Jak to dopadne se společností, která se nebrání autoritářské moci, můžeme sledovat na příkladu Ruska. V článku nazvaném „Jak 10 000 malých Putinů vládne Rusku“ o tom v The Moscow Times píše Andrej Kolesnikov. Vládci zavedou systém, kde už není třeba každý akt útlaku řídit. Lidé se o to kvůli své konformitě postarají sami. Pak už zírají, kam se věci dostaly.

Pokud režim vyžaduje vysoký stupeň projevů loajality, tak je konformismus povýšen na princip a ctnost a úředníci pak mezi sebou agresivně soupeří, aby svou oddanost dali patřičně najevo. „Před vlakem soupeří, aby se právě oni pozdravili s přijíždějícími vládními úředníky, a to za doprovodu kapely a s tradičním chlebem a solí. Vysokoškolští děkani jsou připraveni odhalit jména studentů zapojených do protivládních protestů…, policisté, vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci – všichni se stachanovskou horlivostí informují o tom, jak překročili kvóty na uvěznění a pokuty.“

Je tu několik příkladů z nedávné doby, píše Kolesnikov. Tak třeba zvýšené úsilí zavést zákon umožňující orgánům označit už i jednotlivce, a nikoli pouze organizace za zahraniční agenty.

„Je tu iniciativa Ruslana Golubovského, nenápadného náměstka ředitele konzulárního odboru ministerstva zahraničí, který navrhl rozšíření současného zákazu pro občany USA, kteří adoptovali ruské děti, na rodiče všech národností. A je tu pokuta ve výši přibližně 10 000 amerických dolarů uložená mezinárodní nadaci Memorial Foundation za to, že se na svém účtu Instagram neoznačila za cizího agenta. Celková pokuta proti významným organizacím působícím v oblasti lidských práv se tak zvýšila na 35 000 amerických dolarů.“

Pokutu uložila soudkyně Maria Sicincevová, které bylo teprve 15 let, když se prezident Vladimir Putin poprvé dostal k moci.

To všechno jsou projevy agresivního a zakazujícího konformismu. Putin se vůbec nemusel nějak přímo angažovat. „Nevolal Sicincevové, aby ochromila nejdůležitější organizaci v zemi za to, že udržuje památku milionů Stalinových obětí. Systém je však navržen tak, aby podněcoval úředníky, aby se předháněli v tom, kdo přijde s nějakým novým represivním opatřením a zákonem. To režim považuje za známku loajality.“

„Tento systém se svými soudci, vyšetřovateli, úředníky, agenty FSB, dobrovolnými brigádami organizovanými Kremlem, členy strany Jednotné Rusko, trolly, roboty, špehy, pořádkovou policií a tak dále teď pracuje na principu autopilota. Nespočet ‚malých Putinů‘ se snaží odhadnout, jak by se ‚velký Putin‘ v Kremlu choval na jejich místě, a přidávají svůj vlastní mix hlouposti a krutosti – a tak vytvářejí toxickou směs nespravedlnosti a nelidskosti. Tím se obnovila atmosféra 40. let – nyní převedená do ruského autoritářského státního kapitalismu.“

„Průměrný občan se rychle učí, jak se přizpůsobit, když vládne autoritářský režim. Pokud budete mít skloněnou hlavu a nebudete chodit do centra města ve špatnou denní dobu, můžete se vyhnout zadržení jako podezřelá osoba. Někdy ale režim vyžaduje více než pouhou poslušnost – a když na to dojde, lidé to vycítí jakýmsi šestým smyslem. Když na to dojde, konformismus se stane aktivním a agresivním a je povýšen na úroveň principu a ctnosti.“

Autor cituje filozofku Hannah Arendtovou, která popsala tento jev ve svém eseji „Hrozba konformismu“ v roce 1954: „Svoboda může zmizet na základě jakési obecné dohody,“ napsala, „v nějakém téměř nehmotném procesu vzájemného přizpůsobování… Nebezpečí konformismu a jeho hrozba svobodě je neodmyslitelnou součástí všech masových společností.“

Autocenzura je pak horší a destruktivnější než cenzura, agresivní a dobrovolný konformismus může být horší a destruktivnější než normy chování, které totalitní režimy ukládají silou.

Bez chladné lhostejnosti občanů by autoritativní vůdci nebyli schopni vládnout. S příchodem demokracie a volného trhu ale lidé opustili své občanské svobody a stali se z nich spotřebitelé, kteří pohlcují sebe sama.

Vládnoucí režim, který se začal formovat v roce 2000, z toho profitoval. Výsledkem je to, že demokracie je pryč a trh se výrazně zúžil. „Obyčejný občan, který dával přednost přizpůsobení spíše než naštvanosti ze stále se utahující smyčky, nenese za současnou situaci o nic menší odpovědnost než autoritativní vůdci. Obyčejní Rusové si vybrali tyto vůdce ze své vlastní svobodné vůle na počátku roku 2000. Od té doby mohli jen přes matné sklo sledovat, jak se události vyvíjejí.“

Ještě jsme nedospěli tak daleko, lépe řečeno hluboko jako Rusové. Stejně jsme ale připustili vládu podivných inženýrů. Zvláštního inženýra Klause vystřídal ještě podivnější inženýr Zeman, který jmenoval premiérem zcela neskutečného inženýra Babiše. Češi v sobě sice mají jakýsi podvratný instinkt a pohrdání autoritami, někteří (a není jich málo) se ale dokážou loajálně postavit za všemožné vůdce, spasitele, papaláše, povýšence a psychopatické zjevy. Jejich oblíbenci jsou nekritizovatelní a odpůrci vševědoucích inženýrů jsou označeni za žumpu, která nerozumí demokracii. Kolaborace s cizími mocnostmi, lhaní, vážné podezření z trestné činnosti, zesměšňování lidí, kteří o povedeném vládnutí říkají pravdu, to všechno desítkám procent občanů nevadí. Jsou to typy, které si myslí, že obojek na krku je zřejmě náhrdelník, co dostali za odměnu, a mohli by se jednou divit, kdyby je začal škrtit. Pak budou lapat po dechu a z posledních sil volat, jak je možné, že je nikdo nevaroval. Byla by to jejich věc, kdyby za sebou do bažiny nevtahovali druhé.

Že se lidé proti tomuto spolčení škrtičů konečně hromadně ozývají, je jen dobře. Bohužel stejně jako je v Rusku nesčetně malých Putinů, je u nás stejné stádo malých Zemanů a Babišů. Ti budou pěkně vzteklí, když o své idoly přijdou.