Řadě lidí se líbí knihy o tom, že v nás dříme „neomezená moc podvědomí“, že můžeme „sbalit každou“ (každého), že si vyděláme miliony a moc se přitom nenadřeme, že život začíná po čtyřicítce (sedmdesátce) a můžeme číst cizí myšlenky (divná touha).

Někdy nás ale výzkumy vrátí na zem, kde jsme sice byli i předtím, ale ještě nám to nedošlo.

Na serveru Aeon.co byl publikován (5. 12.) článek britského odborníka na kognitivní neurovědu Christiana Jarretta, který nám sděluje pár nepříjemných zpráv o lidské přirozenosti. Jedna z nich zní takto:

„Jsme marniví a máme příliš velkou sebedůvěru. Naše iracionalita a dogmatismus by nemusely být tak špatné, kdyby se snoubily s pokorou a sebepoznáním, ale většina z nás má nabubřelé představy o svých schopnostech a vlastnostech, jako jsou třeba naše řidičské dovednosti, inteligence a atraktivita. Je to jev, který se nazývá Lake Wobegon Effect podle smyšleného města, kde ‚všechny ženy jsou silné, všichni muži jsou hezcí a všechny děti jsou nadprůměrné‘.

Je ironií, že nejméně kvalifikovaní z nás jsou nejvíce náchylní k přílišné důvěře (to je zase takzvaný Dunning-Krugerův efekt). Toto zkreslení, která nám dává iluzorní pocit nadřazenosti vychází z neschopnosti (méně schopných) lidí svůj nedostatek schopností poznat. Toto ješitné sebevylepšování se nejextrémněji a nejiracionálněji ukazuje v případě naší morálky, tedy například v tom, jak si o sobě myslíme, že lpíme na principech a jsme spravedliví. Ve skutečnosti si ale i zločinci ve vězení myslí, že jsou laskavější, důvěryhodnější a upřímnější než průměrní členové společnosti.“

Pak se něčemu divme. Pochopitelně víme, že sami – a mnozí další – bojujeme s pocity méněcennosti, vlastní nedokonalosti a uvědomujeme si, kdy jsme něco zpackali v meziliských vztazích a nedbali na přírodní zákony, když šlo o stav vozovky. To jsou ale takové vnitřní poryvy, které se mohou docela dobře spojovat s tím, že současně máme dojem, že přes všechnu tu bídu jsme na tom pořád ještě dost dobře. Jen nepřízeň osudu (jiný výraz pro lidi kolem) nám hází klacky pod nohy.

Sledování sociáních sítí, pokud opustíme okruh blízkých známých, které jsme si vybrali, nás musí nutně uvrhnout do stavu permanentní tísně. Vidíme, jak se lidé vyjadřují k násobně více věcem, než kterým mohou aspoň průměrně rozumět. Čím méně znalostí, tím větší sebevědomí a silný názor.

Zcela depresivní pak je, když někdo musí sledovat debatu o věcech, kterým sám rozumí, protože se tím celý život zabýval a když se do ní pokusí zasáhnout, nejsou mu argumenty nic platné. (Dozví se, že jeho čísla jsou vymyšlená a jeho poznatky ovlivněné osobním zájmem a je vymalováno.) Krásnou ukázkou byla třeba jedna debata k výkřiku, že v naší zemi byl vytunelován důchodový fond, kam si lidé celý život spořili na důchod. Nic takového sice nikdy neexistovalo, ale byť to bylo přítomným sděleno, účinek byl nulový. Ono je totiž těžké prokázat neexistenci něčeho. Patrné je to ohledně tajných spiknutí, která jsou tak tajná, že o nich ví i směroplatná Máňa, ale podrobnosti nikdo neuvede, protože jsou přece tajná.

V běžné populaci se naše neschopnost odhadnout realisticky vlastní myšlenkové síly ještě nějak rozpustí, takže doufáme, že vodárny řídí lidé, kteří vědí o pitné vodě víc než jedinci, kteří pijí hlavně jiné věci, nebo že letecký provoz je v rukou odborníků, kterým nejsou lidské životy úplně lhostejné. V případě politiky jsme ale svědky toho, že se do čela dostávají lidé, kteří nerozumí buď skoro ničemu, nebo něčemu ano, ale je jim svěřen resort, pro který nemají sebemenší kvalifikaci.

Celé to působí dost pesimisticky. Na druhou stranu vidíme, že lidská společnost nějak funguje a zhroutí se jen někdy. Když vládnou a rozhodují nekvalifikovaní, může to ještě trochu zachránit, když mají mocní a vlivní kompetentní opozici. A když ji nemají? Tak to dopadne nedobře. Nebylo by to poprvé a ani naposled.