Právě dnes je to třicet let od nejzásadnější události našich novodobých dějin – připomínáme si, že před třiceti lety jsme získali svobodu a demokracii. Proto jsme položili osobnostem českého veřejného života tyto otázky: Máme dnes stále ještě takovou míru svobody, jakou jsme získali po sametové revoluci či po jaké jsme toužili? Naplnily se naše naděje? Co nám k plné svobodě chybí? Získali jsme mnoho velmi zajímavých odpovědí.
Dagmar Pecková, operní pěvkyně
Myslím si, že si míru svobody velkým dílem určujeme sami. Pokud ovládáme jazyky, můžeme klidně žít jinde. Můžeme cestovat a pracovat, kde se nám líbí a zlíbí. Získáváme nadhled a pokoru. A pokud máme pocit, že se to u nás „zvrtlo“, tak nemlčet a dát populistům jasně najevo, že si po demokratickém zvolení nemohou a nesmějí dělat, co se jim zlíbí. Chybí charismatický vzor! Nemáme ke komu vzhlížet, jak tomu bylo před třiceti lety.
Libor Dvořák, publicista
Jsem přesvědčen, že zatím té svobody máme docela dost – a zaplaťpánbu. My novináři ji ke své práci, má-li vypadat k světu, potřebujeme naprosto nezbytně. Přibývá ovšem médií, kde je právě novinářská volnost postupně oklešťována. O to důležitější je zachovat veřejnoprávní mediální sféru, kde je možnost vyjádřit nezávislý názor zatím víceméně zaručena. Největším problémem současné doby je, že patrně přibývá lidí, kteří svobodu slova nepotřebují a stačí jim možnost bezuzdného konzumu, což ovšem není svoboda, ale jen výraz zvlčilé nenasytnosti. K tomu jsme klíče zvonící po náměstích nepotřebovali…
Michal Klíma, předseda správní rady CZ IPI
Ano. Máme úplnou svobodu podle všech mně známých kritérií svobody. Jiná věc je, jak s touto svobodou umíme nakládat, jak jsme si vědomi zodpovědnosti, kterou přinesla. Naše naděje a představy byly určitě větší v oblasti fungování demokracie, médií a snad i životní úrovně. Naplnění těchto představ je ale v rukou našich, a ne už představitelů okupační mocnosti. Důležité je získanou svobodu si uchovat.
Ondřej Neumann, novinář
Míra svoboda je věcí každého z nás. Někdo může být svobodný v tyranii, jiný otrokem v demokracii. A je věcí každého z nás, co je pro co nejvyšší míru svobody pro sebe i ostatní ochoten učinit. Nepřátelé svobody za podpory zahraničních nesvobodných režimů v poslední době zvedají hlavy. Je na nás, zda se jim vzepřeme, nebo se podvolíme. K vyšší míře svobody nám dle mého chybí ochota krvácet, obrazně i doslova.
Pavel Bělobrádek, bývalý předseda KDU-ČSL
Nemyslím si, že bychom měli svobody méně, ale že je její míra hodně v ohrožení. Toužili jsme často po něčem, co jsme sami neznali. Samozřejmě že se naděje naplnily v hlavních principech – svoboda podnikání, slova, cestování. Problém byl v představě o parametrech. V poslední době ale tento zápas začíná být bojem o principy. Tedy místo politického souboje o kvantitu začíná souboj o kvalitu. Místo legitimních sporů na bázi subsidiarity versus centralizace, místo míry více či méně regulace, místo souboje paternalismu a kolektivismu nastává bitva o vlastní pravidla hry, jejich vymezení a souboj o instituce jako základ fungování svobodné společnosti. A to je, oč tu běží.
Magda Vášáryová, herečka a diplomatka
1. Máme víc svobod, než jsme si dovedli v chladném listopadovém počasí představit. Třeba schengenské otevřené hranice nebo Erasmus pro studenty, a také hodně mercedesů v ulicích – ale to si možná lidé představovali. Nicméně je v naší středoevropské tradici, abychom naříkali a stěžovali si. To odmítám.
2. Nevím, jaké kdo měl naděje, a také se necítím být odpovědná za naděje snílků a naivních lidí, kteří se teď pokoušejí najít někoho, kdo by byl odpovědný za jejich dětské představy. Já jsem je neměla, a proto dnes považuji cíle, kterých jsme dosáhli – od odchodu sovětských okupačních vojsk až po členství Slovenska v eurozóně – za neuvěřitelný zázrak. A nedám si toto štěstí vzít věčnými kverulanty.
3. Máme plnou svobodu, jsme suverénní státy, máme opravdu svobodné volby a sedíme jako rovnoprávní členové za evropským stolem, poprvé v historii se snad můžeme cítit i bezpečně, i když na nás míří rakety s atomovými hlavicemi z Kaliningradu a je jich tam tolik, že by jablko nepropadlo. I hloupí a naivní lidé si můžou zvolit, koho chtějí, a také to činí. I to je důkaz, že té svobody máme dost.
Petr Fiala, předseda ODS
Moje naděje se naplnily. Listopad 1989 je pro mě zásadním předělem. Zbavili jsme se dusivé, zločinné a ubíjející komunistické totality, získali jsme svobodu, vykročili k demokracii, právnímu státu, kapitalismu a stali jsme se součástí Západu. O to vše jsem usiloval, to vše jsem si přál. Bez sametové revoluce bych si nemohl splnit svoje sny, nemohl bych působit na univerzitě, zakládat politologii, procestovat svět. Jsem vděčný, že třicet let mohu žít ve svobodě, v bezpečí, ve společnosti, která prosperuje. Nic z toho by nebylo možné bez Listopadu 1989.
Svobodu a demokracii ale můžeme snadno ztratit, když o ně nebudeme pečovat, starat se, když nám to bude jedno. Svobodu si udrží jen ten, kdo ji chce mít, demokracii zase nemůžeme mít bez přesvědčených demokratů.
Nebezpečí je kolem celá řada: nové ideologie, popírající lidskou přirozenost i zdravý rozum, které zase chtějí omezovat svobodu ve jménu „dobra“, podbízení se ruskému či čínskému autoritativnímu režimu, které zde prosazují svoje zájmy, nebo víra ve všemocný stát, který za nás rozhodne, zajistí, garantuje…, ale to vše je špatně a jen na úkor naší svobody. Nebezpečím pro svobodu a demokracii jsou i prezident a premiér, když nerespektují vládu práva, porušují ústavu nebo zákony. Nebezpečí přestavuje střet zájmů premiéra, který oslabuje rovnost politické soutěže. Svobodu dusí byrokracie, politická korektnost i ztráta víry v demokracii.
O svobodu a demokracii snadno přijdeme, když si necháme namluvit, že místo skutečné politiky potřebujeme vyprázdněný marketing, místo politiků herce či v horším případě šašky, že rozum mají nahradit emoce, když uvěříme, že slušnost, kompetence a uměřenost máme odhodit do smetí a nahradit je drzostí, lhaním a prázdnými gesty. Ano, to všechno ukrajuje naši svobodu, to všechno ji ohrožuje, a od ztráty svobody nejsme nikdy dál než jednu generaci, jak výstižně řekl Ronald Reagan.
Nemíním se s omezováním svobody smířit, nechci se probudit v nedemokratické zemi a nechci poslouchat žvanění místo politických řešení. Proto jsem šel do politiky, aby i moje děti prožily desítky let ve svobodě a demokracii a měly stejné možnosti, jaké jsem měl já. A můžete se spolehnout, že i kdybych byl poslední, kdo hájí v politice slušnost, obsah a zdravý rozum, tak to nevzdám. Jenže já si myslím, že tento zápas o odkaz Listopadu 89 vyhrajeme a ze svobody a demokracie se budeme těšit i nadále.
Helena Třeštíková, režisérka
Pro mě je nejzásadnější svoboda slova a tu máme. Trochu zklamání mi přináší pocit rozdělené společnosti, hrubosti a nesnášenlivosti, kterou přinášejí sociální sítě, a vlastně i někteří politici.
Bojím se proudu dezinformací, které směřují právě k oslabení svobody a suverenity.
Nelíbí se mi útoky na veřejnoprávní média, která jsou v každé společnosti jedním ze základních pilířů demokracie. Ale to, že tuto kritiku mohu veřejně vyslovit, je právě ten výdobytek svobody, která přišla před třiceti lety.
Jan Farský, poslanec STAN
Máme přesně takovou míru svobody, jakou jsme si zvolili, jakou většina naší společnosti chce. Osobně bych uvítal méně regulace, stát, který slouží a nepřekáží, stát, který je servisem pro občany, ne drábem. A jednou to tak bude.
Jindřich Šídlo, novinář
Myslím, že dnes takovou míru svobody nemáme – čímž nemá být řečeno, že už nežijeme ve svobodné zemi, přes všechny varovné signály. Svoboda počátku 90. let byla ale téměř absolutní a ten čas už se nikdy nevrátí. O naplnění svých nadějí ať si rozhodne každý sám, upřímně vlastně už nevím, jaké naděje jsem přesně měl v 17 letech po revoluci. Ale globálně vzato, ano, kdybych si chtěl stěžovat, nejspíš bych se rouhal. Nevím, jestli se současný stav dá definovat tak, že nám něco chybí, spíš si můžeme říct, o co jsme už přišli. Tendence k utahování šroubů, k jakémusi režimu, v němž sice budou formálně zachovány základní občanské svobody, ty ale budou kousek po kousku omezovány výměnou za relativní prosperitu, jsou myslím zjevné. Jedním z definičních znaků demokracie podle mě je, zda jsou každé další volby stejně svobodné jako ty minulé. A tím si třeba kvůli sílícím útokům na média, veřejnoprávní i soukromá, nejsem už úplně jist. Rád bych se mýlil.
Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů ČR
Proč je užitečné si vybavit konkrétní situace, kvůli kterým mělo tolik lidí chuť před třiceti lety vyjít na náměstí a dát veřejně najevo svůj názor? Protože už tady musí zvonit ne tehdejší klíče, ale v dnešních uších: Vyjít na náměstí a dát najevo svůj názor má být něco výjimečného? Odpověď je v jednoduchém, a přece trochu záhadném slově svoboda.
Odpovědi na otázky, proč to chtělo odvahu dát na náměstí najevo svůj názor a proč je důležité i dnes se ptát, kdo a proč je za to či ono odpovědný, mají jedno společné. Aby bylo možné se ptát, potřebujete svobodu. Poznáte ji snadno. Podle toho, že nepohodlné otázky mohou a budou klást svobodná, nezávislá média.
Milan Uhde, dramatik a bývalý předseda Rady ČT
Svobodu prožívám v plném rozsahu: vyslovuju své názory, aniž pociťuju vnější omezení nebo autocenzuru. Prožitek svobody mi však kalí situace, ve které kolem třiceti procent voličů dává hlas politickému hnutí, v jehož čele stojí velkopodnikatel a tiskový magnát jako jeho majitel a vůdce. Soustředil ve svých rukou moc, která budí obavy, i kdyby ty ruce byly bezpochybně čisté, a to nejsou. Vůdcovský princip je vražedný nepřítel svobody a demokracie. Blok ANO ve spojení s komunisty a nacionalisty je schopný změnit svobodu v režim osobní moci. Pokládám za nutné dávat své obavy veřejně najevo.
Ivan Bartoš, předseda Pirátů
Společenská transformace, která nastala, nebyla dotažena. Není to jen změna v politickém systému, ale v myšlení lidí. Zda tato transformace a potenciál byl uměle brzděn nebo se někde v průběhu třiceti let na lidi a jejich svobody opět jaksi zapomnělo, nezáleží na mém hodnocení. V politice jsme s Piráty právě kvůli polistopadovému vývoji. Kdyby Česká republika skutečně nabrala liberálnědemokratický směr v 90. letech, nejen v těch slibech, ale i v kvalitě života, například v porovnání se západním Německem, tak bychom třeba do politiky nemuseli vůbec vstupovat. :)
Ale my Piráti jsme vznikli proto, že jsme nebyli spokojeni se stavem naší země a s politiky, kteří této zemi v po roce 1989 vládli. Je mi nyní čtyřicet a já chci dělat politiku, která bude mít vliv na Českou republiku za dvacet let. My nejsme projekt 2020, ale spíš 2050. A takový projekt nebo spíše cíl nemůžou nést lidé minulosti, kteří měli svůj podíl na podle mě ne úplně dobře odvedené politické práci v polistopadové historii, se kterými ještě stále sedíme v českém parlamentu.
Bohumil Doležal, publicista a předseda Klubu na obranu demokracie
Máme dnes stále ještě takovou míru svobody, po jaké jsme toužili a jakou jsme získali po sametové revoluci? Na to se těžko odpovídá: svoboda se po listopadu 1989 otvírala pomalu. Nicméně řekl bych, že mezi lety dejme tomu 1994 a 2013 jí bylo výrazně víc než dnes. Formálně dnes nijak omezena není, de iure cenzura neexistuje. Avšak svoboda znamená i možnost oslovit čtenáře. Touhy a naděje jsou jedna věc, nemusejí být směrodatné a reálné. Ale k čemu je vám svoboda, když vás vlastně nikdo neslyší? Je to jako mluvit k davu na náměstí, kde nefunguje zvuková aparatura.
Jiří Hrdina, bývalý český hokejista
Já si myslím, že míra svobody je dnes stejná jako po sametu, i když je to velice individuální a každý svoji svobodu využívá a užívá jinak. Všeobecně nevidím žádnou změnu v tom, co jsme mohli hned po revoluci a co můžeme dnes. Každý může svobodně cestovat, kam chce, studovat, podnikat nebo být zaměstnancem, svobodně vyjadřovat svoje názory a je to jenom jeho volba, na rozdíl od dob před revolucí.
Stejně to vidím i s naplněním našich nadějí. Mně osobně se naplnily měrou vrchovatou, ale je i spousta lidí, kteří jsou dnes zklamaní. To beru jako součást vývoje v normální, demokratické společnosti, kde nikdy nebudou spokojeni všichni. Díky některým chybám, které se staly těsně po revoluci v tom nadšení ze změny a dneska už je umíme popsat, se může zdát, že je mnoho věcí špatně, ale já jsem optimista a vidím spíš tu spoustu práce a toho dobrého, co se tady v té naší malý zemičce za posledních třicet let udělalo. Jako svoji absolutní prioritu bych uvedl naše členství v NATO a v EU, což nás jasně začlenilo do západní Evropy, a tuhle hodnotu musíme bránit za každou cenu.
Jiří Růžek, Veteráni studené války, Vítkovo kvarteto
Svoboda je věc ryze osobního rozhodnutí. Lidé, kteří najdou odvahu, mohou být svobodní i v nejkrutějších režimech. Za nesvobodu si může každý sám. Na tom nic nezmění žádný režim, revoluce – a ani ta sametová. Naplnila se mi všechna očekávání, o kterých jsem ani nesnil. Svobodně mohu psát do ankety deníku FORUM 24, koncertovat, v hospodách nemusím šeptat, když říkám, co si myslím o vládě, a pracovat můžu, když se mi chce. Chybí mi dobrodružný život za totáče. Utajené koncerty, zprávy na toaletním papíru a mejdany s disidenty. V poslední době jsem však zaznamenal, že někteří kamarádi už zase hlas v hospodě tlumí a autocenzura, co napsat a kam, se vrací. Heslo koncertního tour Veteránů studené války „Vraťte nám nepřítele“ se možná naplnilo. To je ale dobře, za svobodu bude nutné znovu začít bojovat. Národ to stmelí a bude zase sranda.
Klára Cibulková, herečka
Je neoddiskutovatelné, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi. Ovšem svoboda a demokracie vyžadují aktivní spoluúčast každého občana na životě společnosti, tím myslím zájem o věci společné – informovanost, zodpovědnost za svá rozhodnutí a následné činy, ochotu vést dialog a naslouchat druhé straně, být empatický a zároveň konstruktivně kritický, tedy o společných věcech přemýšlet, nežít svůj život v tunelu, ale se zájmem o ostatní… Každý z nás může věci společné ovlivnit a nejen jednou za čtyři roku u voleb. Materiálně jsme udělali obrovský posun, duchovně mám mnohdy pocit, že z bolševického způsobu myšlení jsme se ještě nevymanili. Ač síla občanské společnosti tu je, myslím, že není dostatečně probuzena. A další nebezpečí vidím v tendenci vyměnit svobodu za jistotu a bezpečnost.
Marek Výborný, předseda KDU-ČSL
Svoboda není samozřejmostí a musíme o ni pečovat. Svoboda také končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého. Paradoxně mám pocit, že jsme jako společnost pochopili svobodu jako stav, kdy si mohu dělat, co se mi zlíbí, a zásadně se vytratilo to, co musí být se svobodou spojeno, a to je odpovědnost. Odpovědnost za sebe sama, za své blízké i za věci kolem nás. Právě tento důležitý aspekt spoluodpovědnosti je tím, co nám k plné míře svobody často chybí.
Jan Sokol, filozof
Domnívám se, že naše svoboda se od roku 1990 výrazně prohloubila, nejenom ve vztahu k zahraničí. Mnozí se domnívají, že svobodu omezují překážky a pravidla, ačkoli ve skutečnosti ji nejsilněji omezuje míra nejistoty a rizika. Podvody a podrazy se sice stále dějí, dlužníci se ale už neházejí do Orlické přehrady a několik gaunerů už sedí za mřížemi…
Jakub Železný, novinář
Určitě máme tu svobodu, kterou jsme chtěli. Myslím, že to je plná svoboda. Za těch několik tisíc let, co obýváme tuto planetu, jsme lepší systém nevymysleli. Takže se musíme smířit i s minusy, které svoboda přináší, i s tím, že to s tou svobodou občas vypadá poněkud nahnutě. Ale jak to říkal Václav Havel? Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Musí, to znamená: je to výzva. Výzva, abychom svobodu a demokracii bránili pro nás a naše děti, pokud jsou tyto hodnoty ohroženy a pokud míra svobody klesá.
Markéta Adamová Pekarová, 1. místopředsedkyně TOP 09
Když probíhala sametová revoluce, bylo mi pět let. Nemohu proto tak úplně hovořit za tehdejší dospělé generace – jaké byly jejich naděje, s jakými očekáváními do svobody vstupovali a zda se tato jejich očekávání naplnila. Nicméně jako zástupce dnešních třicátníků musím říct, že kolem sebe v posledních letech často vidím tendence vnímat politiku a veřejné angažmá velmi negativně. Pro řadu mých vrstevníků jde o prostředí příliš „špinavé“, v němž se sami angažovat nechtějí a byli by raději, kdyby tak za ně činili jiní. Jenže pokud si chceme svobodu a demokracii zachovat, musíme každý začít u sebe a bez odpovědnosti, zájmu o politiku a občanské angažovanosti se toho moc změnit ani zlepšit nedá. Proto jsem koneckonců i já sama kdysi do politiky vstoupila.
Míra svobody se dnes, bohužel, zvolna ztrácí. Malými krůčky se vracíme zpět k jejímu omezování, je bezprostředně ohrožen právní stát, ať už opakovaným porušováním Ústavy prezidentem nebo obřím střetem zájmů premiéra. Svoboda médií, která je pro svobodu celé společnosti klíčová, je dnes dokonce menší, než tomu bylo v devadesátých letech. Takové postupné směřování k nové formě nesvobody si nesmíme nechat líbit. Víc než kdy dřív, za posledních třicet let, je dnes potřeba, aby se to lidé aktivně snažili změnit, každý sám za sebe i všichni společně. Proto se snažím na lidi apelovat, ať nejen chodí na demonstrace, podporují nezávislá a objektivní média, vzdělávají své děti v moderní historii, chodí k volbám a bedlivě kontrolují nás, politiky. Ale ať spolu navzájem diskutují, ať si především nenechají líbit lži ve veřejném prostoru, ať jsou sami svou aktivitou a svým hlasem bariérou, která „alternativní pravdu“, jak se dnes obyčejné lži s oblibou říká, nedovolí šířit dál ve veřejném prostoru.
Otakar van Gemund, aktivista
Zdánlivě ano. Předpokladem svobody je však demokracie, a ta je podrývaná. Soudnictví, policie i státní zastupitelství jsou pod obrovským tlakem vlády. Důležitou součástí svobody je svoboda slova. I tu ještě máme, už brzy o ni ale můžeme přijít. Ubývá svobodných médií na úkor těch, která si podmanil Babiš, podporovatelé Zemana a nově i pročínský oligarcha Kellner.
