Podle bývalého prezidenta USA George W. Bushe jsme ve válce s terorem. Poprvé ho použil 20. Září 2001. Ten obrat se potom ujal. Je to ale skutečně tak? To má totiž různé důsledky. Kdybychom boj s terorem/terorismem považovali za policejní akci, znamenalo by to něco jiného.
V roce 2013 prezident Barack Obama vyhlásil, že Spojené státy už nevedou válku s terorem a že vojenské síly se mají soustředit na specifického nepřítele prováděním cílených akcí proti extremistickým sítím násilných extremistů.
Nemá často smysl přít se o obecné pojmy, ale přece jen pro upřesnění. Podle Encyclopedia Britannica je válka v obecném smyslu konflikt mezi politickými skupinami, který dlouho trvá a je rozsáhlý. Podle společenských věd se o válce mluví tehdy, když jde o konflikt, který je veden „v souladu se společensky uznávanými formami“ a jsou vedeny podle nějakých pravidel daných právem. Podle autorů, kteří o válce píší, se jedná o nepřátelství mezi skupinami, které jsou dostatečně mocné, aby byl výsledek dost dlouho nejistý. Ozbrojené střety mocných států s izolovanými a bezmocnými národy jsou obvykle nazývány vojenské akce nebo třeba pacifikace, intervence, represe, odveta. Uvnitř nějaké země se pak mluví o povstání. Když takové jevy trvají dost dlouho, začíná se také mluvit o válce.
Jak vidíme, jeden důležitý bod tady vypadává, totiž vedení boje podle nějakých pravidel. To není hraní si se slovíčky, jde totiž o velmi praktické důsledky, jak máme jednat s protivníkem, který zaútočil. Problémy, které máme s islamistickými teroristy, bombardováním Gazy a Guantánamem, vycházejí právě z nejasnosti, proti komu bojujeme a jaký je charakter tohoto konfliktu. Jak napsal jeden izraelský spisovatel, kdyby Izrael vedl normální válku s Gazou, pak by nikdo nemohl kritizovat bombardování a Izrael by mohl Gazanům vypnout proud a situace by byla jasná. (Tím se neříká, že by to bylo lepší a humánnější, ale že by to bylo jasnější.)
Teroristé neuznávají žádná pravidla kromě svých vlastních. Teroristé nejsou klasičtí vojáci, takže je otázka i to, jak se k nim chovat v případě zajetí, samozřejmě krom obecných dohod o dodržování lidských práv. Nepřátelského vojáka nesoudíme za to, že někoho „z našich“ zabil. Teroristu ano. Voják je voják, terorista je vrah.
Kdybychom pojímali teror jako „běžnou“ trestnou činnost, tedy vraždu nebo hromadnou vraždu, nemluvili bychom o bojišti, ale o „místě činu“. Dopad je i psychologický, protože toto pojetí nevyvolává hysterii a hlásání kolektivní viny.
Podle politologa Francise Fukuyamy není terorismus „nepřítel“, ale „taktika“ a používání pojmu „válka s terorem“ zatemňuje rozdíly mezi například nějakým povstáním proti okupaci a činností mezinárodně působících mudžáhídů.
Když vedeme válku s konkrétní zemí, stát někdy internuje občany nepřítele, protože má pocit, že se tak preventivně chrání. V případě trestného činu ale není možné zavřít do internačního tábora všechny Araby, všechny muslimy a kohokoli dalšího jen za příslušnost k nějakému národu nebo náboženské skupině.
Na internetu se už objevují výzvy k tomu, že je třeba v Česku „zavřít všechny mešity“ a „všechny muslimy deportovat“. Jedná se samozřejmě o právní a praktický nesmysl, ale dává to vhled do „myšlení“ některých lidí. Byla by to marginální záležitost, kdyby z těchto osob nepocházeli budoucí voliči extremistických stran.
Používání jazyka je svobodná záležitost. Pokud někdo bude chtít mluvit o válce, není možné a ani nutné mu v tom bránit. Z hlediska porozumění a obrany bude ale lepší, když pochopíme, že nestojíme proti vojákům, ale proti zločincům.
