Návrh zákona na úplný zákaz interrupcí v Polsku vzbudil údiv i v zahraničí. Polsko dlouhodobě platí za zemi s přísnými potratovými zákony. Legální interrupce je možná pouze ve třech případech: při poškození plodu, po znásilnění a v ohrožení zdraví či života matky. Podle návrhu zákona, který prošel prvním čtením a na který předkladatelé opakovaně vysbírali půl milionu podpisů, by zůstalo jen přímé ohrožení života matky.
Od legalizace k zákazu
Historie interrupcí v Polsku je podobně pohnutá jako polské dějiny uplynulého století. Umělé potraty jako takové nejsou ničím pozitivním, v Polsku se však jejich plná legalizace vázala s obdobím nacistické okupace. Ale nepředbíhejme. V průběhu 20. let o dekriminalizaci interrupcí po vzoru Sovětského svazu, který potraty přestal jako první na světě trestat roku 1920, usilovala levicová část politického spektra. Mezi významné představitele tohoto proudu patřila feministka Irena Krzywicka a lékař Tadeusz Boy-Żeleński.
Po dlouhých debatách byl nakonec roku 1932 přijat pravděpodobně nejliberálnější potratový zákon v tehdejší Evropě, který legalizoval interrupce ve dvou případech: ze zdravotních důvodů a je-li těhotenství následkem znásilnění, incestu a pohlavního styku s dívkou mladší patnácti let, tedy zneužití. Liberálnější zákony byly tehdy jen v již zmíněném Sovětském svazu v letech 1920 až 1936.
Tento zákon ve své době také povzbudil komunistické poslance v Československu, kteří předložili (od 20. let už poněkolikáté) návrh zákona, podle něhož by „vyhnání plodu“ přestalo být trestným činem. Jako vždy si pro něj zahlasovali jen oni sami a část socialistů a na legalizaci interrupcí si Československo muselo počkat do 50. let. Podle JUDr. Františka Čeřovského, který se za první republiky věnoval obhajobě stíhaných homosexuálů, prezident Masaryk odmítal v případech „vyhnání plodu“ udělit milost.
V letech 1943 až 1945 byla interrupce legální na polských územích pod německou okupací. Jednalo se o jediné období v polské historii, kdy byl legální „potrat na požádání“. Zatímco v Říši se potrat trestal i smrtí, o Poláky, respektive jejich reprodukci, Hitler velký zájem nejevil. Po válce se komunistické Polsko vrátilo k předválečnému stavu s tím, že ke zdravotním důvodům a znásilnění přibyla tzv. těžká životní situace těhotné ženy.
Těžká životní situace byla pochopitelně leccos, od nemanželské gravidity až po bytové podmínky. Počet interrupcí tak začal, stejně jako v Československu, povážlivě růst. Od roku 1956 pak v této oblasti nedošlo už k žádným změnám. Až konec osmdesátých let, první polský papež a s ním i vzestup moci církve, která si v polské společnosti vydobyla velký kredit, a následně i pád komunistického režimu, přinesl nové pořádky.
Kompromis jako východisko
Katolická církev je v náhledu na interrupce nekompromisní: je to jeden z nejhorších hříchů, jakých se katolík může dopustit, podstoupení či provedení potratu je jeden z mála činů, který je trestán tzv. automatickou exkomunikací, tedy vyloučením ze svátostného společenství církve. Není ospravedlnitelný žádnou životní situací. Mezi činy této závažnosti nespadá ani „obyčejná“ vražda již narozeného člověka.
Je tedy zřejmé, že církev s postkomunistickými zákony spokojená nebyla. Pokud však dnes chceme vysledovat počátky přijetí současného zákona, který upustil od rozvolněnosti a legální potrat podmínil třemi ohraničenými případy, dostaneme se k předchůdcům současné opoziční Občanské platformy. Ta vzešla převážně ze členů Unie svobody a přejala z velké části i její elektorát. A předchůdkyně Unie svobody, Demokratická unie, přijala první protipotratové restrikce po pádu komunismu.
Bylo to v roce 1993 za dob vlády premiérky Hanny Suchocké. Tehdy byl přijat zákon o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách umělého ukončení těhotenství, který platí dodnes. Dopouští potrat při poškození plodu, po znásilnění a v ohrožení zdraví či života matky. Vžil se pro něj název „potratový kompromis“, protože byl v dalších dvaceti letech bráněn zleva i zprava jako nejlepší možný konsenzus.
Pouze na jeden jediný rok, v roce 1996, zákon krátce dopouštěl i interrupci tzv. ze sociálních důvodů. Ústavní soud v plném složení však v květnu 1997 prohlásil tuto změnu za neústavní a vše se vrátilo do předešlého stavu. Od té doby všechny snahy zliberalizovat nebo naopak zostřit kompromis končily ve stádiích pokusu a nikdy neměly dostatečnou podporu velkých politických stran. Dokonce i levicová SLD, která vládla v letech 2001 až 2005, si nechala na liberalizaci zajít chuť. Kompromis se stal zlatým teletem.
Návrhy na liberalizaci zákona šly ze stolu okamžitě, ale kompromis byl hájen i z pravicových pozic. Pro jeho zachování byl i prezident Lech Kaczyński, jehož žena si za to od známého kněze Tadeusze Rydzyka vysloužila přívlastek „čarodějnice“. Když se objevil návrh prosazující absolutní zákaz, poslanci si hlasovali podle svědomí, a protože Polsko je pro Čechy nepochopitelné, pro úplný zákaz hlasovala běžně i část poslanců liberální Platformy (ta moc úliteb sociálním liberálům neudělala, zamítnuty byly i všechny návrhy zákona o registrovaném partnerství).
Pokud dnes hovoříme o odpůrcích současného návrhu zákona, nehovoříme jen o feministkách, které by potraty legalizovaly úplně po vzoru České republiky, a už vůbec nehovoříme o levicovém undergroundu, který na zahradu polské ambasády v Praze hází krvavé tampony, hovoříme zejména o lidech, kteří prostě nechtějí bourat onen zmíněný kompromis, který by v Česku působil ultrakonzervativně a neměl šanci na přijetí.
Současný stav
Počet legálních interrupcí se v Polsku v různých letech liší, ale zpravidla se pohybuje okolo tisíce až dvou. Nejvíce zákroků je prováděno z důvodu zdravotního stavu plodu, který na základě prenatálního vyšetření vykazuje znaky „těžkého a neodvratného poškození“. Zde se pohybujeme na škále od Downova syndromu po vady neslučitelné se životem. Na rozdíl od České republiky se v Polsku neprovádí interrupce na základě rozštěpu rtu či patra a jiných lehčích postižení. V roce 2013 bylo takových zákroků 718, v roce 2014 potom 921.
Naprosto marginální je počet interrupcí v případech těhotenství po znásilnění, což v sobě zahrnuje také případy sexuálního zneužívání a incestního soužití. V roce 2013 se jednalo o tři a v roce 2014 o dva případy. V roce 2015 se takový případ nevyskytl vůbec. O něco více legálních interrupcí je provedeno z důvodu ohrožení zdravotního stavu matky, v roce 2013 se jednalo o 23 případů.
Často diskutovaným tématem je počet nelegálních interrupcí. Zahraniční média se nejčastěji přidržují odhadů feministických organizací, které hovoří o sto až dvě stě tisících nelegálních zákroků ročně. Tyto odhady jsou odvozeny částečně ze statistik o zmenšujícím se počtu porodů v Polsku, což je ovšem stav, který může být způsoben řadou dalších faktorů, a dílem z porovnání Polska se zeměmi jako je Litva, Česká republika nebo Lotyšsko a následného přepočtu tamních údajů o legálních interrupcích na počet obyvatel v Polsku.
Přistupovat k těmto odhadům s jistou opatrností není známkou zaujatosti, stejně jako není známkou zaujatosti přistupovat se skepsí k počtu účastníků manifestací udávaných pořadateli. Takřka se nestává, že by se shodovaly s policejními odhady nebo byly snad dokonce nižší. Podobný zájem na navyšování počtu je zřejmý i v případě feministických a propotratových organizací.
Pochopitelně nelze věřit ani oficiální statistice, která hovoří pouze o odhalených nelegálních zákrocích. Jejich počet je extrémně nízký, prokuratura se obvykle zabývá sotva několika desítkami případů ročně. V roce 1998 to bylo například 17 šetřených případů, rekordní byl rok 2002, kdy prokuratura šetřila 210 případů, což bylo více než v dalších pěti letech dohromady. Na ty ostatní se nepřijde.
Nejspolehlivějším ukazatelem jsou tak pravděpodobně data z roku 1997. Tehdy byla takřka celý rok v platnosti novela zákona z 30. srpna 1996, která umožňovala interrupce z již zmíněných sociálních důvodů. Takových zákroků bylo provedeno 3047, tedy poměrně malé číslo, které jistě také zcela neodpovídá, neboť některé ženy mohly chtít potrat utajit nebo se vyhnout poplatku, ale lze jej považovat za výrazně bližší realitě než statisícové odhady feministek či pár desítek odhalených případů z vládních statistik.
Demograf Marek Okólski z Varšavské univerzity vypočetl index poměru legálních a nelegálních potratů v podmínkách jejich přípustnosti jako 1:3, známá polská statistička a ekonomka Janina Jóźwiak spolu s kolegou demografem Janem Paradyszem z Poznaňské univerzity vypočetli index mezi 1:2,2 a 1:4,7. Při horní hranici by se tedy jednalo 14 321 nelegálních potratů ročně, při dolní potom o 6 703 nelegálních zákroků.
Veřejné mínění
Zarputilosti, s jakou různé politické síly hájily tzv. potratový kompromis, odpovídá i veřejné mínění. To se od roku 1997 měnilo spíše ve prospěch odpůrců interrupcí. Přesvědčivé většině populace vyhovuje současný stav. Podle průzkumu největší polské společnosti pro bádání veřejného mínění CBOS, uveřejněného v květnovém Newsweeku (ten se Polsku profiluje velmi liberálně a lze ho nazvat přímo antiklerikálním), to vypadá následovně:
- 81% obyvatel neakceptuje interrupci z důvodu špatné materiální situace matky;
- 80% neakceptuje interrupci z důvodu blíže neidentifikované složité osobní situace matky;
- 78% neakceptuje interrupci, pokud žena zkrátka „nechce dítě“;
Projekty požadující absolutní legalizaci interrupce na příkladu České republiky tedy nemají vysokou podporu v populaci, což se odráží i v jejich mizivé podpoře ze strany různých politických sil pohybujících se kolem středu. Naopak současný stav dopouštějící interrupci při poškození plodu, po znásilnění a v ohrožení zdraví či života matky, je přijímán jako vyhovující:
- 84% akceptuje interrupci, je-li těhotenstvím přímo ohrožován život matky;
- 76% je-li těhotenstvím ohrožováno zdraví matky;
- 74% pochází-li těhotenství ze znásilnění;
- 61% je-li plod těžce a trvale poškozen;
Podle stejného průzkumu vliv na postoj Poláků v těchto konkrétních situacích nemá větší vliv ani vzdělání, ani velikost obce, ve které žijí, ani příjem per capita, ale téměř výhradně míra praktikování náboženství. Mezi lidmi, kteří chodí do kostela alespoň jednou týdně, je výrazně více zastánců úplného zákazu interrupcí, tedy i ve zmíněných třech případech, za nichž současný zákon vykonání interrupce umožňuje.
Liberální Gazeta Wyborcza přinesla v dubnu 2016 zajímavou zprávu, že se do postoje k interrupcím promítá také věk. Na tom by nebylo nic překvapivého, kdyby to nebylo přesně opačně, než jak by si možná kdekdo myslel. Nejvíce stoupenců zostření současných předpisů bylo ve věkové kategorii 18-24 let a to až 65%. V této kategorii se také nejvíce osob definovalo jako pro-life (49%), zatímco jako pro-choice jen 19%.
Komentář: Horký brambor ve výborech sejmu
Jak se Právo a spravedlnost vypořádá se situací, před kterou stojí, těžko říct. Z jedné strany je zřejmé, že se bude snažit uspokojit své konzervativní voliče a církevní kruhy. Při minulých volbách však strana překročila hranice svého obvyklého elektorátu a získala nový, nespokojený či otrávený osmiletou vládou Občanské platformy. Pokud by o něj přišla, mohla by se proti ní po příštích volbách vytvořit koalice slábnoucí Platformy a rostoucích Moderních.
V rámci strany navíc nepanuje zdaleka tak jednoznačný konsenzus, jak by se mohlo zdát. Při hlasování o novém návrhu zákona nepanovala hlasovací disciplína a část poslaneckého klubu (43 poslanců) hlasovala pro zamítnutí návrhu v prvním čtení. Naopak pro zákon hlasovali také někteří (13) poslanci Platformy, dva poslanci Moderních, 22 poslanců hnutí zpěváka Kukize a 11 lidovců.
Zajímavou informací pro českého čtenáře je, že proti zostřujícímu návrhu hlasoval například předseda Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński. I z toho je zřejmé, že samotné Právo a spravedlnost je v této otázce rozděleno na zastánce kompromisu a úplného zákazu. Přesvědčeným zastáncem absolutní ochrany nenarozeného života je například viceministr spravedlnosti Patryk Jaki, jehož dvouletý syn Radek se narodil s Downovým syndromem. Premiérka Beata Szydlo se hlasování neúčastnila a nejspíš jí to přišlo k duhu.
Sám Kaczyński je zastáncem zákazu potratů z důvodu genetických vad. V případě znásilnění a ohrožení zdraví či života matky by ale byl pro zachování kompromisu. Podle jeho názoru „nemá stát právo přikázat rodit znásilněné teenagerce“. To je jedna z možných variant, jakým se zákon po úpravě v sejmových komisích může ubírat. Za pravděpodobné to považuje například Artur Sporniak z Tygodnika Powszechnego, polské výspy liberálního katolictví. Nedošlo by tak k úplnému zákazu, ale ze tří současných důvodů pro legální interrupce by zbyly jen dva – znásilnění a zdraví či život matky. Vlk by se tak nažral a koza zůstala zdánlivě celá.
Ať to ale dopadne jakkoliv, znamená to současnou polskou vládu další mohutné otřesy.
