Jevgenij Satanovskij FOTO: A.Savin / Wikimedia Commons / CC BY 3.0
FOTO: A.Savin / Wikimedia Commons / CC BY 3.0
Když je mizerná přítomnost, je třeba se odvolávat na veliké předky a jejich vítězství, popřípadě volat na pomoc nadpřirozené síly. Přesně to se děje teď po neúspěších Rusů na ukrajinské frontě a za prvních dní poněkud chaotické mobilizace.
Ruský ideolog Jevgenij Satanovskij má pocit, že nadšení pro válku není v ruské společnosti dostatečné. Stejně jako jiné podobné postavy vidí pasivitu ve všech vrstvách společnosti. Je zjevné, že průzkumy veřejného mínění, které vypadají optimisticky, nebere vážně, což je asi nejrozumnější z jeho postřehů.
Teď tvrdí, že si vzpomněl na svědectví očitých svědků Velké říjnové socialistické revoluce. „Střelba z Aurory ani dobytí Zimního paláce nikoho zvlášť nezajímaly,“ píše. Stejně tak lidi tehdy předtím nezajímala ani první světová válka. Líčí, jak tehdy v Rusku lidé „v klidu chodili do divadel a restaurací, dopřávali si trochu hýření, inscenovali dekadentní pitky, dopřávali si kokain“, zajímali se o společenské drby, kradli, pořádali dobročinné plesy. Je zjevné, že Satanovskij popisuje život jedné vrstvy tehdejší společnosti, na venkově a na frontě to vypadalo nejspíš jinak. O to mu ale právě jde, že je to dnes podle něj stejné.
Vláda za posledního cara taky připravovala rozpočty, „milionáři a miliardáři vydělávali peníze, politici se v Dumě handrkovali a někomu něco horlivě dokazovali, existovaly různé strany, dnes už dávno zapomenuté“.
Zachmuřený myslitel to všechno vypráví právě kvůli těm paralelám se současností, které vidí všude. Dnes je místo cara panovníka prezident a nepřáteli nejsou jen Německo a Rakousko-Uhersko se svými spojenci, ale celý „kolektivní Západ“, včetně bývalé Trojdohody. „Putin není Mikuláš II., což zatím udržuje systém v chodu, i když se zdá, že není o nic méně laxní než za carů a přisátých advokátů,“ dovoluje si autor.
Jinak jsou všichni v klidu, i pravoslavní a muslimové, kteří se chodí modlit do svých svatostánků. Zajímavá je zmínka o Židech, kteří podle Satanovského už od roku 1991 nejsou v ohrádce, stejně jako nebyli v roce 1917, a něco zjevně chystají. Také studenti jsou drzí, zločinecký svět se rozrostl, přibylo bezdomovců a prostitutek a na národnostních okrajích bývalé říše se odehrávají „stále stejné pogromy, které přerůstají v lokální války“ a „Rusové jsou bičováni jako nikdy předtím“.
Pak je tam ještě zmínka o Titaniku, co směřuje k ledovci, což nezní moc optimisticky.
Satanovskij mohl klidně ještě přidat mentalitu zvláštního mystična, k čemuž mají Rusové jisté sklony. Teď se – kromě oslavování vojáků jako mučedníků – dostalo i na Darju Duginovou, která zahynula 20. srpna při atentátu. Neví se sice, kdo ho provedl, ale nacionalistické kruhy mají jasno, že to byli nepřátelé, nejspíš „kolektivní Západ“ a Ukrajina. Z Duginové se vyrobila světice a píše se o ní jako o „Dáše“.
Na telegramovém účtu jejího otce, Alexandra Dugina, se od doby atentátu nedočteme celkem o ničem jiném než o budování kultu jeho dcery. Většinou jde o různé přejaté texty. Třeba: „Bude si svět pamatovat naši souputnici Darju Duginovou? Nepochybně ano. Po Dáše jsou pojmenovány ulice, vznikají programy, alba, koncerty a knihy. A je to tak správně. Je to však dostačující? Pravděpodobně ne. Postavit pomník, který není vyroben ručně, je úkol, k němuž nás Darja Duginová obdařila svým činem, stejně jako Panna Orleánská.“
Aby se památka takové světice „nezneuctila“, je třeba „vykonat čin“ a „zachránit Rusko“. „Odvažujeme se věřit, že Darja vstoupila do říše ruských světců, a proto – ve jménu Božím!“
Ruský velitel z bojiště Alexandr Chodakovskij píše pravidelně své postřehy. Je přesvědčen o tom, že ruské tažení je správné, ale protože je na místě a vidí tu zoufalou neschopnost a také demotivovanost mnoha lidí, upíná se k různým obrazům z historie a pořád doufá, že se nakonec všechno nějak zlepší. Teď třeba objevil, že to za Velké vlastenecké války nebylo na počátku taky nic moc.
„V myslích lidí se od konce sovětského období zakořenila představa o jednomyslném poryvu, s nímž se tato obrovská země postavila do boje na život a na smrt,“ sděluje autor. Pak tuto iluzi mírní: „A mezitím statistiky ukazují obraz, který do jisté míry připomíná ten dnešní. Když jsem viděl údaje o snaze vyhnout se mobilizaci na začátku Velké vlastenecké války, byl jsem nemile překvapen: miliony mužů se snažily vyhnout tomuto osudu… A jsem si jistý, že mezi nimi byli i naši dědové, kteří nakonec skončili na frontě a na které jsme dnes hrdí, protože zachránili naši civilizaci.“
Chodakovskij pomíjí, že tehdy byla jeho země napadena, což není tento případ. Pokud tehdy nevládlo nadšení (najednou si Stalin vzpomněl, že jeho poddaní jsou bratři a sestry), tím méně ho lze čekat dnes. To ale veliteli nebrání stále doufat: „Vše, co děláme, děláme pro své potomky. Někdy plně nerozumíme tomu, čeho se účastníme, a trvá nějakou dobu, než se vše vyjasní. Bohužel ne všichni se toho dožijí, ale mezi těmi, kteří se toho dožijí, bude mnoho těch, kteří se u sklenky vodky a při vzpomínkách na své kamarády budou navážet do vojenských komisařů, vojenských vůdců, propagandistů s čistými nehty, kteří vyzývali k činu – ale nikdo z nich nikdy neřekne, že to všechno bylo zbytečné a marné.“
V tom se trochu mýlí. Mnoho lidí napadlo, proč se v SSSR, které válku vyhrálo, žilo pak mnohem hůře než v Německu nebo Japonsku, které ji prohrály.
V tomto národním svatém blouznění by mohla jako studená sprcha působit vyjádření poradce kanceláře ukrajinského prezidenta Oleksije Arestoviče, která pronesl v rozhovoru pro německý list BILD. Ten předpovídá, že válka skončí v roce 2023, ovšem zároveň „existuje možnost, že náhle skončí, pokud se něco stane v Moskvě“. Arestovič je znám jako člověk dobrých odhadů, který v roce 2019 předpověděl velkou válku mezi Ruskem a Ukrajinou.
Současnou mobilizaci vyhlášenou v Rusku Arestovič považuje za bluf. Putin sice může poslat na obranu okupovaných území spoustu vojáků, ale spíš tím chce jen zastrašit a zlepšit pro Rusko jeho vyjednávací pozici.
Arestovič se domnívá, že záložníci nebudou schopni účinného boje: „Jsou špatně vybaveni, nemají léky a jsou vyzbrojeni zrezivělými puškami. Nemají žádný výcvik. Nemají ani špatný výcvik, nemají prostě žádný výcvik – je to hrozné. Je to jako zápas profesionálního boxera se školákem.“ Poradce Zelenského kanceláře se domnívá, že na Ukrajině proběhne několik vln mobilizace. „Odhaduji, že v první vlně jich přijde sto tisíc, a myslím, že mnoho z nich zemře.“
V rozhovoru Arestovič také předpověděl budoucí strategii Ruska ve válce proti Ukrajině: „Nevidím pro Putina žádnou vítěznou strategii… Myslím, že by se mohl pokusit postoupit dál kolem Doněcku, ale je to pro něj nemožné. Snažil by se bránit anektované území a vyhrožoval by nám taktickými jadernými zbraněmi. Mohl by vyprovokovat jednání a využít k tomu Záporožskou jadernou elektrárnu. Mohl by dělat takové věci, jako je vyhazování ukrajinských plynovodů do povětří.“
Každé srovnání nějaké momentální situace s historií má své meze. Některé podobnosti ale bijí do očí. Nacistický režim používal ke konci války velmi podobnou rétoriku jako ten putinovský. Ústupu se říkalo „zkracování fronty“, doufalo se v zázračné zbraně, mobilizovaly se masy, až došlo i na starce a chlapce, celá ekonomika se postavila do služeb války, padlí se oslavovali, jako kdyby odešli na věčnou hostinu hrdinů do Valhally. Líčily se apokalyptické obrazy, co by se stalo, kdyby zvítězil protivník, lidský život neměl žádnou cenu, pokud tedy nešlo o životy vůdců. Všude samé spiknutí, obklíčení a zrada. To všechno za doprovodu dlouhých projevů a křečovitého zesměšňujícího humoru.
V čem je slabost Ruska, poznáme nejlépe z toho, na co už si tam stěžují i oficiální zdroje. Chaos, neschopnost, malé nadšení. Teď už by vládci potřebovali víc než jen pasivní souhlas. Pokud se ale budou boje vyvíjet tak špatně jako doteď, nedá se velké nadšení očekávat. V jedné věci se Satanovskij možná nemýlí. Všechno může spadnout najednou za pasivního přihlížení většiny.
