Vděk hrdinům není vazalství k moci státu. Vděk hrdinům nevyžaduje slepou poslušnost státu. A už vůbec ne vděk až za hrob, který nám vykopali. Jestliže se moc státu dere tam, kde by měla převládat prostá lidská vděčnost, pak moc státu znevažuje oběť těch, kdo položili svůj život za jiné. 

Druhá světová válka byla tak otřesnou zkušeností, že její dlouhé stíny vidíme ještě dnes. Ovlivnila celé generace, ty, kteří v ní bojovali, ty, kteří v ní trpěli, ty, kteří o ní jen slyšeli, jejich děti, jejich vnuky. Dnes žije jen málo těch, kteří o ní mohou autenticky vyprávět vzpomínky dospělého člověka. Přesto si ji stále uchováváme v paměti. 

Den konce války si každoročně připomínáme a vzpomínáme na ty, kteří v ní položili život. Myslíme na jejich lidské osudy a osudy jejich rodin. Připomínáme si jednotlivce, abychom lépe porozuměli hrůze, která člověka ve válce provází.

Neměli bychom ale zapomínat na jedno. Války jsou věcí států a mají svou podivnou mocenskou dynamiku. V průběhu celé historie vidíme v Evropě stále stejné zlomy mezi mocenskými bloky. A jedním z nich je prostor naší země. Kdysi poslali Byzantinci Cyrila a Metoděje, aby zdejší kraj včlenili do svého kulturně mocenského prostoru. Záhy se jejich zájmy srazily s kulturní a náboženskou misí z Němec. Na našem území se střetl svět katolický a protestantský, když se rozhořela třicetiletá válka. A naše území schvátil Sovětský svaz, když osvobozoval Evropu, abychom se na dlouho stali součástí jeho mocenského bloku. 

Pravda je, že jsme se dodnes z tohoto područí úplně nevyvázali. Ano, jsme členy EU, dokonce členy NATO, ale pořád je ještě mezi námi mnoho těch, kteří se k Rusku, autentickému nástupci Sovětského svazu, s důvěrou obracejí. A mnozí z nich jsou vysoce postavení politici. Je jistě na nás všech, abychom se z tohoto objetí krajty vymanili. 

Dnes si připomínáme ženy a muže, kteří padli při osvobozování naší vlasti. Mám k nim nezměrnou úctu a pociťuji vděk. Ale vděk ke statečným lidem není vazalství k moci státu. Vděčnost jedněm neznamená slepou poslušnost druhým. A už vůbec ne vděk až za hrob, který nám vykopali. 

Dále čtěte

Díky, Rudá armádo? Svobodu jedněch nelze vykoupit obětováním svobody druhých

Letos si připomínáme 76. výročí konce druhé světové války. Zatímco dnes, tj. 8. května, Česko a řada dalších evropských zemí…

Jestliže se moc státu dere tam, kde by měla převládat prostá lidská vděčnost, pak moc státu znevažuje oběť těch, kdo položili svůj život za jiné. 

Proto byl nárok Sovětského svazu na část osvobozené Evropy vždycky naprosto absurdní. Byl to jen projev mocenské dynamiky, nikoli mravní nárok. Proto jsou argumenty obhájců Putinova Ruska liché. Nebudeme uctívat Rusko jen proto, že nás Rusové osvobodili. Právě naopak. Nebudeme ctít zemi, která zneužívá hrdinství vlastních lidí. 

Budeme ctít Rusy, kteří nás osvobodili. Mysleme na to, když si letos budeme připomínat ty mrtvé syny, dcery, otce, bratry. A když si budeme připomínat radost obyčejných lidí, pro které jednoduše skončila válka a kteří se mohli vrátit ke svým obyčejným životům a láskám.

Autor je senátor za TOP 09