„Kolem půl sedmé večer se všichni sešli před vládní budovou, aby si za hustého sněžení vyslechli vyhlášení nezávislosti. Na náměstí se shromáždilo jen asi sedm set osob, takže to bylo bezpochyby jedno z nejbizarnějších prohlášení nezávislosti ze všech, která se kdy odehrála. Předseda vlády Vološin, patrioticky naladěný spisovatel Grendža-Donskyj a další vážené osoby vystoupily s projevy z balkonu. Bylo ohlášeno vytvoření nového ministerstva v čele s Julianem Révayem jako ministrem zahraničních věcí. Téhle akci však nepředcházely žádné demonstrace, žádné zpěvy písní, dokonce ani žádná vlastenecká zvolání na počest nové republiky. Dokonce ani po oněch proslovech nenásledoval žádný velký entuziasmus. Lidé, jak se zdálo, byli prostě ohromeni.“
Tak popsal okamžik vyhlášení samostatnosti Karpatské Ukrajiny – nejvýchodnější části Československa – britský novinář Michael Winch. Lidé, kteří se shromáždili večer 14. března 1939 před budovou vlády v hlavním městě regionu – Chustu, ačkoli se radovali z důvodu získání nového statusu, nečekali, že Československá republika ukončí svou existenci tak náhle. Region se ocitl na prahu dalších územních změn, a to vyvolávalo pocit nejistoty.
Vláda Karpatské Ukrajiny. Sedí (zleva doprava) poradce Dr. M. Kočerhan, dále A. Vološin a J. Révay. Stojí O. Pavljuch, I. Rohač, V. Lacanič, A. Voron, M. Popovič, Ing. L. Romaňuk, M. Horvat, M. Babota
V době, kdy premiér Vološin vyhlašoval nezávislost v Chustu, cestovali československý prezident Emil Hácha a ministr zahraničních věcí František Chvalkovský vlakem do Berlína na setkání se všemocným vůdcem třetí říše Adolfem Hitlerem. Noční setkání na říšském kancléřství bylo pro zemi fatální. Následujícího dne okupují německá vojska Čechy a Moravu a ČSR definitivně přestává existovat. Avšak už 14. března byla republika roztržena na západní a východní část, jelikož Slovensko ještě tentýž den v poledne vyhlásilo samostatnost. Nejvýchodnější periferie republiky tím pádem jakoby zůstala „viset ve vzduchu“ a musela bezodkladně rozhodnout o své budoucnosti. Zakarpatí, které se historicky nacházelo na periférii různých států a říší, se nyní ocitlo v samotném epicentru mezinárodních událostí a státotvorných procesů.
Večer 14. března odeslal předseda vlády Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin do Prahy telegram s oznámením o vyhlášení nezávislosti země. Poděkoval v ní Čechům za „dvacetiletou spolupráci, která přispěla k pozvednutí národního vědomí a kulturnímu rozvoji“. Gesto (pod)karpatských Ukrajinců nemělo v celém mnohonárodnostním Česko-Slovensku obdobu.
Telegram A.Vološina do Prahy s oznámením o vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny a poděkováním za dvacet let společného života v rámci jedné republiky ze dne 14. 3. 1939. // Archiv MZV ČR.
Praha mezi rusofily a ukrajinofily
Když byla v roce 1938 přerozdělována střední Evropa, Praha ještě neměla zformulován oficiální názor na status Ukrajinců, kteří žili na území Československa. Na straně jedné v meziválečném Československu našla spolehlivý azyl početná ukrajinská politická, vojenská a kulturní emigrace. Na druhé straně se pražská vláda snažila maximálně omezit kontakty emigrantů z Ukrajiny s Rusíny-Ukrajinci z Podkarpatské Rusi, a proto jim zakazovala vést politickou a jinou činnost ve své nejvýchodnější oblasti. Důvodem byly obavy, že by takové kontakty mohly učinit z Podkarpatské Rusi jedno z center ukrajinského iredentismu.
Československá vláda dlouhou dobu popírala ukrajinský etnický charakter východoslovanského obyvatelstva Podkarpatska a těžila z toho, že ještě stále nebylo završeno formování jeho národní identity. Praha obratně využívala rozporů mezi dvěma hlavními tábory ve společensko-politickém životě regionu (rusofily a ukrajinofily) v duchu klasické politiky „rozděl a panuj“.
Přes své mezinárodní a ústavní závazky československá vláda během celého meziválečného období vědomě otálela s poskytnutím autonomie Podkarpatské Rusi, neboť se obávala růstu separatismu v regionu a zesílení decentralizačních tendencí v republice. Své odmítnutí poskytnout oblasti autonomii zdůvodňovala nízkou politickou, ekonomickou a kulturní vyspělostí obyvatelstva a místní elity a rovněž chybějícím konsensem mezi dvěma hlavními společensko-politickými proudy.
Zakarpatské autonomistické hnutí bylo slabší ve srovnání se slovenským, maďarským či polským a nepředstavovalo pro Prahu vážný politický problém. Konzervativní české kruhy považovaly podkarpatskou otázku za druhořadou záležitost. Proto ani kabinet Milana Hodži, ani jeho nástupce generála Jana Syrového nepřišel s iniciativním projektem právní úpravy ukrajinské otázky na Podkarpatské Rusi, jak to požadovala ustanovení Saintgermainské mírové smlouvy z roku 1919. Podle ní měla být oblasti poskytnuta rozsáhlá práva, co se týče samosprávy.
Až začátkem října 1938 došlo pod vlivem sousedního Slovenska ke sjednocení podkarpatských politických sil, které předložily požadavek, aby byla regionu poskytnuta dlouho očekávaná autonomie. 11. října pod tlakem místních sil Praha souhlasila se jmenováním autonomní vlády Podkarpatské Rusi v čele s lídrem rusofilského Autonomního zemědělského svazu Andrejem Bródym. Sázka na rusofily se však československé elitě krutě vymstila. Jak vyšlo najevo, Bródy tajně pracoval na realizaci plánů „navrácení“ Podkarpatské Rusi a sousedního Prešovska Maďarsku. Československá vláda dlouho považovala rusofilství za bezpečnější pro své strategické zájmy v regionu než ukrajinské hnutí. Taková politika otupila ostražitost Prahy vůči vnějším hrozbám a poskytla možnost maskovat podvratnou činnost sousedních států na území Podkarpatské Rusi pod vývěsním štítem rusofilství.
Dne 26. října zatkli českoslovenští četníci předsedu vlády Andreje Bródyho na základě obvinění z porušení zákona na ochranu republiky a ze spolupráce s maďarskou vládou. Novým předsedou vlády Podkarpatské Rusi byl jmenován Augustin Vološin – vůdčí postava ukrajinského směru, která měla velkou autoritu, zastávala loajální postoj k Československé republice a zároveň toužila „zajistit samostatnost Karpato-Ukrajinského státu v rámci federace“.
V podmínkách krize československé státnosti na podzim roku 1938 se Ukrajinci projevili jako asi nejloajálnější skupina, která vystoupila na obranu územní celistvosti státu a jeho ústavního pořádku. Po dvou desetiletích neurčité politiky a národnostních experimentů byla Praha nakonec donucena otevřít oči před „ukrajinskou realitou“ ve svém nejvýchodnějším regionu. Vološinova vláda až do konce existence republiky udržovala loajální kurs vůči Praze, neboť jí bylo jasné, že osud Karpatské Ukrajiny přímo závisí na existenci ČSR.
Soužití v trojčlenné federaci
Jednou z prvních společných výzev pro autonomní a centrální vládu se stala evakuace občanů, státních institucí a majetku z jižních území Podkarpatské Rusi, které byly postoupeny Maďarsku na základě výsledků Vídeňské arbitráže 2. listopadu 1938. V důsledku ztráty Užhorodu byla podkarpatská vláda nucena přesídlit do nového hlavního města – Chustu. Ale ve skutečnosti se moc v autonomní republice ocitla v rukou československých vojáků, na nichž závisela životaschopnost celého regionu, jeho bezpečnost a veřejný pořádek i spojení s ostatními zeměmi republiky.
Dne 22. listopadu 1938 přijalo Národní shromáždění v Praze ústavní zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Československo se oficiálně změnilo ve federativní republiku. Vláda Podkarpatské Rusi složená ze tří osob se stala součástí ústřední vlády v Praze. Do pěti měsíců se měly konat volby do zastupitelského zákonodárného orgánu ukrajinské autonomie – sněmu, který měl stanovit definitivní název autonomního území a rozhodnout o tom, jaký zde bude úřední jazyk. Vláda Augustina Vološina už 25. listopadu vydala nařízení o zavedení ukrajinštiny jako úředního jazyka na autonomním území a na konci prosince rozpustila zemskou vládu v Chustu a oficiálně povolila, aby vedle názvu Podkarpatská Rus byl používán také název Karpatská Ukrajina. Výkonnou moc na autonomním území převzala Vološinova vláda.
Budova vlády Karpatské Ukrajiny v Chustu.
Zkušenost ukrajinsko-českého soužití v rámci trojčlenného státu byla poznamenána řadou rozporů. Karpatští Rusíni-Ukrajinci na jedné straně po téměř dvou desetiletích konečně dosáhli dlouho očekávané samosprávy v rámci československého státu. Během pěti měsíců autonomního života měli spolu se Slováky možnost budovat vlastní vládní instituce, zakládat paramilitární struktury, rozvíjet národní kulturu, zorganizovat parlamentní volby, provádět vlastní vnitřní a, do jisté míry, zahraniční politiku. Na druhé straně v důsledku růstu etnického nacionalismu a konsolidace národního státotvorného projektu v Karpatské Ukrajině sílilo tření mezi Čechy a Ukrajinci na úrovni lidových vrstev.
Pro řadu představitelů české politické a vojenské elity byl proces uvědomování si nové reality na východním okraji republiky dosti bolestivý a tu a tam vyvolal negativní reakci. Československá vláda se znepokojením pozorovala znatelnou aktivizaci ukrajinské emigrace v centrálních částech republiky a její kontakty s autonomní vládou v Karpatské Ukrajině. Dne 2. prosince 1938 upozorňovalo policejní ředitelství v Praze na možnost přenesení centra ukrajinské emigrace z Berlína do Prahy a následně na Podkarpatskou Rus, přičemž uvádělo, že „ukrajinští emigranti považují současnou dobu za velmi vhodnou pro uskutečnění svého politického cíle, tedy pro založení samostatného ukrajinského státu“.
Zároveň pražská politika postupně ztrácela zájem o Podkarpatskou Rus, která byla v očích ústřední vlády vzdálenou, zaostalou a ekonomicky nerozvinutou provincií se špatným dopravním spojením se západní částí republiky. Kromě ekonomických, finančních a komunikačních problémů přinášely Čechům řadu nesnází i destabilizační aktivity Maďarska a Polska.
Společná odpověď na „hybridní válku“ Polska a Maďarska
Na podzim roku 1938 se území Podkarpatské Rusi stalo arénou hybridní války Varšavy a Budapešti, které toužily mít společnou hranici v Karpatech, čehož by bylo dosaženo připojením Podkarpatska k Maďarskému království. Polské a maďarské vojenské štáby sem přes hranici posílaly diverzní a teroristické skupiny, aby prováděly sabotážní akce, ničení komunikací, státních objektů, vraždy představitelů místních orgánů státní moci, příslušníků československých ozbrojených sil, šíření antiukrajinské propagandy a připravovaly půdu pro připojení území k Maďarsku.
V podmínkách podvratné činnosti Poláků a Maďarů na podzim roku 1938 začali českoslovenští vojáci spolupracovat s nově zřízenou ukrajinskou paramilitární organizací – Karpatskou Sičí. V počátečním období spolupráce dodali sičovikům lehké zbraně, munici, vycvičili je a koordinovali své akce v boji s polskými diverzanty na jižní hranici Karpatské Ukrajiny. Tyto akce byly společnou česko-ukrajinskou odpovědí na nevyhlášenou „hybridní válku“ Polska a Maďarska proti Karpatské Ukrajině. V prostředí československých vojáků dokonce existovaly plány využití ukrajinských oddílů k provedení „odvetných akcí“ na polském území.
Konkrétně v dopise z 19. listopadu 1938 velení 12. pěší divize dislokované na autonomním území se psalo: „Prosím, abyste polským představitelům sdělili, že je tu například dostatečný počet ukrajinských přeběhlíků z Polska, kteří navrhují, že provedou podobnou teroristickou činnost na polském území, a jenom proto, že jsme jim to nedovolili, se dosud takové teroristické akce na polském území neuskutečnily.“
Zádušní mše ve Volovém (Karpatská Ukrajina) za československými pohraničníky, kteří padli v bojích s polskými teroristy v Karpatské Ukrajině. Mše se zúčastnilo skoro deset tisíc lidí. Dne 1. ledna 1939.
Případ generála Prchaly
Zanedlouho však byla harmonické spolupráci, která se rozvíjela mezi československými vojáky a autonomní vládou po zradě Bródyho a Vídeňské arbitráži, zasazena vážná rána. Dne 16. ledna 1939 jmenoval československý prezident Emil Hácha bez předchozích konzultací s autonomní vládou ministrem vnitra Karpatské Ukrajiny českého generála Lva Prchalu. Skutečnost, že do klíčové funkce byl jmenován člověk, který nebyl místní, považovali v Chustu za do očí bijící projev českého centralismu a nepokrytý útok na práva autonomie. Prchala byl navíc známým odpůrcem nové reality Druhé Československé republiky, která změnila republiku v trojčlennou federaci Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců.
Jmenování Prchaly vyvolalo na autonomním území vlnu protestů. Od orgánů samosprávy a ukrajinských organizací proudily na Pražský hrad protestní telegramy. Namísto očekávané stabilizace situace v Karpatské Ukrajině sehrálo jmenování Prchaly destruktivní roli a vyprovokovalo krizi ve vztazích mezi Prahou a Chustem.
Osud autonomní vlády se měl vyřešit během následujících dní (28.–30. ledna) na jednáních předsedy vlády Rudolfa Berana a prezidenta Emila Háchy s vládní delegací z Karpatské Ukrajiny. Výsledkem několikadenních politických konzultací byla dohoda, k níž se dospělo 31. ledna 1939, o tom, že Lev Prchala bude zastávat funkci ministra dopravy, avšak většinu času bude pobývat v Praze, neboť bude zároveň zmocněncem pražské vlády pro rozpočtové otázky.
Ačkoli funkce ministra dopravy, které se generál po volbách ujal, byla čisté nominální a on sám neměl rozhodující vliv na přijímání vládních rozhodnutí, de facto se v jeho rukou ocitla kontrola nad všemi bezpečnostními složkami a armádou na autonomním území, jež hrály kriticky důležitou roli v existenci ukrajinské autonomie. Jak napsal emigrant, plukovník armády Ukrajinské lidové republiky Vasyl Fylonovyč: „Cíl Čechů byl až překvapivě jasný – když měl své vojsko, své četnictvo a pohraničníky, mohl se takový český generál při převzetí ministerstva vnitra do svých rukou stát de facto diktátorem (…) Čím více se gen[erál] domáhal ministerského křesla, tím větší byl odpor Ukrajinců.“
Lev Prchala – armádní generál, ministr Karpatské Ukrajiny (leden – březen 1939).
Volby jako plebiscit loajality vůči Praze
Volby do sněmu, jež se konaly 12. února 1939, byly nejdůležitější etapou v zajištění autonomie Karpatské Ukrajiny a upevnění jejího státoprávního statusu v rámci Druhé republiky. Volby zaujímaly důležité místo ve strategii autonomní vlády Augustina Vološina. Usilovala o to, aby volby legitimizovaly a potvrdily vítězství ukrajinského směru, který se po odhalené zradě lídrů rusofilů Andreje Bródyho a Štefana Fencika v regionu rychle prosazoval jako dominující proud.
Před hrozbou nových pohraničních incidentů, které se v předvečer voleb snažilo vyprovokovat sousední Maďarsko, hledaly Praha a Chust kompromis. Česká národní rada na Podkarpatské Rusi přišla s iniciativou, aby byla vyslovena veřejná podpora vládní straně Ukrajinské národní sjednocení (UNS), jež byla založena krátce před volbami s cílem konsolidace ukrajinského hnutí. Výsledkem širší dohody bylo zařazení českého kandidáta Miloše Drbala na kandidátku strany UNS a dále skutečnost, že dne 6. února 1939 vydala Česká národní rada prohlášení podepsané Prchalou vyzývající Čechy v Karpatské Ukrajině, aby hlasovali ve volbách pro vládní kandidátku.
Prohlášení České národní rady podepsané Lvem Prchalou s výzvou k Čechům žijícím v Karpatské Ukrajině, aby hlasovali 12. ledna 1939 pro vládní kandidátku. // Magyar Országos Levéltár. Publikuje se poprvé.
Podle výsledků voleb 12. února získala strana UNS masovou podporu – 92,4 procent. Přestože jednotná kandidátka UNS neměla alternativu, volby se staly pro občany svérázným plebiscitem ohledně směřování země, které zahájila Vološinova vláda, a o tom, zda území má být součástí trojčlenné federace. Právě tak hodnotila volby v Karpatské Ukrajině také pražská vláda, která je považovala za projev loajality obyvatel Podkarpatské Rusi k československému státu. Byla to pádná odpověď na pokusy promaďarských sil zorganizovat na podzim 1938 referendum o připojení území Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Právě proto pražská vláda ignorovala protesty podkarpatských rusofilů, kteří požadovali anulování výsledků voleb a konání nových. Ukrajinská orientace byla jediná, která zaručovala, že Karpatská Ukrajina zůstane součástí Česko-Slovenska.
Březnová krize
Přes volební úspěch se Praha začátkem března 1939 rozhodla znovu demonstrovat svou sílu a připomenout, kdo je na Podkarpatské Rusi pánem. Dne 6. března provedla ústřední vláda další rekonstrukci chustské vlády a odvolala z funkce Juliana Révaye, kterého Češi podezírali z přílišných kontaktů s Němci. Zároveň byl do funkce ministra vnitra, financí a dopravy znovu jmenován generál Prchala.
Současně s rekonstrukcí vlády si Praha vynutila také změny ve vedení strany UNS – namísto názorově radikálního Fedora Révaye byl do čela vládní strany Karpatské Ukrajiny postaven umírněnější Jurij Perevuznyk. Tento krok měl demonstrovat odmítnutí radikální nacionalistické rétoriky a loajalitu k centrální vládě.
V souvislosti s růstem separatismu na autonomním Slovensku a Podkarpatské Rusi se mezi některými českými vládními a vojenskými činiteli (zejména to platí v případě ministra dopravy a člena Nejvyšší rady obrany státu generála Aloise Eliáše) utvrzoval názor o nezbytnosti použití armády k obnovení pořádku a zabránění rozpadu republiky.
Začátkem března 1939 dostal generál Prchala z Prahy tajnou instrukci, aby za jakoukoli cenu udržel klid v Karpatské Ukrajině. To předpokládalo také možnost použití vojenské síly k potlačení „velkoukrajinského hnutí“.
Plán „pacifikace“ byl uskutečněn v noci z 13. na 14. března 1939 během pokusu o vydání zbraní členům Karpatské Siče, k němuž došlo na příkaz předsedy vlády Vološina za účelem odražení očekávané maďarské agrese. Prchala tehdy vydal rozkaz, aby byla neprodleně uvedena do bojové pohotovosti četnická jednotka rychlé reakce a poslána k vládní budově, kde se odehrávalo předávání zbraní. Tento krok vedl k vyostření napětí mezi dvěma stranami poté, co bylo vyprovokováno krveprolití, při němž byli zraněni dva sičovici a jeden Čech.
Po zastavení palby se stranám podařilo konflikt vyřešit smírem, načež se sičovici, kteří dostali část zbraní (41 pušek a 90 revolverů s municí), vrátili do kasáren Chustského koše nacházejících se na kraji města. Avšak před rozbřeskem 14. března 1939 si generál Prchala poté, co se dozvěděl o tom, že sičovikům byly vydány zbraně, k sobě zavolal Vološina a rázně požadoval jejich vrácení, což bylo odmítnuto. Následně vydal rozkaz, aby českoslovenští vojáci podle předem připraveného plánu obsadili strategicky důležitá místa ve městě. Po 6. hodině se na ulicích Chustu objevily barikády, rozpoutaly se přestřelky a ozbrojené střety, které trvaly pět hodin. Vyžádaly si čtyřicet mrtvých a padesát raněných na ukrajinské straně a sedm mrtvých a deset raněných na československé straně.
Předseda vlády Vološin se všemožně snažil zabránit ozbrojenému konfliktu a ukončit násilí v ulicích Chustu. V Praze však rozhodli, že ozbrojený incident v Chustu byl útokem Siče na československou armádu a pokusem o „puč“. Autonomní vláda naopak považovala za viníka střetu československé vojsko.
Odpoledne 14. března nařídil generál Prchala podat do Prahy zprávu o „potlačení povstání“ Siče v Chustu a vydal rozkaz o odzbrojení všech oddílů Karpatské Siče na autonomním území a obsazení jejich kasáren československým vojskem.
Česko-ukrajinský ozbrojený konflikt hrál do karet Maďarska, které zahájilo okupaci území Podkarpatské Rusi právě ve chvíli, kdy začaly krvavé střety v Chustu. Praha si nesprávně vyložila signály z Berlína o nutnosti „vnitřní konsolidace“ a normalizace vztahů se sousedy a pustila se do realizace silového scénáře, jenž spočíval v potlačení hrozby separatismu na autonomních územích. Následky těchto ozbrojených zásahů byly katastrofální pro samotné Česko-Slovensko. Jak správně poznamenává český historik Jindřich Dejmek, pražská vláda svým jednáním destabilizovala situaci ve východních regionech dokonce ve větší míře, než jak to původně mělo v plánu Německo. Tyto události (zejména na Slovensku) poskytly vhodnou záminku pro německou intervenci a urychlily plány Hitlera na likvidaci ČSR jako suverénního státu.
Dominový efekt
V souvislosti s prudkým zhoršením mezinárodní situace ve středovýchodní Evropě a faktickým rozpadem Česko-Slovenska po vyhlášení samostatnosti Slovenska v poledne 14. března 1939 vyhlásil Augustin Vološin téhož dne v 19.10 hodin v rozhlase nezávislost Karpatské Ukrajiny. Když se v Chustu dozvěděli o událostech v Bratislavě, chustský premiér v telefonickém hovoru se šéfem tisku a propagandy Volodymyrem Komarynským, jenž byl jako zástupce vlády Karpatské Ukrajiny přítomen na zasedání slovenského sněmu, prohlásil, že „nemůžeme zůstat viset ve vzduchu“.
Dne 15. března 1939 sněm v Chustu definitivně prohlásil Karpatskou Ukrajinu za nezávislý stát a v tajném hlasování zvolil Vološina prezidentem. Toto rozhodnutí nebylo aktem separatismu namířeným proti Praze, ale vedlejším následkem rozpadu samotné ČSR na pozadí vyhlášení samostatnosti Slovenska pod nátlakem Berlína. Právě skutečnost, že Slovensko opustilo federaci, vyvolala dominový efekt a donutila Karpatskou Ukrajinu přistoupit k uplatnění svého práva na oddělení v rámci právní ochrany před hrozbou maďarské okupace.
Český deník Lidové noviny reagoval na tuto událost slovy: „Takto de facto končí naše vztahy s Podkarpatskou Rusí, nejen náš závazek, ale i možnost se o ni postarat a bránit její hranice.“
V téže době se pro československé vojáky, kteří pobývali na východě republiky, stala obrana Karpatské Ukrajiny před maďarským útokem symbolickým bojem o čest československé armády na pozadí hanebné kapitulace v Čechách a na Moravě. 12. československá pěší divize zahájila obranné boje ještě ráno 14. března 1939, bezprostředně po útoku maďarských vojsk. Československé ozbrojené síly hrály „první housle“ v počáteční etapě obrany Karpatské Ukrajiny, kdy zadržovaly postup maďarských vojsk v době od 14. do 16. března, na některých místech i v první polovině dne 17. března 1939. Jejich akci lze charakterizovat jako taktickou obranu, která měla za cíl krýt ústup hlavních sil do sousedních zemí (na Slovensko, do Polska a do Rumunska). Strategickou obranu v téže době zajišťovaly špatně ozbrojené a nedostatečně vycvičené oddíly Národní obrany, prohlášené za ozbrojené síly Karpatské Ukrajiny. Vološinova vláda se neúspěšně snažila přesvědčit velitele 12. československé pěší divize generála Olega Svátka, aby se ujal velení obrany Karpatské Ukrajiny. Dne 16. března 1939 dostalo velení divize z Němci okupované Prahy rozkaz ukončit ústupové boje a opustit území Podkarpatské Rusi.
Události v Karpatské Ukrajině byly nejkrvavější epizodou období likvidace Česko-Slovenska v polovině března 1939 a jediným potvrzeným případem ozbrojeného odporu proti vnější agresi na území republiky. Československé síly měly během bojů čtyřicet padlých, sto padesát vojáků bylo zraněno a sedmnáct pohřešováno. Podle odhadů současníků činily ztráty na ukrajinské straně 1–1,5 tisíce osob, které padly nebo beze stop zmizely. Značná část obránců Karpatské Ukrajiny zahynula hned po ukončení bojových operací během horthyovských represí, kdy maďarské velení ignorovalo mezinárodní úmluvy. Přes napjaté vztahy a konflikty Češi a Ukrajinci místy společně organizovali obranu a společně se pouštěli do boje s agresorem. Toto lidové bratrství ve zbrani bylo ojedinělým příkladem česko-ukrajinské vojenské spolupráce v předvečer druhé světové války.
Autor je kandidát historických věd, autor a uspořadatel sborníku Karpatska Ukrajina v dokumentach Druhoji Čecho-Slovackoji respubliky: ve 2 sv. Lvov: Ukrajina Moderna; Nakladatelství Ukrajinské katolické univerzity, 2020. Přel. z češtiny Iryna Zabiiaka. – 1220 s.
Text vyšel v rámci projektu Ukrajina: jiné dějiny, který společně publikují Historická pravda z Ukrajiny a deník FORUM 24. Každý měsíc vychází článek o dosud neznámých událostech z ukrajinských dějin nebo společné ukrajinsko-české historie. Projekt vznikl z iniciativy ukrajinského historika Volodymyra Birčaka v průběhu prvního inauguračního zasedání Česko-ukrajinského fóra občanských iniciativ, jež se konalo v Praze pod záštitou ministrů zahraničí ČR a Ukrajiny. Analogický projekt – Czech In – otevírá na stránkách portálu Historické pravdy neznámá fakta z českých dějin pro ukrajinské čtenáře.
