NÁZOR / Mediálním prostorem v posledních dnech proběhla informace, že  ministerstvo zdravotnictví chce zakázat jednorázové elektronické cigarety, všeobecně známé jako „vapíky“. Nebezpečí ministerstvo vidí v nejrůznějších barvách a příchutích, které jsou velmi přitažlivé zejména pro děti. Ze zhruba 16 tisíc příchutí by po zásahu ministerstva zdravotnictví měla zůstat pouze jedna, a to tabáková.

Pro bližší pochopení je třeba představit si širší kontext této regulace. Elektronické cigarety jsou podle téměř všech dohledatelných zdrojů méně škodlivé než ty klasické (chybí nám však data k dlouhodobým účinkům užívání e-cigaret), protože uživatel vdechuje méně toxických látek, zejména díky absenci procesu spalování a s tím spojených látek, jako je například dehet. 

Člověk by si tedy řekl, že pozitivní vývoj v oblasti přechodu na alternativy klasických cigaret (v letech 2021 a 2022 narostl počet uživatelů elektronických cigaret o 2,8 %) bude díky příznivějšímu dopadu na lidské zdraví ministerstvo vítat, nikoliv potlačovat. Opak je však pravdou. Kromě výše zmíněného zákazu je tristní i vývoj v oblasti zdanění tabákových výrobků. V následujících letech  poroste daň u zahřívaného tabáku každoročně o 15 %, zatímco u klasických cigaret pouze o 5 %. Výše zdanění tedy poroste rychleji u méně škodlivých tabákových alternativ. To je podivný přístup. 

Trochu legračně vyznívá i to, že mladiství by fakticky k elektronickým cigaretám neměli mít přístup, protože prodej jakýchkoli jejich součástí je zakázán zákonem. Zakopaný pes bude tedy zřejmě někde jinde. Vymahatelnost práva totiž podobně jako u alkoholu pokulhává. Kontroly ČOI zaměřené na nabídku a prodej tabákových a alkoholických výrobků v roce 2022 zjistily porušení zákona ve více než 50 % případů, přičemž nejčastějším přečinem byl samozřejmě prodej nebo podávání tabákových a nikotinových výrobků osobám mladším 18 let. 

Výsledky kontrol, které státní instituce provedla mezi lednem a zářím loňského roku, jsou pak ještě více alarmující. Z více než tří tisíc kontrol byl přečin proti zákonu zaznamenán u 78 % z nich. Má tedy cenu celý systém ještě více zesložiťovat dalšími a dalšími regulacemi, když nejsme schopni efektivně vymáhat ani ty stávající? Nedávalo by větší smysl zaměřit se na vymáhání práva formou finančních postihů nebo odebrání licencí?

Plánování této úpravy odhaluje podobně jako v případě HHC faktickou absenci jakékoli širší strategie státu v oblasti regulace návykových látek a neschopnost zaměřit se na pravou podstatu věci.