HISTORIE / „Ty rosteš pro kriminál! A měli pravdu,“ slýchával Alois Peyr, někdejší politický vězeň, exulant a v současné době námořník, už jako malý kluk. Jeho hlavním proviněním se nakonec stalo ve své době odvážné odhodlání žít ve svobodné zemi. Sen se mu sice nakonec splnil, ale celá léta za něj v zemi sešněrované komunistickým režimem musel tvrdě platit – dlouhými výslechy, vězením, mučením, otroctvím v uranových dolech.

Po nástupu komunistů k moci v Československu v roce 1948 tvořily vodní toky Dyje, Morava či Dunaj přírodní překážky k cestě do západního světa, Labe pak do Německé demokratické republiky, odkud mnozí zkoušeli proniknout do Západního Berlína. Řeky nebyly sice přehrazené drátěnou stěnou jako pozemní hranice, přesto je bedlivé oči režimu ostře sledovaly a snažily se překazit jakékoliv pokusy o jejich překonání.

Odvážlivci, kteří se nechtěli podřídit diktatuře, zkoušeli jejich hladiny buď přeplavat v naději, že je střely pohraničníků nezasáhnou, nebo se přes ně vydávali na pramicích, člunech, nafouknutých automobilových duších či například v úkrytu velkých motorových lodí. Jiní zase doufali, že se v hlubinách řeky skryjí v podomácku vyrobených skafandrech. A mezi ně patřil i Alois Peyr se svým kamarádem Janem Kuhnem.

Ke studiu ho nepustili

Narodil se 24. března roku 1935 v plzeňské rodině telegrafního úředníka. Rodina se často stěhovala a nakonec se usadila v Sokolově, kde mladý Alois vystudoval hornickou školu. Učení mu šlo hravě, a proto chtěl ve studiích pokračovat dál na Vysoké škole báňské v Duchcově. Nevzali ho však, neměl ten správný kádrový profil. 

„To nebyl nějakej intelektuální odpor, ale osobní zkušenost,“ vysvětloval Alois Peyr svou nelibost k tehdejšímu komunistickému režimu v rozhovoru pro projekt Paměť národa. „Třeba když jsem nastupoval do učení, tak jsme jeli na rekreaci a já dostal za úkol udělat nástěnku. Tak jsem na ni nalepil různý fotky hereček, jenže přišel vychovatel a začal ječet, abych to sundal, že to není politicky uvědomělý. Odmítl jsem a spolužáci mě na jeho pokyn seřezali… Když se ke mně blížili, tak jsem se rozhodl, že dám první ránu – dostal ji Honza Kuhn.“

Jan Kuhn jeho názor na komunisty sdílel. Z původních nepřátel se záhy stali nerozluční kamarádi. Brzy spolu začali snít o životě na svobodě. Alois Peyr vysvětloval: „Ten komunistický systém se mi zdál strašně nespravedlivý. Nevyhovoval mi, vůbec se mi nelíbilo, že mi někdo pořád diktuje, co mám dělat. Tvrdili mi, že jsem nějaké nedůležité kolečko ve stroji a mám pracovat pro blaho ostatních, pravděpodobně těch nahoře. Jenže já jsem to viděl úplně jinak. Myslel jsem si, a myslím si pořád, že můj život je výjimečný a jedinečný, že je jen na mně, jak ho prožiju.“

První pokusy dopadly neslavně

V prosinci roku 1953 se rozhodli zkusit překročit hranice poprvé, jejich vysněným cílem bylo proniknout přes NDR až do Západního Berlína. Oba mladíci však neunikli pozornosti pohraniční hlídky a jejich zbraní. Měli štěstí, podařilo se jim utéct bez zranění, jen Kuhn měl prostřelenou bundu. 

Svého snu se nechtěli vzdát, za pár dnů se vydali k hranicím znovu. Nedaleko Kraslic na Sokolovsku ale ani tentokrát neprošli bez povšimnutí. Pohraničníci oba rebely zatkli a převezli k výslechu na Státní bezpečnost do Karlových Varů. Tam mladíci shodně tvrdili, že vyrazili na výlet, nasedli na špatný vlak a zabloudili. Náhradní oblečení s sebou vezli pro případ, kdyby jim byla zima.

Příslušníci Státní bezpečnosti u nich nenašli žádné kompromitující materiály ani zbraně, a tak je nakonec po dvou týdnech, na Silvestra roku 1953, propustili. Snad jim pomohlo jejich mládí, snad i dělnické postavení, oba byli preferovaní havíři. 

Pro oba mladíky to tím neskončilo, naopak. Stále odmítali sklonit před nenáviděným režimem hlavu. A když je nechtěl pustit na svobodu, alespoň mu chtěli zasadit nějaké rány. Roznášeli letáky, polepovali jimi zdi sekretariátu strany či policejní služebny, malovali protikomunistická hesla, kam se dalo, nebo potají poslouchali Svobodnou Evropu.

V hlavě jim postupně uzrál plán na větší akci, a to proti pomníku Hrdiny ze Sokolova. Soše rudoarmějce, bojovníka s ušankou, třímajícího v jedné ruce samopal a druhou ukazujícího na hodinářství, místní posměšně přezdívali „Davaj časy“. Pro mladíky se stala symbolem překrucování reality komunistickou propagandou.

„Neměli jsme nic proti vojákům z východní fronty, ale vadilo nám, že se popírá hrdinství těch, kdo bojovali v různých jednotkách na Západě. Ten rudoarmějec navíc symbolizoval Sovětský svaz, tak jsme ho chtěli na protest složit,“ vysvětloval později Peyr. Výbušniny sehnal podle jeho slov Kuhn výměnou za dvě lahve alkoholu od vězně v jáchymovských dolech, kde oba pracovali. Akci naplánovali na Josefa, jako narážku na Stalina, 19. března roku 1954. 

Rudoarmějec přežil, okna nikoliv

„Muži neměli v plánu teroristický útok proti lidem, byť exponentům strany, a nechtěli, aby po nich zůstali zranění nebo mrtví,“ píše český historik Ivo Pejčoch ve své knize Hrdinové železné opony. Oné noci Kuhn hlídkoval, zatímco Peyr opatrně položil k nohám rudoarmějce čtyři plechovky s výbušninou a zapálil roznětnou šňůru. 

Podomácku vyrobená bomba explodovala tak silně, že tlaková vlna vyrazila okna po celém náměstí. „Tehdy nebyly ledničky, lidi měli za oknem jídlo, salámy, máslo a tak – a všechno to vylítalo na ulici… Asi bych se jim měl dodatečně omluvit, to jsme neměli v plánu,“ kál se Peyr. Bronzová socha ovšem přežila – pošramocená visela ze soklu za jednu nohu. Státní bezpečnost netušila, kdo za útokem stál, části časovače ale ukazovaly na původ v místních dolech.

Krátce poté se Peyr s Kuhnem pokoušeli vykrást sklad Lidových milicí na dole Sylvestr, ovšem neúspěšně. Zároveň plánovali další útěk ze země nesvobody – a tentokrát mnohem důmyslnějším způsobem. Rozhodli se, že v oblasti Hřenska podplavou řeku Labe ve skafandrech a na území NDR budou jako výletníci pěšky pokračovat dál, směrem k vytouženému Západnímu Berlínu.

Sehnat skafandry v komunistickém Československu ovšem nebylo jen tak. Mladíci z dolu Sylvestr proto ukradli speciální ochranné pogumované obleky a boty, kyslíkové přístroje vzali z národního podniku Obnova z výbavy důlních záchranářů, další potřebný materiál si opatřili ze skladu dolu Marie Majerové.

Volné chvíle pak věnovali výrobě skafandrů. „Aby na sebe neupozornili zvýšenou spotřebou elektřiny, zapojili vulkanizační přístroj přímo do rozvodné sítě, ještě před záznamovými hodinami,“ poukazuje Pejčoch na jejich vynalézavost.

Spadla klec

Prototypy skafandrů chtěli mladíci 26. květnové noci roku 1954 vyzkoušet. Alois Peyr si skafandr oblékl na sebe a pokoušel se jej zamaskovat dlouhým kabátem, zatímco Jan Kuhn hlídal, zda je volná cesta. Přehlédl ovšem ve stínu příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Ten si však podezřele „nabaleného“ muže všiml hned. 

„Tomu policajtovi se pořád něco nezdálo a najednou na mě šáhnul. A jak ucítil pod kabátem skafandr, hned na mě mířil. A to byl konec,“ vzpomínal Peyr.

Místo svobodného světa na oba mladíky čekal několikaměsíční pobyt ve vazbě, vyšetřování, kruté výslechy, a dokonce mučení. „Z cely jsem chodil jen se zavázanýma očima nebo ve speciálních brejlích. Odvedli mě vždycky do kanceláře, tam mě přivázali nebo železy připnuli k židli. Pamatuju si, že nejdřív mi ten vyšetřovatel nasazoval na krk oprátku a říkal, že mi bere míru, až mě budou věšet… To se možná zdá jako blbost, ale na člověka to strašně působí…“ líčil Peyr své hrůzné zážitky.

Bití hlava nehlava a psychický teror

„Vyšetřovatel byl primitiv, dělnický kádr, já jsem zapíral a on měl vztek. Tak mě mlátil hlava nehlava – a když už nemohl, zavolal si třeba čtyři kolegy z garáží a ti v tom pokračovali. Nikdy mě netloukli pendrekem, vždycky rukama, já se nemohl bránit ani si chránit obličej. Přitom mlácení nebylo úplně nehorší, deptali mě i jinak, trápili mě hlady, předvolávali mě k výslechům tak, abych nedostal snídani, pak zase, abych nestihnul oběd, nedovolovali mi spát.“

Domovní prohlídka mu ještě přitížila – příslušníky Státní bezpečnosti přivítala na stěně jeho pokoje karikatura prezidenta Antonína Zápotockého v kašpárkovském oblečku s oslíma ušima. „Zesměšňování otce pracujících Peyrovi značně přitížilo, lhostejno, že ‚kašpárek Zápotocký‘ visel v soukromém bytě, skryt očím veřejnosti,“ dodává Pejčoch.

Kamarád prozradil vše

Kuhn brutálním výslechům a psychickému tlaku nakonec podlehl. Státní bezpečnost se tak díky němu dozvěděla o všech jejich výtržnostech, včetně snahy o odpálení sochy v Sokolově. Peyr se však za to na svého kamaráda nezlobil. „Honza se mi pak omlouval, ale já mu to nikdy nevyčítal. Říkal jsem mu: ‚Tys ten kříž vzal na sebe, kdybys vydržel ty, možná bych nevydržel já.‘ Zůstali jsme kamarádi do konce jeho života.“

Za trestné činy sdružování proti republice, obecné ohrožení, pokus o opuštění republiky, rozkrádání socialistického majetku a také snižování vážnosti prezidenta republiky byl Peyr odsouzen k devítiletému trestu odnětí svobody, Kuhn si vysloužil trest o rok nižší. 

„Přestože za svou činnost dostali zcela neadekvátní tresty, mohli ještě hovořit o štěstí, že jejich proces proběhl v době, kdy končilo nejkrvavější období komunistické justice. O tři, čtyři roky dříve by mohli s velkou dávkou pravděpodobnosti počítat s provazem,“ podotýká Pejčoch.

Otrokem v uranových dolech

Jeho další kroky vedly do jáchymovského uranového dolu Eva u tábora Mariánská. „Měli jsme jedno jediný oblečení na spánek, na práci, na jídlo a pobyt na baráku. Pili jsme radioaktivní vodu, z práce jsme chodili spoutaný lanem, pořád nám dělali osobní prohlídky, pořád nás šikanovali, buzerovali, měli jsme hlad. Ti bachaři byli prostě perverzní,“ popisoval Peyr kruté životní podmínky. Ani ty jej však nedokázaly zlomit a utišit jeho vzdornou mysl prahnoucí po volnosti. 

Uplynul pouhý rok a dostal se do křížku s komunistickým režimem znovu, tentokrát jako účastník vězeňské vzpoury kvůli celkově špatným podmínkám vězňů. Onoho srpnového dne roku 1955 vězni jednoho z dozorců při kontrole táborového vězení nečekaně přirazili otevřenými dveřmi ke zdi a vyřítili se na prostor táborového nástupiště.

Jejich pokus o vzpouru popisuje Pejčoch: „Na dozorce pokřikovali posměšná hesla a záhy se k nim přidala většina ostatních odsouzených, kteří na snahy o zjednání pořádku reagovali pokřikem a vyvoláváním různých hesel, část z nich podle svědků vymýšlel právě Alois Peyr. Dozorci bezmocně poslouchali výkřiky přirovnávající je ke gestapu nebo SSmanům.“ Teprve přivolaná vojenská jednotka střelbou opět zajistila pořádek. Karlovarský soud následně potrestal za pokus o vzpouru celkem osmnáct vězňů, Peyr od něj odešel s verdiktem půldruhého roku. 

Opékal si salám na záchodku

Novým nedobrovolným domovem se mu poté stala věznice na Borech. V jednom bachařském hlášení stojí: „Určuji jmenovaného ke kázeňskému řízení. Jmenovaný dne 2. července 1958 vyšmejdil salám, který si pak na seknici na záchodku opékal… Dne 6. července 1958 napadl chodbaře při výdeji kávy a tomuto udělal na krku šrámy, jak jej škrtil.“

Propuštění se dočkal v roce 1962 do relativně uvolněnější atmosféry ve společnosti. Jeho první kroky vedly za sestrou. V domě však v šoku náhle hleděl do tváře jednoho z někdejších vyšetřovatelů a mučitelů. „V kriminále bych přísahal, že ho zabiju, až ho potkám bez pout. Ale neudělal jsem nic, prostě jsem šel pryč.“

Poslední bodnutí

Útočiště nalezl nakonec u jednoho z kamarádů, pracoval v různých dělnických profesích, oženil se, přivítal na svět dvě děti. Když po roce 1968 získal s manželkou i svými potomky povolení na krátkodobou návštěvu přátel v Rakousku, ani na okamžik nepřemýšlel nad tím, že by se do země, dušené pásy sovětských tanků, vrátil.

Spolu s rodinou odešel do Austrálie, kde žije dodnes. Režim jej v nepřítomnosti odsoudil na tři roky nepodmíněně za nedovolený odchod do zahraničí, jeho ženu Evu na rok a půl. Ovšem jak podotýká Pejčoch, „pod australským sluncem je poslední jedovaté bodnutí Husákova režimu trápit nemuselo“. Svůj sen o nekonečné svobodě Peyr před několika lety dotáhl ještě dál – koupil si loď, stal se námořníkem a dodnes brázdí moře a oceány.