„Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. George Orwell“
Následující řádky jsou jakousi variací na slavnou Orwellovu story o farmě zvířat. A zároveň taky její kritickou revizí, jak to má být. Revize je možná a nutná už vzhledem k tomu, že Orwell byl socialista a na příběhu je to malounko cítit (revoluce zvířátek byla OK, jenom pak se to nějak zvrtlo, na podobné vysvětlování jsem od mládí alergický). K tomu ovšem musím hned dodat, že evropský socialista se má k socialistovi z rodu Ivana Hrozného podobně jako ovčácký pes k vakovlku tasmánskému, a že tu nechci nijak zpochybňovat kvality té krásné knížky, ale vlastně jen kvality naší šeredné přítomnosti, o niž mi jde.
…
Shrnuji nejprve po pořádek v několika větách jádro příběhu, přestože je všeobecně známé: Zvířátka na farmě pana Jonese se vzbouřila proti nehodnému majiteli, který chlastal a zapomněl je nakrmit (skoro se mi chtělo říci, že nemakal a kradl, ale o tom druhém není v knížce ani slovo, pokud bychom nechtěli vyvozovat, že pravděpodobně kradl svým slepicím vajíčka). Proto ho vyhnala a ve Velké zvířecí revoluci se zmocnila vlády. Vedoucí silou zvířecího společenství se během revolučního procesu, jak už tomu bývá, stala prasata.
(Ježíšikriste, jen jsem začal, a už jsou to samé „poťouchlosti“, jak říkával první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný.)
V průběhu Velké zvířecí revoluce byla chaotická samovláda pana Jonese nahrazena řízenou buranokracií, vítězná čuňata vstoupila do kontaktů s místními farmáři, a když nakonec spolu rokují v hospodě a užaslá zvířátka to pozorují oknem, už se nedá dost dobře poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně.
Revoluční procesy bývají nevypočitatelné a jejich konce velmi často nedobré. Na počátku bývá spontánní chuť chovat se jako zvířata. Je pozoruhodné, že zvláště k tomu inklinují intelektuálové, samozřejmě ne všichni, jen malá část, ale ta obyčejně stojí za to. Většinou dojdou k závěru, že stará, zkostnatělá, prohnilá demokracie selhala a je třeba ji nahradit něčím jiným, lepším. Prosazují se různé pitomé nápady, např. že největšími nepřáteli demokracie jsou politici a na obranu proti nim musí „občanská společnost“ postavit pevnou hráz nezávislé státní byrokracie. Heslo zní: Vraťte nám farmu! (Je mi líto, ale nemohu nechat stranou skutečnost, že mezi bezděčnými praotci této ideologie byl u nás mj. i Václav Havel).
Konečným výsledkem je stav společnosti, v němž se už nedá poznat, kdo je (ještě) člověk a kdo je (už) prase. Tomu se u nás už tradičně říká „normalizace“. Je třeba zdůraznit, že normalizace je to výhradně z pohledu prasat, a proto je zapotřebí jí ze všech sil čelit.
Orwellův model světa má z hlediska proměnlivé skutečnosti jednu slabinu: Je příliš statický: je předem a neměnně dáno, kdo je (obecně) zvířátko a (speciálně) prase, a kdo člověk. Sáhněme tedy k další literární inspiraci. Je jí hra Eugèna Ionesca Nosorožec. Story je rovněž prostá: Obyvatelstvo malého francouzského městečka se začne nekontrolovaně, masově a dobrovolně proměňovat v nosorožce. Promění se všichni až na jednoho jediného, který zjistil, že něco takového je nad jeho síly. To je přesnější: Čunětem (resp. nosorožcem) se člověk nerodí, ale stává. Zní to sice hrozivě, ale má to logický, velmi optimistický rub: Každé prase se může zase zpátky stát člověkem. Zpětná proměna je navíc usnadněna tím, že je všeobecně považována za společensky žádoucí. Potíž je jen v tom, že transformace člověka v čuně je velmi snadná, její oběť si toho obyčejně ani nevšimne a často si toho hned nevšimne ani její okolí. Opačný proces je dlouhodobý, obtížný a náročný a vyžaduje činnou pomoc a spoluúčast.
A závěr z toho všeho? Revoluce už proběhla a jsme tam, kde jsme. To, oč dnes, v následujících letech a desetiletích jde, je Velká farmářská kontrarevoluce. Měli bychom si definovat, co je v dnešních podmínkách svoboda, demokracie a slušnost, tedy „tradiční hodnoty“. Demokracie proti autokracii, oligarchii, byrokracii a buranokracii. Farmářství proti čuňáctví.
Měli bychom vědět, že zatímco revoluce jde ráz na ráz (stejně jako např. rozmlátit na padrť velké město trvalo v poslední světové válce v horším případě dva dny, v lepším na jejím konci už jen deset minut), uklízet trosky trvá léta. Těch co trosky odklízejí, přitom bývá o dost míň než těch, co jim při tom překážejí. Třeba nás bude zpočátku málo. Třeba se to nepovede, protože k tomu už vzhledem k světodějným převratným událostem už nebude dost času. To by však člověka nemělo deprimovat: Zde, jako všude na světě a v životě, nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se. A konec konců, jak pravil George Orwell: „Přináležitost k menšině, i kdyby byla jednočlenná, nedělá z nikoho šílence.“
Bohumil Doležal
Použitá literatura:
