Dvě důležité konference v průběhu několika dnů zahýbaly politickými vodami v Evropě i mimo ni a krmily média výživnou stravou déle než týden. Ta první, varšavská, připomínala spíš pracovní a deliberativní setkání zástupců některých zemí Blízkého východu a některých západních států, které se v regionu angažují. Mnichovská konference, řádově větší, početněji navštívená, byla rutinní přehlídkou celebrit (včetně stranických funkcionářů z Číny), které na pódiu zopakovaly to, co tvrdí už celá léta. Nedozvěděli jsme se nic nového (bohužel, protože kvůli novému se do Mnichova jezdívalo) a konference také nic nevyřešila.

Delegace USA a Polska podaly zřejmě heroický výkon, protože zvládly to, co žádná jiná. Ve stejné sestavě (v Mnichově ještě posílené) absolvovaly obě konference. Ostatní většinou tvrdili, že to není možné a z Varšavy se proto omluvili.

Varšavské konferenci dominovali Američané a Poláci a setkala se s rezervovanou až odmítavou reakcí nejen v Íránu, ale třeba i v Bruselu, v Moskvě a svým způsobem i v Praze. Dost jasně ale ukázala, s jakou představou vstupuje řada zemí do zatím jen slovní konfrontace s Íránem. Protože o ten šlo především.

Střet probíhá nejméně na dvou frontách: a) Írán proti Izraeli a USA, b) EU proti USA ve věci tzv. jaderné dohody s Íránem. V reakci na varšavské setkání íránští vládci nešetřili sarkasmem a urážkami, použili i zatím jen mírný nátlak na Polsko a otevřeně pohrozili Izraeli válkou. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli tomu stála konference za to. Írán má „diskrétní“ podporu Ruska (jak daleko by Rusové zašli je otázkou, ale válka s Izraelem není to, o co by stáli), některých režimů na Blízkém východě, a Turecka. Tomu jde hlavně o tlak na Sýrii a Irák kvůli Kurdům, a o peníze.

V Evropě bude mít Írán podporu tak dlouho, dokud dokáže unijní země přesvědčit, že se jim to vyplácí. Nejsilnější íránskou zbraní je dnes nejednotnost Západu, motivovaná především ekonomickými zájmy velkých evropských korporací. I to konference potvrdila. Varšava byla dobrou dílnou a jejím výsledkům i průběhu by měli analytici věnovat podstatně větší pozornost. Budoucí vývoj půjde spíš „varšavskou“ cestou než nějakou jinou, o tom jsem přesvědčen.

V Mnichově se hovořilo o mnoha tématech, obyčejně skrytých pod všeobecnými názvy. Nezdá se, že by například ruská agrese na Ukrajině, válka v Sýrii, drzé chování Číny v Jihočínském moři, problémy s KLDR nebo nezvládnutá „divoká“ migrace upoutaly všeobecnou pozornost.

Hvězdou konference se stal íránský ministr zahraničí, který prý posluchače „přikoval k židlím“. Jeho projev byl jistě skvělý, ale to, co říkal, už tak skvělé nebylo. Izrael a USA od něj dostaly svůj díl kritiky, naopak EU byla za svůj appeasement pochválena. Naproti tomu vystoupení amerického viceprezidenta narazilo na mrazivou reakci publika. To má také svou vypovídací hodnotu a není to hezké podívání. Nesoulad (mírně řečeno) mezi Evropou a USA je čím dál zřetelnější, což dodává odvahu zemím jako je Írán a Čína. Naštěstí byla mnichovská konference skutečně spíš „plesem v opeře“ než setkáním lidí, kteří drží v rukou otěže mezinárodní politiky.

A kde byli Češi? Striktně vzato, byli na obou konferencích. Na té varšavské ale jen symbolicky na protokolárně nízké úrovni. Nebylo to správné rozhodnutí. V Mnichově byl ministr zahraničí, ale jeho přítomnost zaznamenalo jen naše MZV. Panel, v jehož rámci pronesl svůj příspěvek, není ani uveden v oficiálním programu (název panelu se možná na poslední chvíli změnil).

Rovněž mezi účastníky není nikde uveden, takže možná i o jeho cestě do Mnichova se rozhodovalo až na poslední chvíli. To také nevypadá moc dobře. Celkově z toho plyne, že jsme sice byli vždy tam, kde se něco dělo, ale kdybychom tam nebyli, byl by výsledek stejný. Pro nás nulový. Bohužel.