Před 100 lety viděly desetitisíce lidí tzv. sluneční zázrak u portugalského města Fátima. Dorazily na jednu tamní louku proto, že tři děti předpověděly, že se ten den (13. října 1917) v poledne objeví nějaké znamení. Děti samotné však zažily první zjevení již 13. května 1917.

U příležitosti 100. výročí tohoto nepopiratelného zázraku, který měl tolik svědků, jsme vás nedávno informovali jak o okolnostech tohoto zázraku, tak o zázračném plášti, který se chová obdobně jako fotografická deska, která byla vyvolána v roce 1531 v Mexiku. Panně Marii na fotografii se v oční pupile zrcadlí miniaturní výjev, který se tedy evidentně odehrál před jejíma očima. Je tak malý, že byl odhalen až v roce 1951 a odpovídá vědeckým poznatkům o tvoření obrazu v očích, které však v inkriminovaném roce 1531 ještě nebyly známy. [ctete]117302[/ctete]

Dnes vám přinášíme nepřímé, ale velmi věrohodné důkazy Boží existence, které vyplývají z poznatků kosmologie (vědy o vzniku a vývoji vesmíru) a fyziky obecně. V prvních odstavcích vám přinášíme nejdůležitější důkazy a následně vás upozorníme na odstavce, které jsou už jen pro fajnšmekry, kterým se bude chtít číst dál.

Vůbec největší záhada spojená s vývojem vesmíru je jeho samotný vznik, byť ten ještě nelze považovat ani za nepřímý důkaz Boží existence. Tehdy prakticky okamžitě (za nejmenší možnou časovou jednotku) společně s rozběhnutím času jedním směrem vznikl prostor a v součtu také veškerá hmota a energie, která je zde dodnes. Z ničeho. Nelze si to ani představit.

Někteří vědci upozorňují, že vznik částic zřejmě z ničeho probíhá ve vesmíru všude a neustále. Jenže tím se jednak záhada nevysvětluje a jednak nelze srovnávat vznik celého, nepředstavitelně hmotného vesmíru se vznikem a opětovným prakticky okamžitým zánikem jednotlivých párů nepatrných částic, které žijí tak krátce, že se ani nestihne projevit jejich gravitace.

Vlastnosti našeho vesmíru jsou neuvěřitelně precizně vyladěné tak, aby vůbec mohly vzniknout Slunce, naše planeta i život na ní. To je jasný důkaz promyšleného vytvoření vesmíru, tedy nepřímý důkaz Boží existence (popřípadě existence jiného inteligentního tvůrce). Kritici tohoto závěru tvrdí, že vesmírů může být mnoho a pak by podle nich nebylo divné, pokud by byl třeba jeden z bilionů vesmírů vhodný pro vznik života. Tento argument je však lichý. Je to stejné, jako kdyby dvouleté dítě namalovalo podle všech znalců umění jeden z nejhezčích a nejpropracovanějších obrazů, jaký kdy byl namalován. Tito skeptici by pak vysvětlovali, že na tom přece není nic pozoruhodného, protože na světě jsou miliony malých dětí, které kreslí, a onen opěvovaný malý genius také nakreslil už desítky obrázků. Takže není překvapivé, když jeden z nich náhodou dopadl jako mistrovské dílo. Taková argumentace je přece nesmyslná. Navíc je klidně možné, že precizně vyladěné fyzikální konstanty nemohou být libovolné, v každém vesmíru jiné.

Jak uvádí slavný vědecký popularizátor Jiří Grygar ve své knize „Vesmír, jaký je“, vesmír je vyladěn přesně tak, aby v něm mohl vzniknout život. Našimi těly, ale i hvězdami či byty neustále prolétají částice nazývaná neutrina. Je jich asi půl miliardy v každém krychlovém metru a mnohá z nich vznikla již v počátcích vesmírného vývoje. Jejich hmotnost, pokud se nepohybují, je i v porovnání s tak lehkou částicí, jako je elektron, nesmírně malá (aspoň dvacettisíckrát menší). Kdyby však byla jen dvakrát větší, jejich celková hmotnost by brzy po velkém třesku způsobila smršťování vesmíru, takže by neměly nejmenší šanci vzniknout žádné hvězdy, natož lidé. Zvláštní, nemyslíte?

Proton je asi o jedno promile lehčí než neutron. Kdyby však byl tento rozdíl pouze třikrát menší, nemohla by vzniknout většina prvků. Kdyby byl naopak neutron lehčí než proton, třeba i jen nepatrně, neměly by možnost vznikat vůbec žádné atomy.

Na světě známe čtyři silová působení, o nichž nelze mluvit jako o vynaložení energie (na rozdíl od síly např. koně táhnoucího dřevo). Jedná se zkrátka o automaticky fungující síly. Jsou to gravitace, elektromagnetismus (ten drží pohromadě naše těla složená z jednotlivých částic a množství prázdna mezi nimi a zároveň znemožňuje, abychom se kvůli gravitaci propadli podlahou do centra Země), silná jaderná interakce (ta drží jádra atomů, byť v nich bývá více protonů, které jsou všechny stejně nabité, a proto se odpuzují) a slabá jaderná interakce (ta způsobuje radioaktivitu). Vynechejme tzv. skrytou energii, protože o její podstatě nic nevíme.

Uvedené čtyři síly jsou každá jinak silná (gravitace je nepředstavitelně slabší než všechny ostatní síly, takže ani celá planeta Země nestačí, aby nás úplně přikovala ke svému povrchu), každá působí na jinak velký okruh objektů a také na jiné vzdálenosti. Přesto s jejich vzájemnými poměry nelze téměř vůbec hýbat, jinak by z různých důvodů nemohl vzniknout ve vesmíru život. Kdyby měla např. slabá interakce jinou intenzitu, než má, nemohly by vybuchovat supernovy a dodávat tak do celého vesmíru těžší prvky včetně těch, z nichž jsou složena naše těla. Zní to fantaskně, ale vesmír je tedy geniálně vyladěný pro vznik a přetrvávání života. Toliko Jiří Grygar.

Jádro uhlíku navíc musí mít jednu velmi zvláštní vlastnost, díky níž může vznikat nejen uhlík, ale i všechny těžší prvky. Nebýt této vlastnosti, život, jaký známe na naší planetě, by samozřejmě nikdy nevznikl. Netřeba dodávat, že jádro uhlíku tuto vlastnost má, byť je to téměř nepochopitelné.

Tím jsme si popsali asi nejdůležitější nepřímé důkazy Boží existence. Byla by však škoda, kdybyste se neseznámili i s následujícími důkazy pro fajnšmekry. Zveme vás proto i k další části článku.

Hned v prvních okamžicích vývoje vesmíru se odehrály nevysvětlitelné záhady, které lze považovat za nepřímý důkaz Boží existence. Jen díky nim se vesmír začal vyvíjet. Došlo totiž k narušení symetrií. Symetrie je krásná. Líbí se nám třeba motýli se symetrickými křídly. Problém je, že trvalá symetrie je zakonzervovaná, nepřináší perspektivu. Naproti tomu narušení symetrie slibuje vývoj.

Můžeme to přirovnat k míči na vrcholku kopce. Pokud je míč přesně na vrcholu a nefouká vítr, zůstane tam na věky věků. Pokud ale přijde děcko, které do míče třeba i jen nepatrně drcne, míč se začne kutálet a pokud se mu nepostaví nic do cesty (ani třecí síly), bude se kutálet neustále, třeba až do moře. Do vesmíru tedy musel někdo „kopnout“. Aspoň tomu vše nasvědčuje.

Poprvé byla počáteční symetrie záhadně narušena, když se rozběhl čas. Jinak by zůstal zacyklen v prvním okamžiku, jak by to bylo přirozené, a dějiny vesmíru by tak neprobíhaly.

Dalším záhadným narušením počátečního klidu se vesmír začal rozpínat. Nebýt rozpínání, zůstala by veškerá hmota extrémně nahuštěná a vesmír by pro nás nebyl zajímavý.

Jenže to jsou asymetrie, které nemusely být nutně vepsány do samotného genetického kódu vesmíru. Pak tu ale máme narušení ve hmotě, která hned na počátku vznikla. Když se střetne částice s částicí opačnou (lze si je představit jako předmět a jeho obraz v zrcadle nebo jako levou a pravou botu), obě částice zaniknou a místo nich vznikne energie (jinak řečeno, částice vyzáří energii a tím zaniknou). Pokud by bylo od samého počátku ve vesmíru stejně „levých“ a „pravých“ částic, zanikla by hned v prvních momentech prakticky veškerá hmota vesmíru a zbylo by jen záření, ze kterého nelze vybudovat životodárnou planetu nebo dokonce člověka.

Kdyby vznikly „levé“ částice nezávisle na „pravých“ (jako kdyby byly vyrobeny v konkurenční továrně), zcela jistě by vznikl velký přebytek jedněch z nich. Třeba vždy sto „levých“ částic na devadesát devět „pravých“. Pokud vznikly v jediné továrně pod jednotným řízením, mělo by jich naopak vzniknout úplně stejně. Dokonalá symetrie.

Realita je však taková, že v prvním okamžiku existence vesmíru vznikla vždy přibližně miliarda a jedna jedněch částic (řekněme levých) na miliardu pravých. Tedy téměř stejně, ale ne úplně. Dopadlo to tak, že asi až na mimořádné výjimky došlo vždy pochopitelně ke střetnutí miliardy levých a miliardy pravých částic a tím k jejich zániku. Zbyla vždy jen ta jedna přebytečná částice z každé zhruba miliardy. Jedině z těchto přebytečných částic vznikly později první hvězdy i lehčí hvězdy dalších generací včetně Slunce, díky nim pak všechny přirozeně se vyskytující prvky s výjimkou dvou „nejjednodušších“ a malého přídavku lithia a díky těmto vzniklým prvkům pak i životodárná planeta, dinosauři, meteor, který v důsledku zabil dinosaury, a nakonec i lidé.

Neuvěřitelný zázrak je, že rozdílný počet levých a pravých částic musel být přesně, nebo aspoň téměř přesně takový, jaký byl. Kdyby připadla na miliardu jedněch částic miliarda a deset částic druhých, zbylo by ve vesmíru desetkrát více hmoty a ten by se tak rozpínal natolik krátkou dobu, že by ani nestihly vzniknout hvězdy podobné Slunci, natož naše planeta či život. Pak by se pod svou tíhou začal smršťovat. Kdyby naopak zbylo hmoty méně (zbyla by třeba jedna částice z deseti miliard místo z miliardy), také by Slunce, Země a lidé neměli šanci. Vesmír byl zkrátka připraven přesně pro vznik člověka.

Někteří vědci pyšně tvrdí, že záhada je vyřešena. Odlišný počet levých a pravých částic byl totiž způsoben tzv. „spontánním narušením CP symetrie“. Ve skutečnosti tím však pro naše účely nic nevysvětlili. Je to stejné, jako kdyby lidé přemýšleli, proč se občas kapalná voda změní v led, a vědci by přišli s vysvětlením, že je to proto, že voda se změní v led, pokud ji dostatečně ochladíme. Jistě je to chvályhodný a využitelný objev. Jen se tím nedostáváme, slovy Fausta, k jádru pudla. Nedozvídáme se pravou podstatu, proč se voda mění v led.

Dalším překvapením je, že je sice hmota ve vesmíru rozložena na první, zběžný pohled „z dálky“ až překvapivě rovnoměrně (skupiny galaxií vypadají podobně jako spořádaná pavoučí síť), což bylo zřejmě také důležité pro vznik života, ale při podrobnějším pohledu zjišťujeme, že hmota ve vesmíru byla už v okamžiku, kdy se od ní oddělilo záření, rozložena nepatrně nerovnoměrně. Jen díky tomu není hmota dosud rozložena rovnoměrně jako nějaká „mlha“. Právě díky nepatrným odchylkám v rozložení hmoty mohly vzniknout struktury jako galaxie a následně i naše planeta uvnitř jedné z nich. Nejenže to vyplývá z modelu vytvořeného vědci, ale pozorovaly to tak „na vlastní oči“ (nebo spíše na vlastní detektory) i družice (pro zájemce konkrétně nejprve družice COBE, posléze přesnější WMAP a v posledních letech ještě preciznější i jinak přínosnější Planck).

Za záhadu, pokud jde o narušení počáteční rovnováhy, lze možná považovat i náhlé nesmírně prudké a nesmírně krátce trvající rozepnutí vesmíru, ke kterému zřejmě došlo (a to ještě v prvních zlomcích života vesmíru). Tehdy se dvě částice vzdálené od sebe řekněme pár milimetrů vzdálily více, než jsou dnes od nás vzdáleny nejvzdálenější objekty, jaké ještě můžeme pozorovat. Jinak řečeno, byť je to neuvěřitelné, veškerá hmota, kterou dnes vidíme (včetně té, která se od té doby změnila ve hvězdách v záření nebo na Zemi v táborový oheň, energii z jaderných elektráren či energii získanou z jídla), byla tehdy namačkána takhle blízko u sebe. Mnozí vědci předpokládají, že díky tomuto prudkému rozepnutí je prostor vyhlazený, což je také důležité. Fáze prudkého rozpínání na štěstí velmi rychle (během nepatrného zlomku sekundy) zase skončila. Jinak by bylo pozdě a nikdy bychom nevznikli.

Štěstí také bylo, že situace po vzniku vesmíru byla taková, že si většina neutronů stihla k sobě najít protony přibližně během prvních tří minut. Osamocené neutrony by totiž vydržely jen asi 15 minut. Bez neutronů by nebyla atomová jádra a tedy ani život.

Kritici poukazují na to, že vznikem vesmíru máme na mysli také vznik času. Bohu tedy podle nich chyběl čas, aby mohl stvořit vesmír. Ve skutečnosti však samozřejmě vznikem našeho vesmíru vznikl pouze čas vztahující se k našemu prostoru a hmotě. Bůh přece nemohl tvořit náš vesmír uvnitř našeho vesmíru jako jeho součást.

Dále kritici upozorňují, že gravitační působení vychází jako záporné. Zdá se, jako kdyby vesmír vznikl na dluh. Jenže ani to není argument pro ateismus. Nemůžete říct, že když má někdo dočasně úvěr, který následně splatí, lze to brát tak, jako kdyby nikdy úvěr neměl. Podnikatel přece úvěr využije. Nikoli snad ke vzniku Sluneční soustavy a života v ní, ale třeba ke koupi traktoru, díky kterému pak má zpravidla větší sklizeň a může tak bez problému bance zaplatit úroky, o nichž také nemůžeme říct, že neexistují. Podle současného poznání to však navíc vypadá, že jestli vesmír vznikl na dluh, bude to dluh trvalý.

Někteří fyzikové nemluví o dluhu, ale přirovnávají vesmír k jámě a hromadě hlíny, která vedle jámy při jejím kopání vznikla. Tvrdí, že jáma a hromada jsou v součtu nula. Není to pravda. Jámu někdo musel vykopat a sečteme‑li jámu a hromadu, vyjde nám opět hromada s jámou.

Na závěr si zkusme představit, kolik hmoty a energie muselo v prvním momentě existence vesmíru vzniknout. Veškerá tato hmota i energie je totiž v součtu ve vesmíru dodnes. Už jen ve viditelné části vesmíru v současnosti pozorujeme odhadem řádově bilion galaxií, jako je naše Mléčná dráha (byť mnohé jsou menší). Prakticky všechny hvězdy, které vidíme bez použití dalekohledu či jiných přístrojů na jasné noční obloze, přitom patří pouze do naší Galaxie (pokud náhodou nezahlédnete jako „obláček“ galaxii v Andromedě či na jižní obloze Magellanova mračna). Mléčná dráha je složena dokonce asi ze 150 miliard hvězd, přičemž vůbec není neobvyklé, že některé hvězdy jsou i mnohonásobně těžší než Slunce. Slunce přitom tvoří naprostou většinu (téměř 99,9 %) hmoty Sluneční soustavy. Planeta Země je z tohoto pohledu zanedbatelná.

To ale ještě není všechno. Hvězdy tvoří jen asi čtvrtinu z celkové hmoty, kterou jsme schopni nějak detekovat (pak tu je také mnoho mezigalaktického a mezihvězdného „prachu“, planety a tak podobně). Tato pro nás běžná hmota ale i tak tvoří jen asi 5 % hmotnosti (nebo hustoty, chcete‑li) pozorovatelné části vesmíru. Dalších 25 % tvoří skrytá hmota v galaxiích, o které víme jen díky jejímu gravitačnímu působení na viditelné objekty. Zbývajících 70 % pak tvoří skrytá energie, o které však nevíme vůbec nic kromě toho, že způsobuje stále rychlejší rozpínání vesmíru a navíc se v důsledku jeho rozpínání neředí (možná proto, že je vlastností prostoru jako takového). Pokud by se vám to všechno ještě nezdálo dostatečně fantastické, vzpomeňte, že již v prvních okamžicích vývoje vesmíru zanikla naprostá většina hmoty a přeměnila se na energii.

Veškerá dnes existující hmota a energie tedy byla v součtu ve vesmíru už od první chvíle. Byla však tak silně nahuštěna, že není v našich silách si to představit. Pokud je vesmír konečný, byl totiž jeho objem na počátku téměř nulový. I kdyby však měl vesmír od svého počátku nekonečný objem, byla tehdy hmota takto neuvěřitelně nahuštěna.