Vánoce roku 1941 rozhodně nebyly obdobím ticha, rozjímání a míru. Některé národy byly okupovány nacistickým Německem. Němci sami ale neměli důvody k povznesené náladě. Vítězná tažení se na konci roku nějak zadrhla a na Německo samotné dolehla válka.
Na konci roku 1941 se zastavilo tažení na Moskvu, protože v Berlíně nepočítali s ruskou zimou. Německé útoky na Krym a Leningrad také uvízly. V Africe se Rommelův africký sbor musel odpoutat od postupujících britských jednotek. A přes špatné počasí bombardéry RAF napadaly německá přístavní města.
„Současná situace je bezpochyby krizí,“ diktoval ministr propagandy Joseph Goebbels svému sekretáři 21. prosince 1941 a pokračoval: „Ale již Clausewitz říká, že bitva bez krize není bitva, ale pouze souboj. Jen v době krize se musí prokázát, zda vedení vojska dorostlo dané situaci.“
Velení mělo ale na dorůstání do situace myslet dřív, protože na konci roku 1941 postrádali vojáci téměř vše, co potřebovali pro úspěšnou kampaň: jídlo, benzín, zbraně, střelivo a odpočinek. Šířil se pocit, že se něco udělalo špatně. Dne 22. prosince 1941 velitel Wehrmachtu ve své interní zprávě o vojenské situaci zmiňuje velkou únavu vojáků. Jeden vojenský lékař hlásil z moskevské fronty, že se „anestezie při operacích nepoužívá, protože vojáci únavou upadají do spánku podobného smrti“.
V Berlíně na tom sice obyvatelé nebyli tak zle jako vojáci na frontě, ale k vánoční idyle to mělo daleko. Švédský diplomat Arvid Richert zmiňuje naprostou apatii u lidí, kteří se zajímají už jen o materiální problémy. „Hlavní věc je nedostatek zboží a práce, výpadky a další potíže, a ne mezinárodní židovství, zednářství nebo bolševismus. To všechno obyvatelstvo nezajímá.“
V obchodech nebyly hračky a šířily se fámy, že k dostání nebudou ani vánoční stromky. Goebbels ovšem mobilizoval lid výrokem, že „melancholické postoje nejsou dobré pro schopnost odporu“.
Sověti o těchto problémech samozřejmě věděli. Maršál Georgij Žukov ve svých pamětech napsal: „V prvních prosincových dnech, podle povahy akcí a síly úderů všech německých sil, jsme cítili, že nepřítel je vyčerpán a nemá sílu nebo prostředky k provádění útočných operací. Nepřítel během bitvy o Moskvu roztáhl vojska do takové míry, že v závěrečných bitvách o blízké přístupy do hlavního města přišel o schopnost do něj proniknout. Hitlerovo velení neočekávalo tak velké ztráty a nemohlo je nahradit. V některých rotách zůstalo 20–30 lidí.“
Poslední prosincové dny roku 1941 připomenuly jednu historickou zkušenost, že totiž s vlastním městem a blízkými a spoluobčany v zádech (dodejme i s oddíly SMERŠ) je obránce silně motivován, protože nemá co ztratit. Pro německé vojáky a také pro ty, kdo se jim bránili, se klidné Vánoce neměly ještě několik let vrátit. Mnoho se jich nedočkalo už vůbec.
