Prozaik a fejetonista Hubert Havránek vzpomínal v roce 1930 na Vánoce, které v roce 1913 prožil u knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga. Text v plném znění přináší Revue FORUM.
V Třeboni bývalo vždycky o vánocích živo, protože se tam sjela celá knížecí široce rozvětvená vrchnost na Ježíška k starým pánům. Kočáry se sjížděly a zámecké pokoje zářily všemi okny. Nálada kolem Třeboně byla velmi poetická. Bílé rybníky šeptaly tajemné bajky o hastrmanech – v zadumaných lesích snily víly svůj stříbrný sen a princezny z pohádky dlely na starém zámku, k němuž každý vzhlížel s pokornou úctou a v zamlklém roztoužení obcházel po hrázi kolem ohrady parku. Bohorovní přibyli se vším komonstvem ve všelijakých livrejích.
Krumlovští gardisté přišli vzdát svému vévodovi hold. Statní chlapi smělých tváří v pestrých uniformách a strašidelných medvědicích stáli v pozoru, když vrchnost přehlížela svou tělesnou stráž, aby přijala od velitele blahopřání oddané krumlovské posádky třiceti gardistů. Na krásném dvorním prostranství leželo na chvojí pět kusů vysoké k potěše zraků vznešených hostů, sluhové, komorníci a lokaji dlouhými kroky jako čápi míhali se po chodbách nosíce posvátnou úctu v hrudi k celému zámeckému ovzduší. Veliká kázeň a noblesa v pohybech, postojích, v mramorových tvářích zvyšovala význam dne a nejvyšší úrověň dočasných obyvatelů zámku.
Napěchovanou nedočkavostí večerního ceremoniálu dusil se celý zámek. Panstvo bylo zalezlé v komnatách, četlo, psalo dopisy plné milostných frází, jež lokaji na stříbrných podnosech odnášeli, klaníce se modrým korunkám na rubu obálek, pletlo šály a nátepničky pro chudinu, modlilo se, říkalo v kronikách, kouřilo drahé doutníky a dívalo se okny do bílého parku a na náměstí, kde proudily davy lidu na nákupy, i takových, kteří pod řasy nazdvedli občas oči do oken zámku, okřívajíce zachyceným zjevem princezen…
Panstvo učarovalo celé Třeboni, která byla ráda ve slávě, že má ve svých zdech své panstvo. Ten zámek byl jejich nebem, neboť nebe nebylo vidět pro fialově šedou těžkou záclonu, s níž velké vločky jemně padaly na zemi a líbaly milostnými pohledy lidi dobré vůle. Vrchnost nemluvila sama mnoho a podle ní i její dvořanstvo. O čem mluvit, když není starostí? Jen nedostatek a nouze mluví i očima, z hojností je nudno a těžko i obtěžovat se zbytečnou řečí a věřením v bídu lidí.
Večer se chýlil v posvátném míru. Co se dělo v nebi, bůhví. I tam bylo jistě rušno, neboť čekali na Ježíška a chystali mu zlaté saně na cestu na zemi, aby pohladil bolest ubohých, utěšil ustarané a vyjasnil tváře smutných. Čekali všichni na Ježíška, i na zámku na něj čekali a svítili všemi okny bílou záplavou, aby trefil na své cestě také do zámku. Všichni v něj věřili, malé princezny seděly kolem své vznešené máteře, snachy, a naslouchali jejímu předčítání o Ježíškovi. A když poslouchaly, pozorně zahleděny do neznáma, byly krásné jako andělé. Starý pán vytrvale seděl v měkkém vysokém křesle, strnule hleděl do hořících polen ve vysokém krbu a tlustého havana měl plná ústa. U něho kněžna – vévodkyně, prvorozený syn a svobodná dcera pozorně sledovali starého pána v 83 letech. V ten den zvlášť obezřetně čítali vrásky na jeho čele, věk tu byl, neduh stařecký a do příštích vánoc celý rok – dočká se jich starý pán?
V šest hodin byla večeře. Všude ticho jako v klášteře. Chodby zrovna strašily varovným mementem starých dob a předmětem dávné historie. Ve fracích a velkých róbách po dvou, přešlo panstvo ze salónu do jídelny. Modlitbou, jako vždycky, zahájena tabule. Při okázalé večeři se mluvilo tlumeně, opodál stáli lokaji, rovně jako svíce, s talířky, přichystanými k výměně, jen očima sledovali stolující. Chvíle byla vážná, Ježíšek již jel s nebe na saních a blížil se k zámku.
Zazněly fanfáry lesních rohů a v tu chvíli rozletěly se vysoké dveře vedlejšího slavnostního sálu, zámeckého nebe. Šest metrů vysoký vánoční stromek, tonoucí v jasu svíček a obsypaný dary, stál uprostřed, a byl svědkem dojemného okamžiku, kdy celá rodina s devotní úctou, skláněla se před knížetem a kněžnou a přála s vřelými polibky vánočního štěstí držitelům a reprezentantům rodu. Kolem stěn na přečetných stolech, křeslech a stojanech byly vyloženy přebohaté dary od Ježíška, co si kdo přál předem odeslaným dopisem do nebes. Byla to výstava drahocenných rouch, šperků, cestovních potřeb, knih, pušek, dekoračních předmětů, kožešin, psacích strojů, gramofónů, obrazů, kusů nábytku atd. V pestré směsici, až každý našel svou kóji a se šťastným úsměvem stal se majitelem své bohaté nadílky. Princ H. dlouho tajil, co mu Ježíšek svěřil pro jeho vychovatele. Až se to dozvěděl k všeobecnému gaudiu, že mu poslal litr černého třeboňského exportního piva a na té lahvi svítila vysoká svíčka jako světlo víry v dlouhý život, na tomto podkladě založený.
A za půl hodiny hrůza a děs. Kníže pán si zatleskal, aby se potěšil obvyklým divadlem, kdy všechno ponížené dvořanstvo se vrhlo jako pominuté na stromek a co si kdo uchytil přes četné rány, škrábance a pohmožděniny, bylo jeho, plné náručí. Za minutu byl ten skvostný strom demolován jako dravou smrští.
V sedm hodin bylo po všem a všecko polehounku usínalo v zámku, aby o půlnoční celá rodina byla přítomna službám Božím v děkanském kostele. Knížecí oratoř byla plně obsazena. Panu děkanovi se chvěl hlas při hodinkách před takovým auditorem a muzikantům selhávaly klarinety a praskaly struny, byla to svízel s panstvem, oficiálně v kostele přítomným.
Tak bývalo v Třeboni o vánočních svátcích. Byla to pohádka o princeznách a vznešených rytířích. Ano, jen pohádka, protože princů a rytířů v české zemi dávno není. Zapadli a zjevují se jen v obrázkových knížkách pro děti. Tehdy v roce 1913 starý pán dal poslední komando k vánočnímu divadlu. V srpnu 1914 odešel ke svým předkům, a aby pohádka byla pohádkou, spadl tehdy v Krumlově těžký lustr se stropu a ukázala se tam bílá paní. Tak se tvrdilo. Dožil se v slávě svého konce. Nad jeho úmrtním ložem visel myslivecký klobouček se štětičkou. Tato nepatrná hračka okázale truchlila nad odchodem starého kavalíra, posledního představitele mocného rodu Schwarzenbergů, za nichž vzrostlo jejich nesmírné panství v jižních končinách země české, pokud jde o hmotný majetek, jakoby samostatné malé království, jak čteme v knize „Kamenná minulost“, kterou vydal Orbis roku 1950.
Teď už je v Třeboni ticho. Nesvítí okna zámku. To, co bývalo, rozdýchlo se jako krásná pohádka o princech a vílách.
Hubert Havránek, Pražský Lid 24. 12.1930
JUDr. Hubert Havránek (1887–1970), v letech 1912–1915 byl vychovatelem dětí prince Felixe Schw., se kterými prožil vánoční svátky na zámku v Třeboni u jejich děda knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga.
