Opuštěná budova bývalého Domu kultury těla s první saunou v Praze na nároží ulic nábřeží Edvarda Beneše a U Bruských kasáren na snímku z 16. června 2022. FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
ARCHITEKTURA / Klárov je pulsující oblast na Malé Straně pod Pražským hradem, v blízkosti Vltavy. Pro turisty se jedná o nástupní místo při poznávání levobřežní části metropole, jsou zde parky, křižovatky, projíždí zde několik tramvajových linek nebo lze využít stanici metra A Malostranská, která sousedí s barokní Valdštejnskou jízdárnou. Lokalita se vyznačuje silným geniem loci, zdejší domy mají hlubokou paměť. Bohužel jeden z nich, Klarův ústav slepců, stojící v těsné blízkosti Úřadu vlády, je na spadnutí a jeho budoucnost je stále v mlhách.
Samotný název je připomínkou Aloise Klara (1763–1833), který v roce 1832 založil Ústav pro zaopatřování a zaměstnávání dospělých slepců v Čechách. Šlo o nesmírně progresivní krok znamenající převrat v péči o nevidomé. Hlavní budovu nechal vystavět Klarův syn a pokračovatel rodinné filantropie Pavel Alois (1801–1860). Dvoupatrový, výrazně podélný a symetrický objekt se čtyřbokou věžičkou byl vystavěn v pozdně klasicistním slohu (Klárov čp. 131/3) v roce 1836 až 1844 na pozemku darovaném císařem Františkem I., přičemž stavitelem se stal osvědčený Josef Kranner (kromě jiného předseda Jednoty pro dostavbu Chrámu sv. Víta), jenž se mohl opřít o architekta Vincence Kulhánka. Dokončen byl v roce 1885, což byla zásluha zakladatelova vnuka Rudolfa Marii Klara. Podílely se na něm hned tři generace rodu Klarů.
V roce 1898, po smrti Rudolfa Marii, přešlo vedení ústavu na Emila Wagnera, který navazoval na budovatelské aktivity svých předchůdců. Právě díky němu byla postavena takzvaná Nová budova (nábřeží Edvarda Beneše čp. 627/3), obsahující byty zaměstnanců, ale především velký slavnostní sál, umožňující konání různých akcí, a bazén s tělocvičnou. Jednalo se o multifunkční pojetí předbíhající dobu zrodu. Skutečnost, že nešlo o běžnou věc, dokládá i přítomnost císaře Františka Josefa I., který poklepal základní kámen a – podobně jako Pavel a Rudolf Klarovi – navázal na svého slavného předka, jmenovitě dědečka Františka I. Budovu v převažujícím secesním stylu navrhl architekt Josef Piskač a tehdy nezbytné sochařské dekorování obstaral velmi zručný Antonín Štrunc.
Třípodlažní budova na trojúhelné parcele má velkoryse pojatý vstup z nároží tak, aby v návštěvníkovi navodil pocity výjimečnosti a očekávání, ale též naznačuje svou důležitou polohu. Je pravým opakem klasicky střídmé a přísné podoby klasicistní stavby, nicméně „obě tvoří celek dokládající vývoj architektury stavěné v rámci veřejně poskytovaných sociálních a zdravotních služeb“. Secesní budova zažila období slávy i úpadku. Po druhé světové válce byla přejmenována na Dům kultury těla Klárov, na konci padesátých let dvacátého století přešla pod správu podniku Komunální a lázeňské služby hl. města Prahy. Sloužit veřejnosti přestala v roce 1993 poté, co byla přidělena Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a Prahu 7. Dům byl nepřístupný, a kdo do něj byl pozván, ten se nijak neradoval. Největší rána však přišla v roce 2002, kdy suterén a bazén zaplavila tisíciletá vltavská voda. Od té doby si v něm již asi nikdo nezaplaval. Stejný osud měla i sauna, pravděpodobně vůbec první v Praze. Nastala éra chátrání.
Nesmělý krok k nápravě proběhl před pěti lety. V roce 2019 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) převzal objekt od Státního zastupitelství, které se zřeklo jeho užívání. Zájem o budovu projevil Úřad vlády s tím, že by ji chtěl po rekonstrukci využívat pro svou reprezentaci a administrativu. Má to jistou logiku, neboť přes cestu se nachází monumentální Strakova akademie z roku 1897, kde sídlí vláda (nábřeží Edvarda Beneše čp. 128/4), vybudovaná podle koncepce architekta Václava Roštlapila.
Alarmující (nebo spíš příznačné) je, že od roku 2019 se v podstatě nic nedělo. Docházelo pouze k byrokratickým krokům a snaha směřovala k tomu, aby bylo zamezeno ztrátám. Budova musela být ve výšce prvního patra opatřena ochrannou sítí, aby chodci byli chráněni před padající omítkou nebo střešní krytinou. Vzhledem k tomu, že se jedná o nemovitou kulturní památku, jde o tristní přístup. Zvláště když si uvědomíme, že prakticky ve stejné době byla uskutečněna konverze bývalé Zengerovy transformační stanice z roku 1934 (přiléhá k původnímu Klarovu ústavu využívanému Českou geologickou službou) na Kunsthalle Praha, která byla pro galerijní účely upravena ze soukromých prostředků. Co má tedy nyní nastat? Uspořádání architektonické soutěže, která by zajistila, že se obnovy ujmou kvalitní architekti, přinejmenším tak dobří, jako byli ti, kteří stavby na Klárově navrhovali. Alois Klar a jeho nástupci si to zaslouží. Představitelé státu budou moci sledovat vše z bezprostřední blízkosti, a tudíž kontrolovat, jestli vše běží podle plánu. Nicméně k završení rekonstrukce, na kterou se počítá se stovkou milionů korun, dojde nejdříve v příštím volebním období. Pochopitelně pokud se nezmění plány.
