Poslední vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana (2022) FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
Za dva týdny skončí nebezpečné a zároveň tragikomické účinkování Miloše Zemana v úřadu prezidenta České republiky. Završuje se ostudné desetiletí, kdy se hlava státu veřejně projevovala jako rusko-čínský lobbista a souputník hochštaplerů okresního formátu. Lze najít na Zemanově prezidentování něco pozitivního? Myslím, že vůbec nic. Ani česká podpora Izraele nebyla jeho vynález, vždy se dopouštěl jen izolovaných výkřiků a choval se jako slon v porcelánu. A slavné výjezdy do krajů „za občany“? Ty připomínaly putování sultánova dvora a rafinovaný útok na emoce poddaných, nikoli návštěvu představitele demokratické parlamentní republiky.
Co nám tedy přinesla prezidentská éra Miloše Zemana? Těm, kdo si mysleli, že si v letech 2013 a 2018 zvolili jakéhosi komplexního mesiáše, který vyřeší i všechny jejich osobní problémy, nastává čas zklamání a frustrace. Velká část občanů (a voličů) si totiž dosud nevšimla, že v České republice prezident nefunguje jako všemocný císař anebo lidový ombudsman, nýbrž je právě jen a pouze hlavou strukturovaného demokratického státu, a sice s pravomocemi vymezenými Ústavou České republiky. Také proto se prezident neujímá úřadu vítězstvím ve volbách, ale slibem do rukou předsedy Senátu Parlamentu České republiky.
Ten slib je důležitý a není dlouhý, tak si jej připomeňme: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ A Ústava nám k tomu ještě doplňuje důležitý vzkaz: „Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.“
Prezident televizních soutěží
Miloš Zeman hrál pro české občany od roku 1989 roli zlobivého intelektuála, kterým nikdy nebyl. Jeho údajná vzdělanost se vždy projevovala toliko deklamováním citátů cizích autorit, většinou navíc pokroucených, nebo rovnou mylných. Pro televizní vědomostní soutěže by to možná stačilo, s kritickým myšlením to však nemělo nic společného. Stejné to bylo s jeho údajně bravurními rétorickými schopnostmi. To, že někdo hovoří takzvaně „bez papíru“ a „z hlavy“, ještě není doklad rétorického umu. Naopak, v případě prezidenta republiky jde o neprofesionální přístup svědčící o narcismu, ignoranci a neúctě k ústavní funkci. Bohužel jsem slyšel a četl desítky Zemanových samolibých řečí, bez pointy a se spoustou klišé, nikdy ovšem skutečný státnický projev. Nikdy! Ani 28. října, ani jindy, o jeho svatoštěpánských „vystoupeních“ nemluvě.
Z Pražského hradu tak v kolečkovém křesle odjíždí nikoli stařičký moudrý státník, ale opuštěný a zlý stařec bez empatie, jenž posledních deset let zrazoval vitální zájmy České republiky a za potlesku významné části občanů se choval jako ústavní ničitel. Jenže v Česku naštěstí stále žije obrovské množství občanů a občanek, a to v různých městských i venkovských koutech českých, moravských a slezských, pro něž svoboda, demokracie, právní stát a ústavnost znamenají více než nedůstojné řeči, že se o ně „někdo postará“. A pro ty mělo Zemanovo prezidentství velký občansko-pedagogický význam.
Česko je demokratická parlamentní republika
Prezidentská perioda Miloše Zemana se časově kryje s politickým nástupem Andreje Babiše, někdejšího normalizačního komunisty, spolupracovníka StB a vyvoleného prince z paláců Podniků zahraničního obchodu. Tento nikoliv geniální porevoluční podnikatel, nýbrž oligarcha-predátor vybudoval své ekonomicko-mediálně-politické impérium s akronymem Agrofert/ANO, aby se nakonec veřejně přihlásil k tomu, že chce ovládnout stát, čímž by občany konečně zbavil nenáviděné politiky čili odpovědnosti za věci veřejné. Vzniklo tak obludné zemanovsko-babišovské souručenství, které nenabízelo jednu z dalších variant demokratického vládnutí, ale jeho pozvolnou demontáž.
Nebyli jsme tudíž svědky normální demokratické soutěže, ale zápasu zbytků demokratických stran s antidemokratickým molochem. Bylo napínavé, frustrující i úlevné v přímém přenosu sledovat, jak si stále více občanů uvědomovalo, že prezident republiky ani vláda nemohou všechno. Anebo že parlament má dvě komory, tudíž nestačí ovládat poslaneckou sněmovnu, neboť je tu ještě senát. Navíc vítěz po volbách nebere vše a nemůže jen tak zamést s opozicí a občanskou společností. Hřiště je totiž nalajnováno Ústavou České republiky a právním řádem. A vedle nezávislého soudnictví různých stupňů tu máme i Ústavní soud.
Právě strašlivému prezidentství Miloše Zemana můžeme děkovat za to, že si větší část občanů chodících k volbám všimla, jaká je role prezidenta republiky v českém ústavním systému. A mnozí si doplnili i základní znalosti občanské vzdělanosti o dělbě moci v demokratickém státě a oněch brzdách a protiváhách (či rovnováhách), které znesnadňují uchvácení veškeré moci demokratickou cestou.
Obnova občanského sebevědomí
To „díky“ Miloši Zemanovi se právě v těchto týdnech možná rodí nová ústavní zvyklost, totiž úloha „zvoleného prezidenta“, který ještě před složením slibu a nastoupením do úřadu veřejně dává najevo, že bude respektovat Ústavu České republiky a její demokratický a právní řád. Pokud by dnes seděl na Hradě třeba Karel Schwarzenberg nebo Jiří Drahoš, nebylo by to nutné. Zemanovské mimoústavní ataky byly ovšem natolik destruktivní, že „zvolený prezident“, v tomto případě Petr Pavel, svými symbolickými gesty doslova křísí důvěru v normální demokratický stát republikánského střihu.
Právě „díky“ Zemanovi získala významná část české společnosti i nové občanské sebevědomí, tj. pochopila, že je politickým národem s právy, povinnostmi a odpovědností, nejen masou, která tančí kolem populistického vůdce a žadoní, aby ji náležitě „obsluhoval“. Iniciativa Milion chvilek pro demokracii se nám může s odstupem let zdát jako podivná apolitická akce z českého pravěku, a v mnohých svých fasetách taková skutečně byla, nic to ale nemění na tom, že se stala součástí mnohovrstevnatého proudu obnovy občanské společnosti, včetně politického stranictví. A je samozřejmé, že by to nebylo možné bez pestré palety svobodných médií, veřejnoprávních i soukromých.
Klíčovou „zásluhou“ Miloše Zemana je i to, že pro Čechy objevil zásadní význam zahraniční a bezpečnostní politiky. Především tím, jak sám sebe nahlížel jakožto státníka mezinárodního formátu, ačkoliv se vmanévroval do úlohy užitečného idiota dvou brutálních revizionistických mocností, Ruska a Číny, a pomáhal soukromému byznysu několika vyvolených. A tak mohla ta část Čechů stranících demokracii ještě lépe pochopit, jak jsou pro nás důležité spojenecké vazby v západních strukturách, ať už v NATO a EU, anebo s dalšími demokratickými zeměmi.
Každý sebevědomý občan České republiky, skutečný vlastenec, dnes chápe, že Rusko a Čína jsou náš nepřítel a podle toho se tak k nám i chovají. Rusko a Čína v posledních letech veřejně ohlašovaly svůj sen o post-západním světě, přičemž Západ byl rusko-čínským tandemem opakovaně označován za systémového nepřítele.
Zcela se to ukázalo minulý rok, kdy Rusko rozpoutalo genocidní válku proti Ukrajině, v níž je Čína jeho tichým společníkem, škodolibě se však radujícím z ruského slábnutí. Zemanova rádoby provokativní hra na přátelství s ruským diktátorem Putinem skončila prostě fiaskem, takže nikdo soudný už ho nemůže považovat za politickou či morální autoritu.
Odkouzlení prezidentského úřadu
A pak bychom Zemanovi mohli být „vděční“ ještě za jeden občansko-pedagogický podnět. Až překvapivě otevřené papalášství Zemanových úředníků a kamarádíčku, od Mynáře přes Nejedlého až po Ovčáčka, způsobilo výrazné odkouzlení role prezidenta republiky. Od časů T. G. Masaryka, jenž se usadil na Pražském hradě, se kolem československých a českých prezidentů vznášela jakási posvátná aura, na které si zakládali i prezidenti komunističtí, přestože byli jen místodržícími rudého cara v Kremlu.
Miloš Zeman se však k úřadu prezidenta republiky choval jako uchvatitel, jako by po něm už žádný jiný prezident neměl přijít. A tak výkon svého prezidentství spojil se sprostotou, dokonce i slovní, nejtvrdšího kalibru. Stejně vulgární Andrej Babiš, polovzdělanec bez mezinárodního rozhledu a nekulturní primitiv, který by byl rád alespoň respektovaným snobem, se sice chtěl ujmout zemanovského jedovatého dědictví, ale čeští voliči mu to spočítali… Prostě většině Čechů už nestačí, aby pro ně prezident republiky hrál druhořadou tragikomedii o všemocném, bohatém a hodném strýčkovi, který jim pokynutím žezla při audienci kdesi na náměstí či návsi zajistí světový mír, laciné potraviny, hodnou manželku a životní štěstí…
Český stát, ať už se od roku 1918 jmenoval jakkoliv, se tak konečně stává i mentálně republikou, prezidentský úřad míří k desakralizaci, na Hradě neusedne spasitel, který nás zákonitě musí zklamat, poněvadž není všemocný, ale normální prezident, jeden z ústavních činitelů naší republiky.
Vítězství demokratů jako dočasná výjimka?
Takže to je alespoň několik lekcí, které nám svým prezidentstvím poskytl Miloš Zeman, přestože jsme se ho o to neprosili, abychom tak pokročili v našem občanském vzdělávání. Zároveň však nesmíme přeslechnout jisté varování. Demokracie je křehká. V Česku se s ní ztotožňuje pouze polovina občanů. Stále platí, že Češi jsou jako politický národ rozděleni zhruba na tři třetiny: jedna volí chybující demokratické strany respektující ústavní mantinely, druhá vyhlíží a následně volí všemožné populistické mesiáše, kteří slibují osvobození od politiky, a třetí třetina zůstává takřka vždy doma, nevolí nikoho, což rozhodně neznamená, že se cítí spokojena.
V dlouhém volebním roce 2021–2023 se podařilo v několikerých volbách, nyní i v těch prezidentských, vychýlit politický kompas ve prospěch demokracie. Ovšem vstupujeme do neméně turbulentních časů, kdy se může nynější vítězství demokratů ukázat jako dočasná výjimka. Pak by aktuální porážka autoritářského populismu v Česku byla jen jakousi odloženou pohromou.
