V minulých dnech započala řada slyšení s kandidátem prezidenta Trumpa na soudce nejvyššího soudu Brettem Kavanaughem. Jde o už druhé volné místo, které má prezident za něco přes rok a půl ve funkci šanci obsadit. Jeho volbu ale musí potvrdit Senát, jinak bude muset hledat dále. Jelikož jsou jak Neil Gorsuch, který se již soudcem stal, tak Brett Kavanaugh výraznými konzervativními postavami v právních kruzích a navíc jsou na poměry instituce oba docela mladí, má tak současný obyvatel Bílého domu šanci vtisknout soudu tvář na mnoho desetiletí dopředu.
Na celém procesu jsou zajímavé v podstatě tři věci: spekulace o tom, jak velká je pravděpodobnost, že se Kavanaugh soudcem stane, přístup opozičních demokratů a v neposlední řadě to, co si od nového složení soudu slibují republikáni.
Zda se prezidentův nominant skutečně oblékne talár nejmocnějších soudců v zemi, bude záležet především na jednotě republikánské strany. Ta má v Senátu pořád nejvíce křesel a těsnou většinu jednoho hlasu. Republikánský lídr v Senátu, Mitch McConnell, už prokázal, že prosazení konzervativních soudců podřídí vše a nebude se zdráhat využít všech procedurálních možností, které se mu nabízí. Nejprve tak úplně odmítl svolat slyšení pro Merricka Garlanda, kterého nominoval ještě bývalý prezident s poměrně kuriózním odůvodněním, že se Obamův mandát chýlí ke konci. Zbýval přitom ještě necelý rok, tedy téměř čtvrtina.
Posléze pak neváhal omezit rozpravu v Senátu, kterou lze jinak ukončit jen většinou šedesáti ze sta hlasů, aby protlačil hlasování o Gorsuchovi. Lze se tedy spolehnout na to, že republikáni podpoří nejenom prezidentova kandidáta, ale i jakékoliv prostředky, které se k tomu McConnell rozhodně použít. Nebude zřejmě ani pomoc několika demokratických senátorů zvolených v republikánských státech, kteří svůj hlas při minulém hlasování Gorsuchovi odevzdali.
Demokraté přesto boj ještě nevzdávají. Ať už je to snaha ukázat se před volbami jako tvrdá a zásadová opozice, nebo skutečně věří, že se jim může Kavanaughovo potvrzení zablokovat, útočí skutečně tvrdě a vybírají si témata, která by jejich voliče měla zaujmout. Zdůrazňují například Kavanaughovy názory na roli odborů, ale také na možnost či nemožnost trestního stíhání úřadujícího prezidenta. Jejich argumentační linka je, že prezident, kterému potenciálně hrozí obvinění z trestného činu, by neměl jmenovat soudce soudu, který bude rozhodovat o přípustnosti jeho vlastního stíhání. To podle nich platí dvojnásob v situaci, kdy jím navržený kandidát v minulosti otevřeně prezidentskou imunitu hájil.
Došlo samozřejmě i na otázku potratů a desetiletí staré rozhodnutí v případě Roe v. Wade, kterým Nejvyšší soud potraty legalizoval a prohlásil potrat do určité fáze těhotenství za svobodu chráněnou čtrnáctým dodatkem americké Ústavy. V té se ovšem vedle demokratů čile angažovali i republikáni. Nejsmutnější v tomto ohledu byly výroky Lindseyho Grahama, který se vyjádřil v tom smyslu, že mu přijde přehnané, aby pět lidí rozhodovalo o tom, jaký je výklad slova svoboda a znemožnilo tak o takových věcech hlasovat v zákonodárných sborech ať už na státní či federální úrovni.
To je ale přitom samou podstatou funkce tohoto soudu. Lze se samozřejmě dále přít o tom, zda soud v tomto konkrétním ohledu nepochybil, ale Grahamův útok na samotnou oprávněnost takového rozhodování je nebezpečný. Útoky na přílišnou moc nikým nevolených soudů jsme si užili i u nás, a byť se rozhodně nedá říci, že náš soudní systém funguje bez chyb, některé návrhy reforem směrem k „větší veřejné kontrole“ rozhodování soudů míří přesně stejným směrem, k podřízení soudu lidovému hlasování.
Jistě, Nejvyšší soud nemůže být na politice nezávislý úplně. Konec konců soudce jmenuje prezident a potvrzuje je Senát. Jenže to byly dvě instituce volené na počátku americké republiky nepřímo. Izolace soudců od bezuzdných vášní lidu tak měla být zaručena. To je to hlavní, co je potřeba neustále připomínat tváří v tvář justičnímu populismu.
