KOMENTÁŘ / Po nedávném „referendu o připojení“ podepsal venezuelský diktátor Maduro šest různých dokumentů ohledně anexe dvou třetin sousední Guyany. Brazilský prezident da Silva odmítá Madurovo harašení zbraněmi a tvrdí, že prý Latinská Amerika je „regionem míru“.

Připomenu, že Venezuela představuje nejdůležitější kubánský a ruský klientský režim na kontinentě. Nakupuje ve velkém ruské zbraně i továrny na jejich výrobu. Kromě toho pravidelně hostí třeba „návštěvy“ ruských strategických bombardérů.

Venezuelský režim rovněž patří k zachráncům syrského diktátora Asada, jemuž posílal tankery s palivem pro armádu. A tak ani není divu, že se Caracas stále více sbližuje i s jeho hlavním sponzorem, darebáckým režimem v Teheránu.

Zatímco demokraticky zvolený brazilský levicový prezident da Silva ve svém prvním funkčním období venezuelský režim nezřídka kritizoval, po návratu do úřadu se jej začal spíše zastávat. To se možná změnilo v okamžiku, kdy Caracas torpédoval úsilí Brasílie zařídit ve Venezuele skutečné svobodné volby a místo na domácí reformy se zaměřil na území expanzi. A také ve chvíli, kdy brazilské orgány zaznamenaly přesouvání venezuelských jednotek ke hranici s Guyanou. 

Jenže může být pozdě. Všechen tlak, který nyní da Silva adresuje venezuelskému diktátorovi, měl přijít ještě předtím, než ten provedl své loutkové referendum o připojení guyanské oblasti Essequibo. Nyní už  jsou věci v pohybu a snadno je nikdo nezastaví. 

Určitě ne samotná Guyana, se svými 3500 uboze vyzbrojenými vojáky. Ti stojí proti 115 000 venezuelským, kteří disponují na latinskoamerické poměry ohromným arzenálem, a rovněž (podle potřeby) více jak milionu vycvičených příslušníků venezuelských miličních jednotek. 

„Revizionistické mocnosti nejsou náš problém“

Latinskoamerická levice, včetně demokrata da Silvy zvaného Lula, zaujímá k ruskému přepadení Ukrajiny postoj, který je jedním z nejkřiklavějších případů politického pokrytectví. 

Latinskoameričtí levičáci, kteří občas raději studují „konkurenční“ fašistické autory než klasická díla liberální teorie, se běžně definují prostřednictvím boje proti španělské kolonizaci a pozdějším snahám Spojených států amerických udržovat v regionu „banánové“ republiky. 

Apoštolové antikoloniálního boje se však okamžitě změní v pokrytecké omlouvače ruského kolonialismu a imperialismu, jakmile přijde řeč na otázku postoje k obraně Ukrajiny. 

I lidé jako da Silva, který rozhodně není přímo sponzorován Kremlem, se drží primitivní a zaslepené politiky „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ a „Ukrajina nepředstavuje náš problém“. Vůbec je netrápí, že si v Evropě a Severní Americe umytím rukou nad ruskou invazí a „neutrálním“ postojem k ní uřízli nesmírnou ostudu a dokonale se zdiskreditovali. 

Da Silvova Brazílie nejenže neposkytuje Ukrajině vojenskou pomoc, ale odmítla i prodat materiál na základě komerčních kontraktů. (Byla jedním z možných zdrojů nedostatkové munice pro německé samohybné protiletadlové kanóny Gepard ve výzbroji ukrajinských jednotek.) Chová se podobně licoměrně a hloupě, jako ve 30. letech v Evropě „neinterventi“ do španělské občanské války, kteří de facto jen umožnili vítězství fašistů. 

Lulova vláda a s ní i takřka celá demokraticky orientovaná latinskomerická levice až doteď vycházely z naprosto chybné premisy, podle níž problém Evropy s revizionistickým Ruskem mohou na jejich straně Atlantiku bez následků ignorovat, protože se jich doma nijak nedotkne. 

Prostá myšlenka, že pokud je v Evropě v 21. století přípustné překreslovat hranice vojenskou silou, mohou se klidně podobné akce přelít i do regionu, kde se v minulosti vyskytovaly ve velmi hojné míře, zřejmě nikoho ze soudruhů donedávna nenapadla. 

Nenapadlo je to navzdory regionální tradici zahrnující po skončení 2. světové války nejméně patnáct různých mezistátních konfliktů  – plus ještě četnější řadu převratů, revolucí a válek občanských, typicky s výraznou zahraniční komponentou. 

Teď si, doufejme, konečně začali uvědomovat, že právě „americký moment“ mezi lety 1989-2023 většinou ubránil jejich region před choutkami diktátorů týkajícími se území sousedních států, zatímco současné velmi sebevědomé regionální instituce totéž možná nikdy nesvedou. 

Zda počátek poznávacího procesu ještě pomůže ubohé Guyaně, ale není vůbec jisté. 

Řád založený na pravidlech je jen jeden

Rusy podporovaná venezuelská diktatura zjevně postupuje podle stejného scénáře, podle nějž si Rusko činí nárok na Ukrajinu. Jestliže nějaké území v dávné minulosti patřilo k mému imperialisticky se chovajícímu státu, patří k němu údajně dodnes. A pakliže se to místním obyvatelům nelíbí, vojensky je zválcujeme. 

Diktatura v Caracasu se zaklíná „bojem proti imperialismu“ na území sousedního státu. Ve skutečnosti se však právě venezuelská „bolívarianská“ republika během plánovaného připojování cizího území vojenskou silou řídí svou imperiální tradicí. Potenciálně si tak může dělat historický nárok ještě na území Bolívie, Ekvádoru, Kolumbie, Panamy nebo Peru. 

Levičáky často zesměšňovaná „dominová teorie“ z dob studené války – tvrzení, že pokud se nepříteli bez boje ustoupí v jednom případě, mohou se agrese odměněné úspěchem opakovat v zásadě kdekoli – nebyla tak nesmyslná, jak se tvrdívá. 

Dnes už víme, že Sovětský svaz za Stalina reálně uvažoval o rozpoutání 3. světové války a ještě na zlomu 70. a 80. let měl podrobné plány vojenské okupace západní Evropy, s masivním nasazením jaderných zbraní.

Zrovna tak víme, že dnešní imperialistické Rusko si pěstuje imperiální ambice obdobného rozsahu, jakkoliv absurdní to může někomu připadat. A to, co provádí patron, smí v menším měřítku a přirozeně s jeho svolením provádět i klientské režimy po celém světě. 

Přesně tak bude vypadat „krásný nový“ postamerický svět nikým netrestaných dobyvačných válek, v němž licoměrně spekulující hlupáci hodlají vojenským agresím jen pasivně přihlížet a impotentně volat po „míru“.