HISTORIE / S tmavými vlasy spletenými do copů a milým úsměvem na tváři vypadala roztomile a nevinně. Když projížděla na kole po ulicích severoholandského Haarlemu, hlídkující nacisty ani nenapadlo, že by v košíku mohla mít schované střelné zbraně. A když je zvala na procházku do lesa, už vůbec jim nepřišlo na mysl, že je místo příjemné kratochvíle s hezkou dívkou čeká střela a smrt.

„Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic,“ psal už v 18. století britský filozof a spisovatel Edmund Burke. V Nizozemsku, kam si v květnu roku 1940 prorazila cestu nacistická zlovůle a násilně převzala moc ve svobodné zemi, se někteří obyvatelé s přísnými restrikcemi, útlakem a pronásledováním židovského obyvatelstva i politických odpůrců odmítali smířit.

Náctiletá bojovnice

V bezútěšném prostředí se zrodila různá odbojová hnutí, jejichž členové navzdory velkým rizikům bojovali proti okupantům, podrývali jejich činnost a pomáhali pronásledovaným lidem. Mnozí z těch odvážných jedinců přitom ještě ani nepřekročili hranici dospělosti. Jednou z nich byla i Freddie Oversteegenová. K odboji se přidala v pouhých čtrnácti letech.

Nizozemský odboj byl přitom ve veřejných představách převážně záležitostí mužů ve válce. Pokud se do něj zapojila žena, neočekávalo se, že by dělala více, než roznášela protiněmecké letáky či brožury, ovšem i za to hrozila v případě odhalení smrt. Freddie ale dělala mnohem, mnohem více.

Narodila 6. září 1925 ve vesnici Schoten, nyní součásti Haarlemu v Severním Holandsku. Matka, politickým přesvědčením komunistka, vychovávala po rozvodu obě malé dcery sama. V chudobě, ale s citem pro zodpovědnost vůči sobě samým i vůči druhým. Freddie v rozhovorech s antropoložkou Ellis Jonkerovou, které v roce 2014 vyšly knižně, například vzpomínala, jak je matka nabádala k tomu, aby vyráběly panenky pro děti zasažené španělskou občanskou válkou.

Než hudbu nahradily bomby

Později se matka znovu provdala a děvčata získala ještě malého brášku. „Doma bylo vždy hezky a útulno,“ prozradila Freddie. „Měly jsme rády hudbu. Hrála jsem na citeru a ukulele, Truus na kytaru a matka na mandolínu. Také jsme hodně zpívaly. Je škoda, že jsme kvůli válce musely opustit domov tak brzy a žít odděleně.“

Ačkoliv měly vždy do kapsy hodně hluboko a samy spaly na provizorních matracích vystlaných slámou, poskytly pomocnou ruku uprchlíkům z Německa a Amsterdamu a s jedním židovským párem a matkou se synem se podělily o střechu nad hlavou. 

Po německé invazi v roce 1940 se vůdci židovské komunisty rozhodli ukrýt utečence jinde, obávali se možné razie nacistů kvůli levicovým postojům rodiny. Ani to však uprchlíky nezachránilo. „Všichni byli deportováni a zavražděni,“ vzpomíná v knize Freddie. „Už jsme o nich nikdy neslyšely. Ale ještě teď mě stále dojímá, když o tom mluvím.“

Počátky války měla spojené se strachem o sebe i své blízké. „Haarlem těžce bombardovali. Bylo to strašné. Ulicemi jezdily otevřené dodávky s mrtvými těly pokrytými prostěradly. Příšerné.“

Naučíte se střílet nacisty

„Nizozemsko musí být svobodné!“ nebo „Ať žije královna!“ stálo na létacích, které roznášely Freddie a Truus. Jindy zase vylepily plakáty s hesly „Za každého Nizozemce pracujícího v Německu půjde Němec na frontu!“, naskočily na kolo a odjely z místa pryč. Jejich odvaha a zápal neunikly veliteli haarlemské odbojové skupiny Fransi van der Wielovi. Zaklepal u nich doma na dveře a požádal, aby se k nim děvčata přidala. Matka souhlasila. Klást odpor okupační síle považovala za nezbytnost.

Teprve později se dívky dozvěděly, co také bude jejich úkolem. „Naučíte se střílet, střílet nacisty,“ sdělil jim Frans van der Wiel. „Pamatuji si, jak moje sestra řekla: ‚No, to je něco, co jsem nikdy předtím nedělala!‘“ uvedla Truus ve svých pamětech, které vyšly pod názvem Not Then, Not Now, Not Ever. Podle ní to byla právě Freddie, která jako první ukončila život nepřítele.

Obě jsme pak plakaly

„Byl to tragický a velmi těžký okamžik, poté jsme spolu plakaly. Necítily jsme se dobře, nikdo se po tom nemůže cítit dobře, pokud není opravdový zločinec… Člověk takto přijde o všechno, otráví mu to všechny krásné chvíle v životě,“ dodala Truus. „A Freddie byla tak mladá, vypadala se svými copánky ještě mladší, jako dvanáctiletá. Němci ji nikdy nevnímali jako dospělou. Pro ni jsem byla já ta velká sestra. A ona pro mě vždycky zůstala malou sestřičkou. Pořád to tak cítím. A to je škoda, protože je to dívka, na kterou můžeme být pyšní. Milovaná a velmi statečná sestra.“

Sestry Oversteegenovy se sice staly součástí sedmičlenné odbojové buňky, ale pracovaly zejména pospolu. V roce 1943 se k nim připojila ještě Hannie Schaftová, přezdívaná Dívka s rudými vlasy. Spolu se chopily zbraní v boji proti nacistickým okupantům i nizozemským kolaborantům, dynamitem vyhazovaly do povětří mosty a železniční tratě, ukrývaly pronásledované Židy nebo v převlecích pomáhaly dětem uniknout z transportů do tranzitních a koncentračních táborů.

A co pro ně bylo nejtěžší, chodily po hospodách a barech, kde se scházeli Němci. Laškovaly s nimi, zvaly je na procházku do lesů. Tam, daleko od všech očí případných svědků, je „likvidovaly stisknutím spouště“.

Otázka, na niž se neptá

„Musely jsme to udělat,“ nechala se slyšet Freddie Oversteegenová. „Bylo to nutné zlo zabíjet ty, kteří zradili dobré lidi.“ Na otázku, kolik nepřátel zabila nebo pomohla zabít, nikdy neodpověděla. „Člověk by se nikdy neměl vojáka na takové otázky ptát.“

Hannie Schaftová se míru nedožila. Na jaře roku 1945 ji zatkli při roznášce ilegálních komunistických novin a v dubnu roku 1945, pouhé tři týdny před koncem druhé světové války, ji nacisté zavraždili. Voják, který měl její život ukončit, ji však zprvu jen postřelil. Hannie mu podle dobových svědectví beze strachu v očích řekla: „Střílím lépe než ty.“ Po válce se stala ikonou ženského odporu v Nizozemsku. Truus Oversteegenová v roce 1996 založila Národní nadaci Hannie Schaftové na její počest.

Obě sestry hrůzy světové války přestály, ale trauma si v sobě nesly po zbytek života. Truus se živila jako umělkyně a bolest z prožitého ukládala do svých obrazů a soch. Zemřela v roce 2016, dva roky poté, co oběma statečným ženám nizozemský premiér Mark Rutte slavnostně předal Mobilizační válečný kříž, vojenské vyznamenání za službu ve druhé světové válce.

Rodina jako lék

„Vdala jsem se a měla jsem děti,“ krčila rameny Freddie, když se jí novináři ptali, jak se s válečnými léty vyrovnávala ona. Se svým manželem Janem Dekkerem přivítala na světě tři potomky. Jako vůbec poslední žijící členka nejslavnější nizozemské ženské odbojové buňky zemřela 5. září roku 2018, pouhý den před svými 93. narozeninami, v pečovatelském domě v Driehuis nedaleko Haarlemu. Jak uvedl Jeroen Pliester, předseda Národní nadace Hannie Schaftové, poslední léta života ji trápilo slabé srdce a prodělala několik infarktů. 

Vzpomínky na odbojovou činnost ji podle jejích slov pronásledovaly po celý zbytek života, svěřila se, že se pro ni staly neustálým zdrojem hrdosti a bolesti zároveň. Nikdy z hlavy nedokázala vymazat obrazy svých obětí, jak bezvládně klesají k zemi. Jednomu nizozemskému novináři řekla: „Vystřelila jsem z pistole, viděla jsem je padat. A co se uvnitř v nás tu chvíli odehrává? Chcete prostě pomoct jim vstát.“