Volodymyr Zelenskyj, Vladimir Putin, Donald Trump FOTO: Kancelář ukrajinského prezidenta / Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / CC BY-SA 2.0 / FORUM 24
FOTO: Kancelář ukrajinského prezidenta / Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / CC BY-SA 2.0 / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Evropa si pod americkým bezpečnostním deštníkem dlouho snila pubertální sen o své morální nadřazenosti, odpovědném konzumu a permanentním pokroku, přičemž povýšeně – ať už jde o elity, nebo široké vrstvy obyvatelstva – bohorovně odhlížela od globální reality. Ruské války vnitřní i vnější se „nás“ netýkaly, naše vlády v posledním desetiletí toužily po byznysu s Ruskem a Čínou, a to za potlesku významné části voličů, jimž je levné máslo či plyn přednější než svoboda a demokracie. Už tři roky máme v Evropě, u hranic s eurasijským Východem, velkou válku s genocidními rysy. Rusko brutálně ničí Ukrajinu. A my jsme unaveni. Západ se rozpadá, neboť USA jsou aktuálně ovládány barbary.
Od počátku totální války Ruska proti Ukrajině, kterou Moskva spustila 24. února 2022, hovoří Putinův gang o tom, že Rusko bojuje s „kolektivním Západem“ čili na prvním místě s USA. Právě Washington představoval až dosud největšího spojence Ruskem napadené Ukrajiny, když ji podporoval přísunem zbraní a munice, zpravodajskými informacemi, diplomatickou ofenzívou a humanitární pomocí.
To skončilo s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu. V čele USA stojí narcistní revolucionář, jenž kolonizoval Republikánskou stranu a zcela ji odpoutal od jejího konzervativně-liberálního dědictví. Donald Trump nenavazuje na tradici amerického izolacionismu, nenechme se mýlit. Svým životním příběhem, výroky, stylem a činy prostě není konzervativec, navíc se chová jako ruský agent, když personálními čistkami, útoky na spojence a servilitou vůči Rusku podlamuje stabilitu a akceschopnost USA.
Slabá Evropa stojí sama proti zlu z Východu
Západ se nám rozpadá před očima, tak to alespoň na první pohled vypadá. Ale je to skutečně tak? Na náš problém se můžeme dívat i z jiné perspektivy. USA jsou civilizačně spolutvůrci Západu, ale jeho určující silou jsou teprve od druhé světové války. To v tisíciletých dějinách západní civilizace není až tak mnoho. Ano, Západ aktuálně přišel o svého lídra, o vůdčí zemi, takže Evropa, ale i zámořský anglosaský svět jsou nyní v šoku, nevědí kudy a kam. Zejména v kontinentální Evropě, sdružené do EU (a také NATO), se dost fňuká a zavládlo velké zděšení.
Evropa, slabá a bezbranná z vlastního rozhodnutí, neboť se kvůli vlastnímu blahobytu (a zahraničněpolitické lenosti) včas neodhodlala ke geopolitické emancipaci, aby byla v rámci Západu rovnocenným partnerem USA, stojí nyní doslova se slzami v očích a sama tváří v tvář agresivnímu zlu valícímu se z eurasijského Východu. Za Ruskem stojí asertivní Čína, která nespěchá, ale disponuje vlastním konceptem globalizace pod čínskou konfuciánsko-marxistickou knutou.
Většina evropských politických představitelů samozřejmě onu katastrofu vnímá, a proto vládne panika, třeba v podobě chaotického Macronova summitu v Paříži. Ale jednoduše se to bojí říct vlastním občanům, kteří stále doufají, že nás geopolitická vichřice mine a vyhneme se válce, když budeme chtít mír a budeme na Rusko a další darebácké státy hodní.
Jenže evropský společenský konsenzus založený na dohodě o vzájemném lhaní mezi zvolenými politiky a občany, kteří je volí, už nefunguje. Kdo chce bezstarostný blahobyt a zároveň i mír za každou cenu, jako Babiš, Fico a Orbán, tak jen obelhává ty občany, kteří se ze strachu před realitou chtějí nechat obelhávat a věří v chiméry. A zvolí si diktátora, byť třeba v jakési měkké verzi a s demokratickou fasádou…
Narcistní klaun a technologický predátor z USA
Současný americký establishment, reprezentovaný duem Trump-Musk, který má své uctívače a modloslužebníky i v Česku, nám jasně vzkazuje, že nepohrdá jen jakýmisi poblázněnými evropskými „libtardy“ s progresivistickou agendou, jak by si rádi mysleli i někteří „hodní“ členové ODS, ale celou Evropou a stávajícím mezinárodním řádem.
Nejsme možná daleko od toho, kdy duo Trump-Musk, v mnohém si tak protiřečící a zároveň si tolik blízké, začne vnímat Evropu jako kořist. K tomu je nutné získat ochotné pomocníky, a proto Elon Musk tak okatě podporoval proruskou a protievropskou AfD v právě skončených parlamentních volbách v Německu.
Spojení narcistního klauna s technologickým predátorem, kteří oba vykazují mesiášský komplex, není, jak se mylně občas říká, bez ideologického podtextu. Duo Trump-Musk vyznává kult síly a opovrhuje slabými. Je to svého druhu sociální darwinismus mimo pravolevé politické spektrum, který může vyústit i v nový druh totalitarismu (s využitím nových technologií, o nichž se Orwellovi ani nezdálo a jako to už nyní vidíme v Číně).
O to více by mohla překvapovat Trumpova měkkost vůči Rusku, která směřuje k obětování Ukrajiny a ponechání evropských spojenců a NATO ve štychu. Možná je to Muskův plán, jak izolovat USA a uzurpovat si je pro vlastní sociální experimenty. Už jen z některých náznaků, kam směřuje trumpovsko-muskovský Kreml (pardon, Bílý dům) nám musí vstávat vlasy hrůzou na hlavě.
Trump rychle zbořil i dojemnou představu některých svých českých obhájců, například Alexandra Vondry, že jeho agresivní a hloupé výroky jsou geniálním nástrojem zcela inovativní strategické komunikace, která přinese obrovské úspěchy v mezinárodní politice.
Ano, kdo se alespoň trochu zajímá o zahraniční politiku, tak ví, jak sílí čínské angažmá v Latinské Americe a zájem Pekingu právě o Grónsko. Ale Trump je brutálně špatný komunikátor, když verbálně útočí proti Panamě a Dánsku, nemluvě o kecech (!) vůči Kanadě. Tím dělá jen radost všem nepřátelům svobody a demokracie, kteří jsou i systémovými protivníky USA.
Kopulace trumpismu s putinismem
Okay! Spojené státy americké přestaly být v tuto chvíli vůdčí zemí Západu, lídrem svobodného světa a ochráncem svobody, práva a demokracie. Západ však nejsou jen USA. „Zbylý“ anglosaský svět, totiž Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland, se rozhodně nevezou na americké oranžové vlně, jejich představitelé nehodlají navštěvovat stejného kadeřníka jako Donald Trump. A jsou tu i takříkajíc „nezápadní spojenci“ svobody, zejména Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan, kteří dobře vědí, že jednou budou muset v Indo-Pacifiku čelit válečnému výbuchu čínského nacionalismu a imperialismu – dočasně možná i bez americké podpory.
Ohavná veřejná kopulace trumpismu s putinismem ostře nasvěcuje zoufalou situaci v Evropě. Země jako Švédsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Polsko mají jasno: s imperiálním Ruskem už nelze racionálně vyjednávat, naopak je nutné je všemožně zadržovat a odrazovat od agresivní ingerence do evropských záležitostí směřující k válce. Země jako Maďarsko či Slovensko jsou v ustrašeném transu a stejná situace může po zářijových volbách potkat i Česko. Ano, faktor voleb je důležitý. V demokracii totiž nestačí jen mít pravdu a argumenty, ale je také třeba o tom přesvědčit občany čili voliče.
Tak například Polsko samozřejmě počítá s tím, že jednou bude nejspíše bojovat s ruskou invazní armádou na území NATO/EU či přímo v Polsku, přičemž lepší by bylo odrazit „Rusáky“ (politologický termín!) ještě na Ukrajině. Přesto premiér Donald Tusk vyloučil, že by se Polsko připojilo k Francii, Velké Británii a Švédsku, které vyjadřují odhodlání vyslat své vojáky na Ukrajinu jakožto „mírové sbory“ bdící nad „příměřím“ s Ruskem. V květnu jsou totiž v Polsku prezidentské volby…
Normalizační smrad a středoevropská sebestřednost
V Česku se rádo fňuká a hořekuje nad tím, jak jsme už z té války „na Ukrajině“ unavení, ať nám všichni dají pokoj, ať už je konečně „ten mír“ a můžeme si tu, nejlépe s Babišem, Okamurou, Turkem a Konečnou, budovat životní jistoty a blahobyt, jednou klidně i bez „žvanírny“ v parlamentu. Jenže válka Ruska proti Ukrajině není jakýmsi regionálním konfliktem, který můžeme tady v Česku ignorovat, pošklebovat se Ukrajincům a urážet jejich podporovatele, jak to činí zoufalci, proruští kolaboranti a vlastizrádci z politických formací typu ANO a SPD.
Ukrajina se během oněch tří let akcelerované ruské válečné mašinerie jednoznačně stala symbolem civilizačního zlomu… V zahraniční politice i v našich hlavách… Také v Česku stojíme tváří v tvář babylonskému zmatení pojmů, kdy se uctívání normalizačního smradu, jalové klausovské národovectví, středoevropská sebestřednost a poklonkování Putinovi (a Trumpovi) vydávají za konzervatismus.
Diagnóza je celkem jasná, jen ji nechceme vidět. Hodně a dlouho se mluví o tom, jestli a kdy se Evropa probudí a tak dále a tak podobně. Tvrdě řečeno – už teď je pozdě! Evropský zbrojní průmysl nejede na plné obrátky, evropské armády nesílí početně tak, jak by bylo třeba, dokonce i ty nejagilnější země, jako Polsko, Finsko a Švédsko, prostě nestihnou adekvátně dozbrojit své armády, než přijde velká válka, před níž, a je to zcela reálná možnost, stojíme…
Chcimírské snění jako cesta k rozvratu
Nemělo by nás uchlácholit ani „chcimírské“ snění, že ostrá válka nebude, když se o ní jako reálné možnosti přestane mluvit. A my se pak „jen“ více či méně dobrovolně staneme čínsko-ruskou kolonií pro eurasijské turisty, kteří budou obdivovat Karlštejn a Pražský hrad. A to tedy bude „ten mír“. Hrajeme opravdu o hodně, o svobodu a demokracii, stejně jako o vlastní čest.
Jistě, každý má v Česku právo zvolit si letos v září do poslanecké sněmovny jako své zástupce všelijaké amorální zrůdy, vlastizrádce, korupčníky a žvanivé mesiáše – ale za rozvrat, který bude po jejich zvolení následovat, ponese každý jejich volič také svou politickou a morální odpovědnost. A své selhání nezakryje ani směšnými bláboly o „míru“ a „vlastenectví“.
