V Evropě zuří již pět měsíců válečná vřava. Západní fronta je plná nekonečných zákopů, bráněných kulomety, ostnatým drátem a dělostřelectvem. Obě strany vybudovaly systémy obranných postavení poté, co síly Dohody zastavily v zářijových krvavých bojích německý postup na řece Marně. Tato obranná kombinace byla smrtící pro vše živé. Stovky mužů se ovšem rozbíhaly se zbraní v ruce proti těmto postavením, navzdory zdrcující palebné přehradě. V zemi nikoho, v kráterech, v zátarasech z ostnatého drátu tak leží stovky mrtvých těl vojáků obou bojujících stran.
Takto to vypadá po celé frontě od pobřeží Severního moře v Belgii až po švýcarskou hranici. S blížícími se vánočními svátky navrhuje Vatikán zprostředkovat příměří mezi oběma stranami, což se ovšem setká s kategorickým odmítnutím ze strany velení obou armád. Konkrétně to navrhuje papež Benedikt XV. dne 7. prosince 1914.
I přes odmítavý postoj vrchního velení se dějí přímo na frontě divy. Za úsvitu 25. prosince 1914 uslyšeli Britové, držící zákopy kolem belgického města Ypry (pozdějšího dějiště krvavých bojů a prvního hromadného nasazení jedovatých bojových plynů), zpěv vánočních koled, který se ozýval z protilehlých německých zákopů. Zvláště je vzpomínána píseň „Stille Nacht, heilige Nacht“ (Tichá noc, svatá noc). Zároveň se jim naskytl obraz, jak je celá linie německých zákopů vyzdobena vánočními stromečky, osvětlena svíčkami a lucernami a nad úroveň zákopů se vysouvají transparenty s nápisy „Merry Christmas“ a „Frohe Weinachten“. Britové na to po chvíli reagují hlasitým zpěvem svých koled a vánočních písní.
Ze zákopů se pomalu vynořili němečtí vojáci, kteří se bez střelby vydali vpřed do prostoru země nikoho. Došli asi doprostřed a zastavili se mezi liniemi zákopů a začali pokřikovat na britské vojáky, aby se k nim přidali. Obě strany se pak setkaly uprostřed v zemi nikoho, která byla celá přeoraná krátery po výbuších granátů.
Vojáci se objímají, potřásají si rukama, někteří mezi sebou navazují konverzaci. Dochází k výměnám drobných dárků, jako jsou alkohol, cigarety, jídlo a další potřeby frontového vojáka – ponožky, konzervy či vlastnoručně vyrobené pohlednice.
Neoficiální vánoční příměří se rychle rozšířilo i na jiné úseky fronty. Někde se zapojili i belgičtí a francouzští vojáci. Během Vánoc mohla být také pohřbena těla padlých vojáků, která dosud ležela v zemi nikoho mezi nepřátelskými zákopy. Sloužily se společné mše. Spontální příměří došlo mnohde i oficiálního uznání důstojnickým sborem.
Takto popsal vánoční příměří německý poručík Kurt Zehmisch, v civili učitel, jehož deník byl náhodou objeven v roce 1999 na půdě domu nedaleko Lipska: „Na Štědrý den roku 1914 najednou přestala střelba. Vojáci z mého saského pluku pak začali pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojín Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzo se mezi námi vyvinul živý rozhovor. Pak vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si v zemi nikoho ruce a popřáli si vzájemně veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet. Pak jsme po celé délce našeho kilometr dlouhého zákopu rozmístili svíčky a vánoční stromečky. Byla to dokonalá iluminace – Britové vyjadřovali potěšení pískáním a tleskáním. Jako většina lidí jsem strávil celou noc vzhůru. Byla to nádherná, i když poněkud chladná noc.“
Jiní pamětníci vzpomínali na britského vojáka, který si otevřel uprostřed země nikoho holičství a zákazníků měl dost – Britů i Němců.
Došlo dokonce i k „přátelským“ fotbalovým zápasům. ,,Náhle se objevil jeden Anglán s míčem. Kopal si s ním a žertoval. Branky jsme označili čepicemi. Rychle jsme vytvořili družstva a na zamrzlém blátě začal zápas. Frickové porazili Anglány 3:2,“ vzpomínal německý pěšák Johannes Niemann.
Zmíněný fotbalový zápas skončil tím, že se míč propíchl a uvíznul v ostnatém drátu. Ovšem německý voják Gustav Riebensahm si poznamenal: „Angličané jsou za příměří nesmírně vděčni, protože mohou zase hrát fotbal.“ K podobným zápasům došlo i na jiných místech – někde ovšem musela místo míče posloužit plechovka od marmelády nebo otep slámy svázaná do podoby šišky.
„Dali jsme se do rozhovoru s Němci, kteří se ze všech sil snažili o dojednání příměří na celé Vánoce. Průzkumník F. Murker byl vyslán dopředu, narazil na německou hlídku, dostal sklenici whisky a několik doutníků a do týlu pak byla odeslána zpráva, že když nebudeme střílet my po nich, nebudou střílet oni na nás,“ vylíčil později kapitán britské armády sir Edward Hulse.
Podněty k zastavení palby přicházely v čím dál větší míře od německých vojáků. K tomuto přátelení mezi většinou katolickými saskými a bavorskými pluky a Brity mohlo dojít jen proto, že němečtí vojáci mluvili dobře anglicky, protože před válkou pracovali v Británii. Pracovali zejména jako taxikáři a holiči v Londýně, Brightonu či Blackpoolu. Když pak v srpnu vypukla válka, byli donuceni vrátit se do Německa a jít bojovat proti těm, kteří jim v té zemi byli přáteli. Někteří z nich však měli i nadále rodiny v Anglii.
Jednalo se o jedinečný okamžik v lidských dějinách, kdy si tisíce lidí uprostřed válečných hrůz byly schopny vzájemně prokázat úctu. Klid zbraní někde vydržel do Štěpána, jinde ale po celé vánoční svátky a výjimečně až do Nového roku. Na Velikonoce roku 1915 došlo ještě k jednomu neoficiálnímu příměří, kdy někteří vojáci odmítali nastoupit do útoku nebo střílet. Ovšem o této ,,vzpouře“ chybějí již jakákoliv důvěryhodná svědectví.
