Michal Pullmann, děkan Filozofické fakulty UK FOTO: cuni.cz
FOTO: cuni.cz
Debata o tom, v čem jsme to vlastně žili před listopadem ’89, vystoupila na nový stupeň závažnosti. Teď už nejde jen o to, kdo si co myslí. Jde o faktické vytlačování názorů z prostředí institucí historické vědy.
Zastánci teorie „legitimního“ a oblíbeného režimu KSČ totiž vytlačují postoje, jež se s lakováním diktatury narůžovo nechtějí smířit. Na cenzurní praktiky v Ústavu pro studium totalitních režimů upozornil Michal Klíma, který už předtím svedl argumentační bitvu s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem, historikem, který stojí v čele přepisování dějepisu tak, aby se více líbil Vojtěchu Filipovi. Klímův dopis je nadepsán slovy: „Pane řediteli Hazdro, vraťte zcenzurovanou kapitolu zpět do knihy!“
Vyškrtnutí předmluvy, která kritizovala zlehčování komunistického režimu, z knihy Františka Stárka a Ladislava Kudrny o násilném potlačování undergroundu nebyla prý ale cenzura, nýbrž výsledek „standardního recenzního řízení“. Sdělil to na svoji obranu Ústav pro studium totalitních režimů (ZDE).
Náměstek ústavu Ondřej Matějka uvádí, že k vyškrtnutí předmluvy došlo na základě odborných posudků, což je prý běžná praxe, a tyto posudky zveřejnil. Díky tomu máme i my, obyčejní smrtelníci, skvělou příležitost nakouknout přímo do tajemných útrob posvátného chrámu vědy. Slova „věda“ či „odbornost“ totiž fungují v tomto sporu jako magické zaříkávání. Příznivci děkana Pullmanna, který je jakýmsi veleknězem revizionistické historiografie, se totiž od rána do večera zaštiťují vědou. Tato věda kupříkladu dokáže vysvětlit vnitřní dynamiku komunistických diktatur zejména vysokou podporou obyvatelstva. Komunismus se tak těšil „jisté legitimitě“ a širokým vrstvám pracujících byl prý zabezpečen vzestup životních podmínek. Rudé právo by to snad nepopsalo lépe.
Odborný posudek, který odstřelil kritický text bývalého disidenta Stárka – řečeného Čuňas – a jeho kolegy Kudrny o těchto nebezpečných absurditách, je až šokujícím způsobem subjektivistický blábol plný chyb a děsivé stylistiky (ZDE). Z dostupných informací plyne, že jeho autorem je Přemysl Houda, jehož jinak známe z Babišových Lidových novin jako blízkého spolupracovníka samotného šéfredaktora Istvána Léka (když má Léko dovolenou, Houda píše jeho „Lékárnu“).
Houda: Nečetli jste Foucaulta!
Houda napsal, že kniha Stárka a Kudrny postrádá „teoretická východiska“, a vyslovil domněnku, že autoři zřejmě nečetli knihy Michela Foucaulta, celebrity francouzské intelektuální marxistické avantgardy a také několik let i člena komunistické strany. Kdyby totiž Stárek s Kudrnou Foucaulta četli, tak by nemohli knihu napsat tak, jak ji napsali. Tento demagogický a naprosto hloupý přístup máme tedy považovat za posvátné slovo vědce. Text předmluvy pak Houdovi připadá jako neblahý a nevkusný žurnalismus, od něhož by se měla už věda konečně oprostit.
Vedení Ústavu nikdy nemělo tak mizernou recenzi brát vážně, protože nesplňuje běžná pravidla stanovená pro odborné posudky: Recenzent nesmí postupovat podle svých dojmů a nemůže posuzovat autory podle domněnky, co asi četli nebo nečetli. Ani nemůže zasahovat do názorů a myšlenek autorů a tyto názory a myšlenky vylučovat. Jeho úkolem je ověřovat správnost a doložitelnost tvrzení a upozorňovat na věcné nedostatky. Tam, kde autoři vyslovují hodnotové úsudky a v podstatě i morální postoje, recenzent nemůže požadovat jejich odstranění. To je totiž právě ta cenzura, na kterou ve svém otevřeném dopise řediteli ÚSTR upozornil Michal Klíma.
Vedle této pseudorecenze měl ÚSTR k dispozici ještě dva další posudky, které působí normálně, až na výraznou kritiku předmluvy od recenzenta Michala Stehlíka, podle něhož je tato kapitola „publicistickým sdělením názoru, navíc s emotivním zabarvením“, a měla by být odstraněna. Tou klíčovou emocí je přitom postoj, že by se pravda o komunismu neměla v tak děsivé míře falšovat, což se právě děje a provádějí to i samotní pracovníci Ústavu. Je zřejmé, že právě proto spadly z nebe právě takové recenze, které kritickou předmluvu vyhodily z posvátného chrámu vědy a přisoudily jí místo v lomozu světských médií. Zcenzurovanému textu poskytlo místo Echo 24. Text má opravdu trefný titulek: Kdy (post)marxisté rehabilitují Gottwalda? O to tu totiž jde. Když se seznamujeme s teoriemi Pullmanna a jeho kolegů, kteří obsadili i ÚSTR, tak jenom čekáme, kam až chtějí ve své rehabilitaci komunismu zajít.
Vědecké metody děkana Pullmanna
Jestli je klíčovou zbraní neomarxistů a revizionistů slovo VĚDA, což by mělo znamenat přísnou doložitelnost každého tvrzení a zodpovědná práce s fakty, pak je třeba se podívat na to, jaké vědecké metody používá samotný vůdce tohoto hnutí – Michal Pullmann. Pojďme si otevřít jeho díla.
Kniha Dějiny Česka z výpravně provedené edice Dějiny států má jistě ambici si najít místo v knihovně každé vzdělanější české rodiny. Michal Pullmann zde spolu s Matějem Spurným napsali kapitolu o letech 1945–89. Smyslem textu je zjevně nejen postihnout dobu komunismu, ale také vysvětlit naši polistopadovou současnost. V tom tkví její destrukční potenciál.
Při četbě Pullmannových textů snadno pochopíme, v čem spočívá jeho pojetí vědeckosti. Nepotřebuje dokládat svá tvrzení, protože je vědec. Nemusí chronologicky popisovat klíčové události či osoby, protože to je asi primitivně nevědecké. Pullmann popisuje, ve shodě s „vědeckým“ diskurzem klasického marxismu, komplexní společenské procesy, jež se jeví jako mohutná řeka velkých tekoucích konstrukcí, v nichž se zcela ztrácí to, co se reálně stalo a co opravdu prožil národ i konkrétní lidé. Touto metodou se dostává k prakticky absolutnímu odmoralizování historie, čímž je vlastně vytvořena čistá věda. Bez událostí, bez emocí a bez morálky. A právě tím je pak pevná jako žula. Chtělo by se říci: jako pěst dělnické třídy.
Čekali byste, že v našich moderních dějinách budou třeba tyto kapitoly: puč KSČ, vyvlastnění a kolektivizace, komunistický teror, potlačení církví, měnová reforma, kult osobnosti a jeho pád, pražské jaro, sovětská okupace a normalizace.
Tak to jste se ale spletli! Nic takového v práci Pullmanna a Spurného nenajdete. Jsou to vědci, takže jejich kapitoly jsou tyto: 1. Stát a národ, 2. Plán a trh, 3. Demokracie a technokracie, 4. Kultura a kontrola, 5. Ve jménu svobody a 6. Co žijeme dnes.
Tímto pochodem byla vytvořena nejen zcela nová struktura naší moderní historie, ale i její obsah. Podobnosti s tím, co jsme prožili tu prakticky nenajdeme. Je to historiografie, která vytlačila dějiny. A tím právě vznikla čistá věda. Jedinou výhodou takto pojatých dějin je, že se prakticky nedají číst, což alespoň trochu omezuje dosah jejich společenské nebezpečnosti.
Vedle marxistické posedlosti společenskými procesy jsou zde další prvky, za něž by se nemuseli stydět velikáni vědeckého komunismu. Podle Pullmanna a Spurného se kupříkladu svět ve druhé polovině 20. století nedělil na demokratické a svobodné země na jedné straně a komunistické diktatury na straně druhé, nýbrž na kapitalistické země a tábor socialismu. Pullmann zřejmě neví, že pojem kapitalismu je v komparaci se sovětským blokem naprostým zfalšováním samotné podstaty svobodných zemí a tím pádem i zatemněním zločinné podstaty rudých diktatur. Oba systémy se mu pak jeví jako srovnatelné. Jako by si lidé mohli prostě vybrat, jestli se jim víc líbí komunismus, nebo demokracie. Pro většinu společnosti je to prý stejně prašť jako uhoď. (To razí na Twitteru vědkyně z ÚSTR Muriel Blaive.) Pullmann prostě přebírá optiku, kterou vyšinutí marxisté nahlížejí svobodnou společnost.
Znárodňování a okradení tisíců podnikatelů, živnostníků a zemědělců pak Pullmann vidí jako „změnu vlastnických vztahů“ nebo dokonce „zjednodušení vlastnických vztahů“. Ignorance morální dimenze těchto hrůz pak Pullmannovi umožňuje vidět poválečné Československo jako „svrchovaný stát“, který „v různé míře plnil odlišné role neutrálního garanta pravidel soužití i ochránce národa“. Čtenář nevěří vlastním očím a jen se ptá, jak někdo mohl vymyslet něco tak dokonale stupidního. A přitom jsme neustále konfrontováni s Pullmannovou hypotézou, že společnost SE (sama od sebe) orientovala na socialismus a na sovětský model řízení a že pak tato společnost vládnoucí režim podporovala. Kde to Pullmann vzal? Jak je vůbec možné v nesvobodném režimu, kde má represivní stát monopol na veškeré informace, zjistit, jak upřímná byla podpora obyvatelstva? Pullmann prostě ví, že převládajícím názorem české společnosti po válce bylo, že se má znárodňovat, protože kapitalismus prý se svými cyklickými krizemi přeci vedl až k fašismu. A také si je jistý společenskou podporou režimu i v padesátých letech. Asi to četl v tehdejším Rudém právu. Pullmannovo vědecké psaní často působí dojmem, jako by jeho klíčovou vědeckou metodou byla pravidelná četba komunistických novin. Díky tomu nám může tak bravurně svými texty připomenout ducha doby. Protože tomu Rudému právu navíc uvěřil.
Osvobození člověka
Pro pullmannovskou mentalitu je také důležitý vědecký a technologický pokrok. Tam, kde bychom čekali popis bezradnosti poststalinské stranické byrokracie a viditelné ekonomické zaostávání komunistického bloku za svobodnými zeměmi, dostaneme plnou dávku úspěchů tábora socialismu. Tuto absurditu si pro její estetickou kvalitu odcitujeme celou:
„Na přelomu padesátých a šedesátých let se nejen komunistům, ale také mnohým jejich oponentům zdálo, že v úrovni vzdělání a vědy komunistické země předhánějí země kapitalistické. Čas prvních letů do vesmíru, prokazujících z pohledu mnohých civilizační převahu komunistického způsobu vládnutí a jeho větší způsobilost skutečně realizovat kvalitativní skok, k němuž otevírala bránu vědecko-technická revoluce, byl (a to nejen na Východě) časem velikého optimismu a důvěry v budoucnost. K chóru kybernetiků, fyziků či sociologů se postupně přidávali filozofové a spisovatelé, kteří utvářeli velké vyprávění o technologické modernitě jako nástroji další fáze osvobození člověka.“
Tleskáme zejména tomu chóru a tomu velkému vyprávění o osvobození člověka.
Pullmann se Spurným četli při své vědecké práci Rudé právo opravdu zodpovědně. Přesně takto tam byla líčena ta neobyčejně hnusná doba plná bídy a udávání. Stejný jazyk, stejná mentalita, stejné fráze o vědecko-technické revoluci. A hlavně tam nikdy nesmělo chybět to osvobození člověka! Od čeho měl být tehdy člověk osvobozen, to se nedozvíme.
V kontextu těchto blábolů se ani nedivíme, že v části věnované normalizaci Pullmann a Spurný mluví o nesouhlasu společnosti s disidenty. Neuvádějí přitom žádné důkazy, jimiž by toto tvrzení podepřeli, a ignorují fakt, že většinová společnost neměla ani příležitost se s disidenty seznámit.
Přemrštěné popravování
Poslední ukázkou odmoralizování dějin a jejich nahlížení jako odlidštěné spirály společenských procesů je pár vět o trestu smrti, které člověka opravdu zaskočí v knize Michala Pullmanna a Pavla Koláře Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Autoři zde vysvětlují platnost Foucaultovy teze o přítomnosti údajné „biopolitiky“ v poststalinském komunismu, kterou má charakterizovat prý sofistikovanější forma vládnutí, než by bylo pouhé násilí, a mluví o „regulaci lidského jednání pro optimální vývoj společnosti“. Autoři nám tuto biopolitiku objasňují takto:
„Dobrým příkladem je trest smrti. Většina států ‚tábora míru‘ po pádu stalinismu od jeho přemrštěného používání upustila. Změnila se jak teorie, tak praxe – soudní i popravčí. Poststalinské trestní zákoníky užití nejvyššího trestu omezily. Jiný byl hlavně jeho politický smysl. Terčem trestu smrti už nebyl politický protivník, ‚zrádce lidu‘, jehož je třeba zneškodnit. Nyní šlo o živly, které ohrožují zdravý vývoj společnosti.“
Lepší příklad pro pochopení Foucaultovy biopolitiky jsme nemohli dostat. Vytučnili jsme přitom „přemrštěné používání“ trestu smrti. Je to geniální obrat, který implikuje pro země z tábora míru možnost lepšího a mírnějšího používání trestu smrti, který – když je aplikován proti živlům, které ohrožují zdravý vývoj společnosti – tak se jeví jako optimální. Milada Horáková měla holt smůlu, že v době jejího procesu země z tábora míru používaly trest smrti přemrštěně.
Vědecky poznaná nutnost
Mohli bychom snadno uspořádat z Pullmannových děl celé divadelní představení nebo recitační pásmo. Mohlo by se jmenovat třeba „Smějeme se s Pullmanem“. Jde o nevyčerpatelný gejzír nesmyslů a marxistických floskulí, o nichž jsme si mysleli, že je jejich zaostalost a ideologičnost již zcela zdiskreditovala. Ale nikoli. V naší historiografii má jít dnes o vládnoucí směr, který vymazává společenskou paměť a převrací základní hodnoty a morální vědomí současné české společnosti. Proto je třeba věnovat této staronové sektě důkladnou pozornost, je třeba zkoumat její teologii a její rituální zaříkávání vědy, což je hlavní zbraň při potlačování odlišných názorů, zejména těch, které zlo vidí jako zlo.
Nelze na závěr opomenout poznámku, že neustálé předstírání vědeckosti a vysvětlování prasáckého režimu jako vědecky poznané nutnosti bylo jednou z hlavních zbraní komunistické propagandy. Právě proto se nabízí otázka, zda jsou pullmannovci opravdu vědci ve smyslu solidní disciplíny či zda to nejsou náhodou jenom obyčejní podvodníci. Poslední možností je, že to jsou ve skrytu duše přesvědčení a upřímně věřící bolševici.
Místo odpovědi si připomeňme slova z básně Egona Bondyho, kterou tak hezky přednesli Plastic People. Hodí se to na současnou situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů:
„Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli.
Jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“
