Před sto lety začal Lenin měnit se svou armádou užitečných idiotů a agilních přisluhovačů Rusko a o sto let později čeká něco podobného ve Velké říjnové babišovské revoluci i Česko.

Parlamentní volby, které nás na podzim čekají, nebudou jen další epizodou na cestě zrání stále ještě nedospělé české demokracie. Kdepak, tentokráte jde o samotný základ naší hodnotové orientace. Lenin před sto lety formuloval tu takzvanou vůli lidu, opřel se o třídní boj a vyslal signál i vně Ruska v podobě proletářského internacionalismu. Chytrý marketing. Ve skutečnosti šlo o bezbřehou kumulaci a koncentraci moci. Nepřipomíná vám to něco? Rusko se stalo vlastně jednou „firmou“, byla jí vůdčí role komunistické strany. V modernější podobě 21. století to vidíme i dnes např. v Číně. Má to své praktické bonusy. Ona ta demokracie je příliš zdlouhavá a komplikovaná a kdekdo pořád do něčeho žvaní.

Proletářský internacionalismus dnes nahradila horlivá obhajoba národních zájmů, přičemž nejvášnivějšími bojovníky za jedině správné národní zájmy jsou v posttotalitním světě bývalí soudruzi a svazáčci. U nás je to o to pikantnější, že se do čela žebříčku nejpopulárnějších politiků Česka vyšvihl jeden Slovák a jeden Japonec. Bizarní kolorit nekonečného českého příběhu. Dokonce by se nám mohlo zdát, že jsme otevřenou, liberální, volnomyšlenkářskou a kosmopolitní společností. Opak je pravdou, úspěch Jánošíka a Samuraje je dán něčím jiným. Je to ta většinová česká elastičnost a přizpůsobivost. Většina národa přijala tu mravní relativizaci a kult konzumu, jakýsi restart normalizační mentality.

Většinově si Češi moc nevěří a většinově taky nikomu moc nevěří, ale zároveň chtějí být někým vedeni, někým, kdo také dokáže pojmenovat všechny možné i domnělé nepřátele. Paradox je to pouze zdánlivý, je to jen specifická česká dialektika. Většinovou společnost iritují kategorie jako intelektuální elita, otevřená diskuse a „moderněji“ se to dnes nazývá pejorativně pražská kavárna, v tom koši pak končí všichni mimo probabišovský a prozemanovský hlavní proud. A koneckonců, proč si komplikovat život nějakými zásadami a hodnotami. Je přece lépe se mít lépe teď a hned. Babiš, Okamura a Zeman jdou naproti této poptávce. Ring volný. Vše dovoleno, fauly, fabulace, manipulace, vulgarity, prostě vše. A to je v záloze ještě připravován Dospivův a Šmídův rádoby pravičák Robejšek, a nebude-li zbytí, pak i pragmatická dohoda s komunisty. Každého demokraticky smýšlejícího člověka musí mrazit ze sledování kroků a záměrů majitele vůdcovské sekty ANO.

Tato svatá trojice nejpopulárnějších rétorů je předurčena k triumfálnímu vítězství. Mají na své straně rozhodující rodinu československých oligarchů, pevné vazby na Čínu a Rusko, mají svá média, své neomezené finanční zdroje, své státní instituce, své zdroje informací. Mají vše, co hrdlo ráčí. A projde jim vše.

Stali se společně s komunisty těmi jedinými obhájci obyčejných lidí, autentickými bojovníky proti jakékoliv jinakosti, proti údajné zvůli EU a hlavně proti těm „pořádkům“ posledních dvou dekád, kdy zde vládly ty zaprodané tradiční partaje. Jejich politikou je revoluční antipolitika. Ostatně i Lenin použil podobný trik. Co na tom, že je v tom u Zemana a Babiše i pořádná porce pokrytectví, vždyť jeden z nich v té době vládl a ten druhý vystavěl svůj byznysový růst na nadstandardních vztazích s politickou reprezentací státu. Podařilo se jim také ukořistit ten autentický étos občanského vzdoru. Mají své přisluhovače nejen ve státním aparátu, ale pro jistotu i v různých občanských iniciativách a mezi nimi i v protikorupčních aktivitách. U někoho může být obhajoba Babiše jen produktem bezelstné naivity, ale častější motivací je praktická úvaha o osobní budoucnosti. A navíc platí, že ty pověstné složky má bezpečnostní aparát vůdce přece na každého. Podobnost s jinou historickou epochou naší země není vůbec náhodná. Staří psi své kousky nezapomínají.

Nabízí se ještě jedna dějinná paralela. A sice volby po druhé světové válce v roce 1946. Komunisté tehdy podle sovětských instrukcí dokonale využili atmosféry doby a také slabosti demokratických politických subjektů. Opět chytrý bolševický marketing. V tom roce ještě naplno netvrdili, že nás čeká totální znárodnění všeho a všech, že na řadu přijde doslovná likvidace oponentů atd. Ale už tehdy nabízeli spásu z východu a připomínali údajnou nevýhodnost prozápadní orientace. Jako bychom se po spirále času vraceli zase zpět, nepoučeni (nepoučitelní) vlastní historií.

Poslední konzultaci před oznámením o své opětovné kandidatuře na prezidenta republiky absolvoval Miloš Zeman s Petrem Kellnerem, nejvlivnějším českým oligarchou. Inu, koho letadlem létáš, toho píseň zpívej. Asi právě proto spolu ladili hlavně pročínské a proruské noty. A Babiš budoucím premiérem je součástí těchto scénářů. Ve hře nejde o nic menšího než o definitivní převzetí kontroly nad všemi sférami života země a její budoucí orientací. Jinými slovy – otřes ne nepodobný tomu z Petrohradu před sto lety, s tím rozdílem, že to v Čechách bude bez použití síly, dobrovolně a jásavě, jak už je u nás zvykem. Za nedlouho nám Babiš postaví to úžasné české muzeum, aby těm Čehúnům připomínal ta jejich občasná osudová selhání.

Dá se s tím vůbec ještě něco dělat, když navíc má tato kumpačka svá tykadla i v ostatních stranách, v autocenzurních médiích a de facto všude? Předně je třeba si uvědomit vážnost situace. To znamená podívat se pravdě do očí a nekolaborovat. Pokud si dnešní společnost opět zvyká na drakonická omezování různých občanských svobod, na tzv. povinný optimismus oficiální propagandy, na změnu kurzu naší zahraničně-politické orientace, pak přijímá odpovědnost i za budoucí vývoj, který ovlivní životy naše i našich dětí. To není žádný patos ani defétismus. To je jen reálný a realistický apel.

Nepodléhejme trudnomyslnosti a nesnažme se vše obracet do švejkovských šprýmů. Vážnost situace bychom tím jen relativizovali a přesně o to jim jde. Pěstujme a chraňme si své vlastní mikrosvěty, budeme z nich pak moci čerpat sílu, abychom nepodlehli a nezlomili si své páteře. Ono totiž platí, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole.

V historii lidstva už tady vlastně všechno bylo, to by však nebylo to nejhorší, to nejhorší je to, že to tu opět možná bude. Anebo ne? Každý hlas je důležitý. Na podzim 2017 skončí přípravná fáze a může nastat fáze konečného převzetí moci s nedozírnými následky, ne že ne.