Osudy běloruského národa ve 20. století jsou spletité a většinou tragické. V roce 1991 získala Bělorus (v Česku označovaná problematickým jménem „Bělorusko“) formální státní nezávislost, byť je stále postsovětským satelitem Ruské federace. Bělorus je členem tzv. Svazového státu Ruska a Bělorusi, stejně jako Eurasijského ekonomického svazu. Zdá se, že je historicky propojena s eurasijským Východem, což je však omyl.

Bělorus, zejména její západní část, byla totiž spolutvůrcem Západu jakožto civilizační entity. Ostatně i proto řada běloruských intelektuálů a politiků prchala před perzekucí západním směrem a jejich osudy jsou svázány také s Prahou, která byla hlavním centrem meziválečného běloruského exilu.

Významným představitelem běloruské exilové komunity v Praze byl Ing. Vasil Rusak (1896–1954), podnikatel a kulturní organizátor, osobnost nadmíru dynamická a zároveň rozporuplná – před několika dny to bylo 66 let od jeho tragické smrti v sovětském gulagu.

Narodil se 4. dubna 1896 ve vsi Jačava u Slucku v Minské gubernii v tehdejším Ruském impériu v pravoslavné rodině. Za první světové války bojoval od roku 1915 v ruské armádě na severní frontě v hodnosti podporučíka, po únorové revoluci z roku 1917 se stal členem Svazu běloruských socialistů a jedním z vůdců sovětu běloruských vojáků. Koncem roku 1917 se zúčastnil Prvního všeběloruského sjezdu v Minsku a od května 1918 byl členem ústředního výboru Běloruské strany socialistů-revolucionářů. Téhož roku byl zajat Němci, po příchodu Rudé armády se pak na venkově věnoval osvětové činnosti. Už na jaře 1919 byl bolševiky internován, ale místní rolníci jej osvobodili a ukrývali před tajnou policií.

Naopak během polsko-sovětské války (1919–1921) bojoval proti Polákům a působil jako člen Běloruského národního výboru ve Slucku. V červenci 1920 byl mobilizován do Rudé armády a zasedal v předsednictvu sluckého sovětu. Jenže jako běloruský vlastenec se v listopadu a prosinci 1920 zúčastnil povstání proti bolševikům, a sice jako velitel druhého střeleckého pluku zdejší běloruské brigády. Po porážce povstání pomáhal v roce 1921 jako instruktor Běloruské vojenské komise s formováním partyzánských oddílů v západním Bělorusku, tentokrát proti Polákům. Před vězením za revoluční agitaci uprchl v květnu 1922 do litevského Kaunasu a organizoval v okolí Vilniusu, rovněž připojeného k Polsku, společný bělorusko-litevský odpor.

Koncem roku 1922 se z pověření exilových zástupců Běloruské lidové republiky v Kaunasu vydal do Československa jako emigrant „z důvodů nacionálně politických“, jak uvedl ve formuláři pro československé policejní orgány. Na podzim roku 1923 se imatrikuloval na ČVUT v Praze a během studia agronomie se podílel na společenském a politickém životě běloruského exilu. Byl ve vedení zahraniční Běloruské strany socialistů-revolucionářů, aktivistou Jednoty běloruských studentských organizací, angažoval se rovněž v Běloruském kulturně-osvětovém spolku Františka Skaryny.

Roku 1928 byl promován zemědělským inženýrem a se svou českou manželkou pak bydlel na různých místech v Praze a okolí, například ve Velké Chuchli nebo Suchdole. Úspěšně podnikal v pohostinství, byl mecenášem kulturního života běloruské emigrace a financoval též vydávání časopisu „Iskry Skaryny“ (1931–1935).

Jako předseda Běloruského národního výboru v Praze čili exilové vlády sepsal roku 1931 pro Společnost národů v Ženevě memorandum na obranu národních a sociálních práv Bělorusů, žijících tehdy převážně v Sovětském svazu a Polsku. Československé občanství mu bylo přiznáno roku 1938, ještě roku 1939 publikoval německy etnografickou příručku o své rodné Bělorusi. Během tzv. protektorátu u sebe skrýval dvě židovské rodiny, zároveň se roku 1944 vydal do Minsku, kde se pod německou patronací konal Druhý všeběloruský sjezd. Jako většina běloruských politických předáků tehdy řešil vražedné dilema „Stalin, nebo Hitler“, přičemž obě varianty znamenaly zkázu.

Vstup Rudé armády do Prahy měl pro Vasila Rusaka tragické následky, neboť již 2. června 1945 byl zatčen NKVD jako „protisovětský živel“. Ačkoliv měl československou státní příslušnost a nikdy nebyl sovětským občanem, naše orgány nijak neprotestovaly. Sovětsko-ruské impérium cíleně a bezohledně vztahovalo svůj pařát i po běloruských nešťastnících v „osvobozeném“ Československu…

O rok později byl Vasil Rusak odsouzen vojenským tribunálem v Minsku k deseti letům vězení v pracovním táboře. V jednom ze sovětských gulagů také 23. srpna 1954 zahynul.