát světa je de facto umělým konstruktem, u něhož hrají roli i náhoda a vnější vlivy.
V případě Ukrajiny je to i jakási kolektivní paměť spojená se strádáním, s utlačováním ze strany silnějších a mocnějších sousedů, a je opravdu neuvěřitelné, že tento proces ani v 21. století neskončil.
Česká republika se svojí historickou tradicí by proto mohla a měla mít pro Ukrajinu větší pochopení. O to smutnější je sledovat, jak někteří spoluobčané nechápou, že to, co se tam děje, se nás jednoznačně také dotýká a že svoboda není samozřejmost.
I když se nám to může nyní zdát vzdálené, naše společnost minimálně v oblasti ruských dezinformací prochází podobnou zkouškou a krizí hodnot. I proto je potřeba si ujasnit, kým jsme a kým také být chceme!
Mgr. Tomáš Řepa, Ph.D., je historik, přednáší na Univerzitě obrany a externě i na Masarykově univerzitě v Brně, specializuje se na politické a vojenské dějiny střední a východní Evropy. Text mimo jiné vychází z jeho monografie Banderovci (Academia 2019).
