Nejkrvavější důsledek tzv. Arabského jara se chýlí ke konci a mnoho indicií ukazuje na to, že až se usadí prach, budeme v podstatě tam, kde jsme byli předtím. Všichni, kromě Syřanů. Všichni na tom budeme o něco hůř než předtím, nikdo ale neutrpěl takovou ztrátu jako Syřané.
Na mapě zůstane Sýrie, buď zcela, nebo většinou ve stejných hranicích jako před vypuknutím války. Vládnout jí nejspíš bude prezident Bašár Asad, kterého mnozí nazývají „řezníkem syrského lidu“ a přičítají mu ty nejhorší válečné zločiny. Většinou proto, že věří, že nikdo jiný by se takhle chovat nemohl.
Demokracie se na Blízkém východě neuchytila, i když jsme ji (my, to znamená západní země, státy EU a NATO) pomáhali, jak se dalo. Když nepřišla demokracie do Sýrie, šli si za ní Syřané jinam? Ze země jich uprchlo několik milionů. Domnívám se, že si zachraňovali život, a ne že běželi za demokracií. Plné tábory v Jordánsku a Libanonu a přes tři miliony Syřanů rozptýlených po celém Turecku (v táborech jich je minimum) by tomu nasvědčovaly.
Zdánlivě humanitární gesto německé kancléřky, doprovázené hrdým „my to zvládneme“, bylo ve skutečnosti motivováno strachem z negativního mediálního obrazu. Přivedlo statisíce Syřanů do Evropy, hlavně do Německa, a s nimi statisíce dalších z jiných zemí a kontinentů. Evropa už nikdy nebude stejná jako předtím. Jestli je to dobře, nebo špatně, to dnes nikdo neví, ale kdekdo má na to názor.
Jeden z viníků syrské tragédie, Turecko, si dnes vyrovnává účty se svými kurdskými spoluobčany. Někteří jsou členy teroristické PKK, někteří ani náhodou. Na syrské straně hranice existuje něco jako kurdská autonomie ovládaná YPG, kterou Turci považují za odnož PKK. Dokud tam bude, nebude mít Sýrie klid od svého severního souseda. Nejnovější prohlášení tureckého prezidenta nás nenechávají na pochybách.
Před měsícem slíbil „smést všechny tábory teroristů“ v Iráku a v Sýrii. „Není nic důležitějšího než přežití naší země. Musíme zastavit teroristické organizace, které jsou živeny, cvičeny a vyzbrojovány za našimi hranicemi.“ Prezident Erdoğan šel ale ještě trochu dál: „…kdokoli stojí na straně teroristů je sám terorista. To je naše poslední slovo těm, kdo si myslí, že si s námi hrají a mluví o ,alianci‘, ,strategickém partnerství‘ nebo o ,spojeneckém vztahu‘.“ Tento výrok je přímou výhrůžkou Spojeným státům, které se syrskou YPG spolupracují ve válce proti Daeš.
Vyhnání řezníků tzv. Islámského státu z města Dejr ez Zor je v podstatě konec těchto teroristů, jejichž zbytky se rozptýlí po Sýrii i po ostatním světě. Stejně to bude s „bojovníky“ skupin odvozených nebo navázaných na al-Káidu. Po této stránce se jistě máme na co těšit.
Co bude se Sýrií? O jejím osudu se nerozhoduje v Ženevě, kde představitelé už irelevantních bojových uskupení stále jednají o protokolárních detailech samotných jednání. Pro řešení situace v terénu neudělali zatím v podstatě nic. To je možné považovat za prohru diplomacie pod znakem OSN.
Rozhoduje se, aspoň prozatím, v Astaně. Zprvu podceňovaná jednání Ruska, Íránu a Turecka se syrským režimem a některými opozičními skupinami, to vše za verbální podpory OSN, mají výsledky. Zdá se, že se podaří docílit aspoň nějakého stavu přijatelného pro všechny a že se část syrského území dočká klidu. Jestli vydrží a jestli bude dost času na zahájení rekonstrukce zdemolované země, to je otázka. Nějak se začít ale musí.
