Málokterý politik v České republice toho už tolik přečkal a vydržel jako ministr kultury za sociální demokracii a aktuální adept na post ministra zahraničních věcí Lubomír Zaorálek. Jeho schopnost přežít prakticky cokoli je svým způsobem obdivuhodná. Předsedové České strany sociálnědemokratické přicházeli a odcházeli, respektive střídali se jak svatí na orloji, jen jediný Zaorálek je všechny přežil a udržel se ve vysokých politických funkcích. Nyní stojí asi před nejtěžším a nejdůležitějším rozhodnutím své politické kariéry. Jednoduché to rozhodně nemá, ale může si za to sám.

Poté, co vicepremiér, ministr vnitra a předseda sociální demokracie Jan Hamáček z vlády vyprovodil ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, má Lubomír Zaorálek neopakovatelnou šanci vrátit se na ministerský post, který už v minulosti zastával. Je to samozřejmě velké lákadlo. Ministerstvo zahraničních věcí je nepoměrně prestižnější a pro Zaorálka jistě zajímavější a přitažlivější než rezort kultury. Navíc s velkou pravděpodobností jde o poslední příležitost zastávat takto významný post, kterou Lubomír Zaorálek kdy dostane.

Okolnosti, za kterých se to děje, však nemůžou být příjemné ani jemu samotnému. Dosavadní ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček byl odvolán krátce po sjezdu ČSSD, kde kandidoval do funkce šéfa sociální demokracie proti Janu Hamáčkovi a prohrál. Jeho konec na postu ministra je tak jen pokračováním vnitrostranického boje a lze ho brát jako vyřizování si partajních účtů.

Předseda sociálnědemokratické strany Hamáček se dokonce ani nenamáhá tvrdit, že by Petříčka odvolal kvůli tomu, že by byl špatným ministrem nebo kvůli nějakému konkrétnímu selhání či pochybení. Otevřeně říká, že to je z toho důvodu, že pokud má sociální demokracie uspět v říjnových sněmovních volbách, musí být srozumitelná a nesmí mluvit více hlasy. Takže Tomáš Petříček má smůlu, dostal padáka kvůli stranickým záležitostem, které tak bezprostředně zasáhly do řízení tohoto státu.

Opatrné přešlapování Lubomíra Zaorálka

Zahraniční politika České republiky se tím pádem stala hříčkou v rukou sociálních demokratů a jejich partajních pří. Zkrátka Janu Hamáčkovi se Petříček na tomto postu nezamlouvá, domnívá se, že by to škodilo ČSSD před volbami, takže čert vem, jestli to je dobré nebo špatné pro naši republiku, pro českou zahraniční politiku nebo pro samotné ministerstvo zahraničních věcí – koho to zajímá. Hlavní jsou vnitrostranické zájmy předsedy sociálních demokratů Hamáčka.

Dále čtěte

Po sjezdu přišla kocovina: Sociální demokraté s Hamáčkem padnou na dno a po volbách budou sbírat trosky

Nově zvolený předseda sociální demokracie Jan Hamáček ještě nestačil ani pořádně oslavit vítězství nad svým stranickým protikandidátem ministrem zahraničních věcí…

Žádný div, že Lubomír Zaorálek v této situaci raději – alespoň navenek – opatrně přešlapuje, než aby se nadšeně a nedočkavě hrnul na ještě teplé místo šéfa Černínského paláce. Zatím si nechal čas na rozmyšlenou. Nabídku dostal, ale, jak se vyjádřil pro server Novinky.cz, necítí se být připraven Tomáše Petříčka v ministerské funkci nahradit a naopak ministerstvo kultury přenechat poslanci a starostovi Náchoda Janu Birkemu.

Jan Hamáček však doufá, že se Zaorálek rozhodne v řádu dnů, až dokončí některé projekty na ministerstvu kultury, na post ministra zahraničních věcí nastoupit. Tím, zda do toho Lubomír Zaorálek půjde či ne, dá najevo, jestli upřednostňuje politické hrátky, šarády a čachry, nebo určité principy a hodnoty.

Pokud si Zaorálek váží ministerstva, které doposud vedl, a práce, kterou zde vykonával, neměl by je hodit na oltář Hamáčkovy předvolební strategie a měl by jasně říct, že dobrovolně rezort neopustí, protože se za něj cítí být v současné nelehké době odpovědný. Jistě, Jan Hamáček ho může odvolat i tak, ale minimálně by se alespoň jednou stalo to, že by se rezortu kultury někdo výrazně zastal a odmítl, aby byl pouhým nástrojem partajních obchodů a kupčilo se s ním jak na nějakém tržišti.

Ozdravné gesto, či ohebná páteř

Charakterní gesta jsou v politice vzácná a mají silně ozdravný efekt, kdyby Zaorálek takové učinil, zasloužilo by si ocenit. Bohužel, spíše se ho nedočkáme. Ona už současná Zaorálkova figura, že není připraven rezort převzít, ale zároveň nic neodmítl a Hamáček čeká, jak se rozhodne, svědčí o lavírování, taktizování a vyčkávání tak, aby se to celé nějak navléklo tím způsobem, že Lubomír Zaorálek nebude vypadat úplně blbě, přitom však nakonec přeci jen na post ministra zahraničních věcí nastoupí.

Je pravda, že Zaorálek může být pod tlakem, aby nabídku přijal, možná by i ve skutečnosti měl raději klid a zůstal na kultuře, do hlavy mu ale nevidíme, takže můžeme posuzovat jen jeho činy. V tom smyslu jsou jen dvě možnosti, buď na to Hamáčkovi kývne, a nebo ho odmítne.

Dosavadní kariéře Lubomíra Zaorálka by odpovídala první varianta. Ostatně člověk, který v sociální demokracie a ve všemožných funkcích, které v jejích barvách zastával, přežil Miloše Zemana, Stanislava Grosse, Vladimíra Špidlu i Bohuslava Sobotku, přeci nedá v sázku svou ministerskou funkci kvůli tomu, aby dal košem svému předsedovi, který mu nabízí post ještě lepší? Nebo dá? Pokud ano, bude to příjemné překvapení a důvod smeknout. Opak však bude definitivním důkazem ohebné páteře a prozřením ze všech iluzí, které ještě někdo může o Zaorálkovi mít.