Dokumenty vytvořené tzv. Ładośovou skupinou ve Švýcarsku pro záchranu Židů FOTO: Instytut Pileckiego Warszawa
FOTO: Instytut Pileckiego Warszawa
Hledíme-li na období druhé světové války z dnešní perspektivy, často zapomínáme, že účastníci tehdejších historických událostí nevěděli to, co víme my dnes. Nezřídka se museli rozhodovat v chaotických situacích plných nejasných a protikladných informací, které z okupovaných zemí přicházely, a nezřídka s nedůvěrou vnímali zprávy, jejichž hrůznost přesahovala možnosti lidské představivosti. S ohledem na to byla snaha vyvolat reakci na holokaust a zločiny, které Němci páchali na Židech, zároveň náročnou informační operací. A klíčovou roli v této akci sehrála diplomacie polské exilové vlády.
Když 1. září 1939 wehrmacht na Hitlerův rozkaz zaútočil na Polsko a zároveň tím zahájil i celou druhou světovou válku, veřejnost ani v nejmenším nepředpokládala, že se nadcházející ozbrojený konflikt stane symbolem masového vyvražďování civilního obyvatelstva. Na území okupovaného Polska se vedení Třetí říše rozhodlo uskutečnit rasisticky motivovaný genocidní plán na vytvoření „Lebensraumu“ – životního prostoru pro Němce jakožto panskou rasu (Herrenvolk) stojící v protikladu ke slovanským podlidem (Untermenschen).
Byly vražděny tisíce lidí, jejichž jediným „zločinem“ bylo to, že patřili k národům, které se nacistické Německo rozhodlo vyhladit. Upozorňování Spojenců na osudy civilního obyvatelstva se téměř okamžitě stalo jedním z hlavních úkolů polské exilové vlády vytvořené ve francouzském a později v britském exilu. Brzy také došlo k navázání užší spolupráce mezi exilovými vládami Polska a Československa. První výsledky této kooperace byly patrné již v listopadu 1939, kdy v britském tisku vyšlo společné česko-polské prohlášení o nacistických zločinech páchaných v obou těchto okupovaných státech.
Polský exil upozorňoval na zločiny nacistického Německa
Polská diplomacie začala vyvíjet systematickou činnost. Polský velvyslanec v Londýně Edward Raczyński navázal v této věci spolupráci se šéfem britské Foreign Office lordem Halifaxem, přičemž od prosince 1940 pokračoval v kooperaci s jeho nástupcem Anthonym Edenem. Již na jaře 1940 začali Poláci shromažďovat důkazní materiál o těchto zločinech a Němci byli na základě polsko-britsko-francouzské deklarace obviněni z porušování IV. ženevské úmluvy.
V lednu 1942 byla polská vláda hlavním prosazovatelem vzniku tzv. Svatojakubské deklarace. Schůze, na níž byl tento dokument podepsán, se zúčastnili delegáti devíti států – Polska, Československa, Jugoslávie, Norska, Nizozemska, Řecka, Belgie, Lucemburska a Francie. Tehdejší mocnosti v čele se Spojenými státy a Velkou Británií na schůzi oficiálně vystoupily v roli pozorovatelů.
Každý další měsíc války znamenal stále otřesnější bestiality páchané nacistickou mocí na okupovaných územích. Oběťmi těchto krutostí byly především židovské komunity. Dne 20. ledna 1942 zahájila vláda Třetí říše konferencí ve Wannsee uskutečňování genocidního plánu nazvaného „Endlösung der Judenfrage“ – konečné řešení židovské otázky. V Polsku podnikaly odbojové struktury výzvědné aktivity, které přinesly informace, jež se staly základem hlášení o situaci v zemi zasílaných do Londýna. Z mnoha tisíců odbojářů vyzdvihněme osobnost rotmistra Witolda Pileckého, důstojníka polské armády a jediného člověka, který se jako dobrovolník přihlásil do koncentračního tábora v Osvětimi, aby se o krutostech tam páchaných mohl přesvědčit na vlastní oči.
Polská vláda informuje o holokaustu a pomáhá ohroženým Židům
V listopadu 1942 dorazil do Londýna kurýr Jan Karski. Jeho hlášení se prostřednictvím polské vlády dostalo až do britské Foreign Office. Dne 10. prosince 1942 polská exilová vláda zaslala všem Spojencům devítistránkovou nótu (tzv. Raczyńského nótu) popisující genocidu Židů na území Polska, okupovaného od září 1939. Byl to první případ takového prohlášení ze strany některé z evropských vlád.
V závěrech Raczyńského nóty se píše: „Polská vláda – coby zástupce legitimní moci v zemi, kde Němci provádí systematické vyhlazování polských občanů a občanů židovského původu mnoha dalších evropských států, – pokládá za svou povinnost obrátit se na vlády spojeneckých národů a doufá, že sdílí její názor na nutnost zločiny páchané Němci nejen odsoudit a pachatele potrestat, ale také nalézt účinné prostředky, v jejichž důsledku by bylo možné očekávat, že Němci upustí od dalšího masového vyhlazování.“
Vedle informační kampaně, jejímž iniciátorem byla polská exilová vláda, existovala i utajená nebezpečná „práce v terénu“, již realizovaly desítky polských diplomatů po celém světě. Je příznačné, že jejich příběhy poznáváme až v posledních letech. Jedním z nich byl polský velvyslanec v Japonsku Tadeusz Romer, díky němuž se do země kvetoucích třešní na základě tranzitních víz vystavovaných japonským konzulem v Litvě Chiunem Sugiharou mohli dostat Židé z Polska a Litvy. Poté co se přepravili přes Sovětský svaz, dostávali se do péče polského diplomata, který v říjnu 1940 zřídil v Tokiu Polský výbor pro pomoc obětem války.
Poté co Japonsko vypovědělo polské diplomaty, přemístil se Romer v roce 1941 do Šanghaje, kde začal působit jako mimořádný velvyslanec Polska na Dálném východě. I nadále pomáhal stovkám polských uprchlíků různé národnosti zřizovat vývařovny, ševcovské dílny, organizovat jazykové kurzy, lékařskou pomoc nebo peněžní půjčky. Nakonec japonská okupační správa přerušila činnost i tomuto úřadu a Tadeusz Romer byl v návaznosti na to delegován na polské diplomatické pracoviště v SSSR.
Ładośova skupina ve Švýcarsku
K nejagilnějším poskytovatelům pomoci židovskému obyvatelstvu patřili členové tzv. Ładośovy skupiny – neformálního uskupení sestávajícího z polských diplomatů z diplomatického zastoupení v Bernu a zástupců židovských organizací působících na území neutrálního Švýcarska. Uvedená skupina se zabývala falšováním pasů států Latinské Ameriky. Polské zastoupení ve Švýcarsku bylo jedním z nemnoha polských diplomatických pracovišť, která fungovala nepřetržitě po celou dobu války. V Evropě v té době – vedle Bernu – fungovaly ještě dvě polské ambasády (v Londýně a Vatikánu) a tři diplomatická zastoupení nižší kategorie (v Lisabonu, Madridu a Stockholmu). Význam švýcarského pracoviště byl mimořádný, neboť na rozdíl od všech ostatních diplomatických misí se nacházelo uprostřed Evropy, navíc v neutrálním státě.
Díky tomu byly z Bernu zasílány velice důležité šifrované zprávy s informacemi o aktuální situaci v okupovaném Polsku, a to včetně holokaustu. Byl to taktéž důležitý tranzitní bod pro kurýry polské vlády. Umístění diplomatického pracoviště se projevilo jako klíčové rovněž s ohledem na pasovou akci, kterou realizovala Ładośova skupina. Ve Švýcarsku totiž sídlila celá řada dalších diplomatických misí, včetně těch zastupujících státy Latinské Ameriky, které ve srovnání se zastupitelskými úřady zemí kolaborujících s Třetí říší nebyly vystaveny přímému tlaku ze strany Německa. Ve Švýcarsku také sídlily nebo měly své zastoupení četné mezinárodní organizace, a to včetně těch židovských, což výrazně usnadňovalo získávání osobních údajů zachraňovaných osob i vytváření sítě spolupracovníků při transportu těchto lidí.
Členové tzv. Ładośovy skupiny
Aleksander Ładoś – působil jako polský vyslanec v Bernu na pozici chargé d’affaires ad interim, úkoloval své zaměstnance a zajišťoval celé skupině diplomatickou ochranu.
Stefan Ryniewicz – poradce polské diplomatické mise a zástupce Aleksandra Ładośe; byl v přímém kontaktu s paraguayským konzulátem a jedním ze členů židovských organizací Chaimem Eissem.
Konstanty Rokicki – zástupce konzula z polského diplomatického pracoviště v Bernu, jehož písmo vidíme na většině zfalšovaných paraguayských pasů.
Juliusz Kühl – zástupce vedoucího konzulárního oddělení polské diplomatické mise, který udržoval kontakty se židovskou diasporou ve Švýcarsku, jež se pokoušela zachraňovat své blízké (předpokládá se, že právě on společně s Konstantym Rokickým a Stefanem Ryniewiczem připravoval pasy – vyzvedával formuláře, shromažďoval osobní údaje atp.)
Abraham Silberschein – spoluzakladatel Výboru RELICO (Commitee for Relief of the War-Stricken Jewish Population) zřízeného v Ženevě, jehož hlavním účelem bylo zachraňovat Židy; dodával polským diplomatům osobní údaje a fotografie lidí, kteří potřebovali pomoc, zajišťoval také finanční krytí celé operace.
Chaim Eiss – byl zodpovědný za distribuci pasů v okupované Evropě, mimo to shromažďoval informace o lidech, kteří potřebovali pomoc, ale také zajišťoval financování celé operace; byl jedním ze zakladatelů organizace Agudath Israel a zprostředkovával kontakt mezi jejími pobočkami v Londýně, Istanbulu a New Yorku, díky čemuž věděl, koho je třeba zachránit (často obdržel fotografii dané osoby od jejích rodinných příslušníků nebo přímo od organizace), což také usnadňovalo převody peněz, z nichž byla operace financována; jeho hlavní aktivity v rámci pasové akce spočívaly v tom, že do ghett zasílal pasy a potvrzení o občanství, nalezl totiž způsoby, jak dostat doklady z neutrálních zemí až do rukou Židů v Polsku.
Falešné pasy jako cesta k záchraně
Dnes – díky objevům v německých archivech – již víme, že první pas, jejž Ładośova skupina vystavila, se objevil v květnu 1940. Tedy už o rok dříve, než se řada badatelů domnívala ještě před pár měsíci, kdy byly zveřejněny výsledky prvního komplexního výzkumu – soupis zachraňovaných, tedy tzv. Ładośův seznam. Badateli prezentovaná rekonstrukce toho, co se odehrálo, odpovídá i výpovědím Rudolfa Hugliho (paraguayského čestného konzula ve Švýcarsku, od něhož skupina kupovala nevyplněné pasy) a Juliusze Kühla, které oba tito muži podali švýcarské policii v roce 1943. Dozvídáme se od nich, že první dokumenty byly vystaveny už v roce 1939 nebo 1940.
Po obdržení latinskoamerického pasu se jeho držitelé stávali neutrálními cizinci. Dokonce ani Sověti s nimi nenakládali jako s Poláky, na něž se v SSSR vztahovaly různé restrikce. S pasem exotického státu bylo možné měnit místo pobytu a – měl-li člověk tranzitní vízum – také vycestovat ze země. V případě území okupovaných nacisty však držitelé pasů až takto rozsáhlá práva neměli. Podstatné je uvědomit si, že to hodně záleželo na konkrétním období. V počáteční fázi války mohli občané židovského původu disponující latinskoamerickým pasem přecházet z ghetta na árijskou stranu, a dokonce i vycestovat ze země. V pozdější době je Němci sice posílali do internačních nebo tranzitních táborů, avšak nikoli do táborů vyhlazovacích. Zmiňme v této souvislosti třeba tábory Tittmoning v Bavorsku nebo Vittel na území Francie, kde Židé mohli být vyměněni za Němce, které internovali Spojenci, nebo zkrátka přežít až do konce války.
Ładośovy pasy se staly určitým záchranným kruhem, jenž zvyšoval šanci na přežití. Němci skutečný původ těchto dokumentů znali, nevěděli však o rozsahu ani o podrobnostech celé operace. Nárůstu počtu lidí, kteří se legitimovali pasy ze vzdálených amerických států na území okupovaném nacisty, si Němci nemohli nevšimnout, avšak zpravidla je neposílali do plynových komor. Na začátku se s těmito zadrženými nakládalo jako s britskými nebo americkými občany, což znamenalo, že byli posíláni do internačních táborů.
To se změnilo v okamžiku, kdy Berlín zjistil, že by se mohlo jednat o zfalšované pasy. Začala ověřovací akce. Ta se dotkla internačního tábora Vittel na území Francie, kam v prosinci 1943 přijela německá komise, jejímž úkolem bylo prověřit všechny občany států Latinské Ameriky. I přes diplomatickou intervenci iniciovanou Aleksandrem Ładośem a židovskými organizacemi a navzdory angažmá předáků dalších států, mj. USA a Vatikánu, a také navzdory tomu, že vlády států Latinské Ameriky nakonec potvrdily pravost těchto dokladů, bylo pro Židy držené v táboře Vittel už příliš pozdě na to, aby se zachránili.
Zpočátku byly pasy a potvrzení zasílány výhradně na území okupovaného Polska, postupem času se staly účinným nástrojem záchranné akce, která se rozšířila i na území Belgie, Nizozemska, Francie, Slovenska a Itálie. Vztahovala se také na Židy zbavené německého občanství z Německa a Rakouska, jakož i na další jednotlivce, kteří byli občany jiných států.
Ładośův seznam aneb tisíce zachráněných
Abraham Silberschein začátkem roku 1944 odhadoval, že pasy zachránily minimálně 10 tisíc lidí. V roce 1946 hlásil z Varšavy, že potkal mnoho žijících držitelů těchto dokumentů. Během výzkumu, který společně realizovaly Pileckého institut a polské velvyslanectví v Bernu, byl počet lidí, jimž byly tyto pasy vystaveny, odhadnut na přibližně 8 až 10 tisíc. Propočty Abrahama Silberscheina tedy byly správné.
Z Ładośova seznamu se podařilo jménem a příjmením identifikovat více než 3 tisíce lidí – držitelů pasů. Dále se podařilo odhalit – nakolik to jen bylo možné – i jejich osudy. Cellem 94 % z nich tvořili Židé z Polska, Nizozemska a Německa. Většina zachráněných byli občané Německa a Nizozemska, což bylo senzační zjištění, protože to znamená, že Ładoś a jeho spolupracovníci zachránili životy stovkám občanů jiných států.
Je případ Ładośovy skupiny výjimečný? Jak vidíme z oněch několika příkladů, polští diplomaté poskytovali Židům pomoc systematicky. Dnes již víme, že výše popsaná pasová akce nebyla ojedinělým případem, nýbrž součástí rozšířenější praxe polských diplomatů jak v době před vypuknutí druhé světové války, tak v jejím průběhu.
Židům pomáhali také další polští diplomaté. Teprve v posledních měsících je například postupně odhalována role konzula v Istanbulu Wojciecha Rychlewicze, který vydal polským židovským uprchlíkům několik tisíc falešných křestních listů. Tyto aktivity se konaly s vědomím exilové vlády, která se paralelně pokoušela oslovovat se svými zjištěními i nejvyšší představitele.
Příkladem mohou být pokusy polského prezidenta Raczkiewicze přimět papeže Pia XII. k tomu, aby odsoudil nacistické zločiny. V roce 1943 mu v osobním telegramu napsal: „Poslední týdny letošního roku přinesly nové děsivé zprávy z Polska. Teror, jehož obětmi jsou už čtyři roky všechny vrstvy a frakce polské společnosti, nabyl hrozivých podob nejen s ohledem na svou rafinovanou krutost, ale také s ohledem na nebývalý rozsah. Vyhlazení Židů – a to včetně mnoha lidí semitské rasy, ač křesťanského vyznání – se jeví jako první pokus o podniknutí systematického a téměř až vědecky organizovaného vyvražďování.“
Ve jménu života a humanity
Nacistické plány na vyhlazení všech evropských Židů se uskutečňovaly souběžně s válečnými aktivitami. Znamenalo to, že diplomatická pracoviště na celém kontinentu musela čelit mimořádným výzvám. Stavělo je to před nové úkoly, při jejichž plnění – jež bylo nezřídka v rozporu s právními předpisy – jim hrozila ztráta diplomatického statusu.
A právě tomu byli vystaveni polští diplomaté, když se pokoušeli co nejvíce pomáhat lidem odsouzeným k tomu, aby se stali oběťmi holokaustu. Pokoušeli se je zachránit za každou cenu, ve jménu univerzálních hodnot, úcty k lidskému životu, tváří v tvář genocidní okupaci namířené proti bezbrannému obyvatelstvu – nejen národnostním a náboženským menšinám, ale také proti lidem tělesně nebo duševně postiženým.
A jak dokazují četné historické prameny, činili tak za podpory polské exilové vlády, navzdory totalitní podstatě Třetí říše a její nacistické ideologie, jejímž základem byla negace práva na život národů odsouzených k úplnému vyhlazení.
Eryk Habowski a Monika Maniewska jsou polští historikové působící ve výzkumném a vzdělávacím středisku Pileckého institutu ve Varšavě, který se zabývá sovětským a nacistickým totalitarismem.
(Z polštiny přeložil Martin Veselka)
