Kniha Odtajněné archivy Vatikánu, kterou napsal Belgičan Johan Ickx, se zabývá často probíraným tématem, totiž vztahen apoštolského stolce a nacistického Německa. Přesvědčivě vyvrací některé zažité mýty.
Johan Ickx je ředitelem historického archivu druhé sekce vatikánského Státního sekretariátu pro diplomatické vztahy Svatého stolce. Z titulu své funkce má tedy přístup k důležitým dokumentům.
Sovětská komunistická propaganda se dlouhodobě snažila dehonestovat katolickou církev jako stoupenkyni nacismu. Stála také za lživou hrou německého dramatika Rolfa Hochhuta Náměstek, která líčí papeže Pia XII. v tom nejhorším možném světle, pokud jde o vztah k hitlerovskému Německu.
Ickx si dal tu práci a obsah důležitých archiválií, které prokazují odpor církevního státu vůči nacismu, zveřejnil v knize Odtajněné archivy Vatikánu.
Předností knihy, vydané u nás nakladatelstvím Euromedia Group v edici Universum, určitě je, že autor se neomezil na nudné převyprávění strohých archivních dokumentů, ale zvolil styl psaní jednotlivých událostí formou příběhů, které jsou čtenářsky atraktivnější.
Kniha dokazuje, že Vatikán se snažil čelit nacistům ze všech sil, ale volil cestu diplomacie, a nikoliv okázalých gest navenek, která by obětem hitlerovského řádění nepomohla. To dokazuje i situace po zveřejnění papežského listu, encykliky Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), vydané ještě před II. světovou válkou papežem Piem XI. 14. března 1937. Ta byla razantní obžalobou nacistického režimu v Německu a četla se v tamních kostelích. Natolik rozzuřila nacistické vedení, že sáhlo k represím proti duchovním i katolickým laikům. Svatý stolec tedy za pozdější válečné vřavy a brutálního nacistického teroru nechtěl dát Hitlerovi a spol. příležitost k ještě ostřejším represím.
Diplomaticky ve prospěch Židů a dalších německými nacisty pronásledovaných lidí působili představitelé Vatikánu velmi aktivně. Mají například podíl na zastavení deportací Židů ze Slovenska nebo zmírnění pronásledování Židů v Rumunsku. Kardinálové rovněž pomáhali v útěku jednotlivým židovským rodinám mimo dosah hitlerovské hrůzovlády, například do Brazílie, která k tomu Vatikánu poskytla i několik tisíc vstupních víz. Je jasné, že ne všechno se povedlo. Například zákrok papežského nuncia v Berlíně ve prospěch krutě utiskovaných katolíků v okupovaném Polsku vyzněl naprázdno, protože jej německé ministerstvo zahraničí odmítlo převzít kvůli tomu, že polští katolíci nespadají pod německou nunciaturu. Přitom polským biskupům byl zakázán jakýkoliv styk s papežem.
Je třeba si také uvědomit, že Vatikán byl v těžké situaci zvláště od roku 1943, kdy Itálie včetně Říma byla přímo okupovaná Němci. Nacisté sice prohlásili, že budou respektovat exteritorialitu a územní nedotknutelnost církevního státu, tento slib však několikrát porušili.
Kniha také přesvědčivě dokládá, že Židé byli ukrýváni v papežském paláci ve Vatikánu i v mnoha dalších církevních objektech včetně klášterů.
Největším přínosem knihy je, že vyvrací dlouho zažité lži o papeži Piu XII. a dalších představitelích Vatikánu, že mlčeli k nacistickým zločinům. Zveřejněné dokumenty jasně dokazují, že tomu tak nebylo.