HISTORIE / „Každá známka života je smetena. Stromy a cesty zmizely, jako když se smaže křída na tabuli. Z vesnic nezůstalo nic. Jen šedé skvrny. Neustále se zvedají sloupy hliněného dýmu z vybuchujících granátů. Během soustavné palby prší střepiny jako déšť. Bezpočet doutnajících sloupů dýmu připomíná obraz ohnivých hrobek z Danteho Pekla.“

„Muselo to být malebné místo. Řeka Máza tu meandruje a levý břeh pokrývá Argonnský les. Ale teď je tu jen zlověstný hnědý pruh mrtvé přírody. Vypadá jako z jiného světa,“ popisoval jeden z pilotů bojového letadla krajinu nedaleko francouzského města Verdun. Krajinu, která se stala přímým svědkem té nejkrvavější a nejničivější bitvy, jakou svět do té doby poznal. 

Rok a půl se evropský kontinent zmítal ve strašlivé válce, rok a půl byl její dosavadní výsledek nerozhodný. Na konci roku 1915 a na počátku toho následujícího proto obě strany, Ústřední mocnosti i Dohoda, přemýšlely, jak další vývoj zvrátit ve svůj prospěch. Zatímco státy Dohody uvažovaly o prolomení fronty v blízkosti řeky Sommy v severní Francii, pozornost Němců se nakonec upnula asi 250 kilometrů východně od Paříže, ke starobylému městu Verdun.

Opotřebovávací válka

Žilo v něm na počátku 20. století asi dvacet tisíc obyvatel a tvořilo spolu s okolím jednu z nejsilněji opevněných oblastí Evropy. Jeho obranu zajišťoval dvojitý pás pevností, který objímal celé město, spolu se sítí asi tří desítek pevností a tvrzí okolo. A právě jejich zmocněním si náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn chtěl otevřít cestu do francouzského hlavního města. Plánoval, že u Verdunu nechá Francouze vykrvácet a přiměje je, aby se vzdali.

Francouzi si města považovali jako symbolu jejich síly a odolnosti vůči nepříteli. Právě Verdun totiž jako vůbec poslední pevnost padl do rukou pruského krále Viléma I. v dobách prusko-francouzské války v letech 1870 až 1871. Přesto v této velké válce už verdunský pevnostní systém Francouzi považovali za zastaralý a nepotřebný.

Náčelník francouzského generálního štábu Joseph Joffre už v srpnu 1915 degradoval celou „opevněnou oblast verdunskou“ na druhořadé kryty. Velká část posádek i mnoho vybavení, zvláště velká děla, ji postupně opouštěla. Joffre navíc dlouho nevěřil, že by Němci vedli svůj útok právě tudy, přes hustě prorostlá údolí okolo řeky Mázy. Třetího únorového týdne roku 1916 se ukázalo, jak strašlivě chybný to byl úsudek.

Den, kdy začalo peklo

Chvíli po sedmé hodině ranní 21. února se rozehřmělo na 1500 německých děl převážně těch nejtěžších kalibrů a rozpoutaly předobraz pekla. Na mnohých místech, kde ještě předchozího dne byly v zemi schované dvoumetrové zákopy, zela jen rovná zem, jinde se krajina pod ničivým útokem prohýbala a křivila do tisíců kráterů. Kanonáda trvala nekonečných devět hodin. Když pak německé pozorovací letouny křížily oblohu, hlásily, že v nepřátelských pozicích nemohl nikdo přežít.

Němečtí vojáci vyrazili na zteč. Kráčeli klidně, někteří z nich i kouřili. Přesvědčení, že si už jen hladce převezmou nikým nebráněné území, jim však vzal štěkot kulometů francouzských sil. „Nad hlavami náhle slyšíme hvízdání. Je to náš první granát. Dopadá přímo doprostřed nepřátelské pěchoty. (…) Vidíme, jak vojáci šílejí, díváme se na muže pokryté hlínou a krví, na muže, kteří padají jeden přes druhého,“ vzpomínal jeden z francouzských důstojníků. Rozhořela se zákopová bitva, nekonečně dlouhá, nekonečně krutá.

Němci se ujali otěží

V prvních fázích bitvě vévodili Němci. Použili hrozivou zbraň – plamenomet, postoupili vpřed o tři až pět kilometrů po celé šířce fronty a během pár dnů dobyli pevnost Douaumont, považovanou za klenot celého opevnění. Francie bila na poplach. Verdun nesmí padnout do rukou nepřítele! Francouzský velitel této oblasti generál Frédéric-Georges Herr se z bezradnosti nervově zhroutil a na jeho místo nastoupil energický, rozhodný Phillipp Pétain. Muž, který se do myslí Francouzů zapíše v první světové válce jako hrdina, později v té druhé pak jako zrádce.

Nyní však Pétain okamžitě zahájil mohutné vyzbrojování francouzské obrany. Po takzvané svaté cestě se dnem i nocí sunul nekonečný had vozidel, přivážející materiál i muže. Když se nějaký vůz porouchal, Francouzi jej shodili do příkopu, jen aby se had nezastavil nebo příliš nezpomalil. 

Bojovalo se úpěnlivě o každý kousek země, o každý vršek. Například ves Fleury byla během července a srpna obsazena celkem třináctkrát, pevnost Thiaumont změnila během trvání bitvy svého majitele více než třicetkrát. Na počátku června se Němcům podařilo dobýt pevnost Vaux, sen generála Falkenhayna o prolomení francouzské fronty se ale stále nedařilo naplnit.

Z Verdunu na Sommu, z pekla do pekla

V létě navíc spojenci spustili ofenzivu na řece Sommě a Němci do této nakonec vůbec nejkrvavější bitvy celé první světové války museli přesunout část svých jednotek, další muži pak putovali na východ, kde zaútočili Rusové. Tlak nepřítele polevil, Pétain si mohl oddechnout. Boje však zuřily dál a seznamy mrtvých na obou stranách stále rostly.

Falkenhayna vystřídal na sklonku srpna polní maršál Paul von Hindenburg, nedlouho poté Němci kvůli palčivému nedostatku záloh zastavili veškeré útočné akce a přešli do obrany. Francouzi se chopili iniciativy a dobyli zpět pevnosti Douaumont a Vaux. Nepřítel se však tvrdošíjně odmítal vzdát. Tuhé boje proto pokračovaly až do 18. prosince, kdy Francouzi konečně stanuli na svém výchozím postavení. Po deseti měsících hromadného umírání na obou stranách se válečná linie z původního místa prakticky nepohnula.

Živoření v zákopech

Vojáci umírali ve velkém, mrtvé nebylo někdy možné odklízet po celé týdny. Průměrná „životnost“ jednoho vojáka se u Verdunu počítala na necelé čtyři dny. Odměnou těm doposud přeživším pak byl úkryt v zákopu, někdy jen přežívání v díře po granátu. Společnost těm mužům, dívajícím se neustále do očí smrti, dělala nekonečná únava, strach, nemoci, hladové krysy a v neposlední řadě také žízeň. 

„Nedalo se nikam uniknout. Vše, co se na obou stranách fronty dělo, se odehrávalo pod přímým dohledem nepřítele. Věděl, kde jsou prameny, kam se musí chodit pro vodu, a trvale ta místa ostřeloval. Když si tam netroufneš, žízeň tě zabije. Když začneš pít vlastní moč, je už zle. Piješ-li chladicí vodu z kulometu, je to ještě horší. Nedá se pozřít, a navíc přijdeš o zbraň,“ přináší jedno z dobových svědectví německý historik Gerd Krumeich.

Tam, kde život nemá cenu

Někteří filtrovali vodu přes špinavé kapesníky, jiní hltavě pili vodu z kráterů po granátech, v nichž ležely mrtvoly. „Jenže žízeň je silnější než strach z tyfu či cholery. Tady v říši smrti nemá už život žádnou cenu, jen pít, pít, pít!“ píše německý voják Paul Ettinghofer.

Jeden z francouzských vojáků popisoval příšerné výjevy z bojiště ve svém dopisu domů takto: „Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden kráter vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají, jako by spali, modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidí. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.“

Během těch deseti měsíců se někdejší půvabná krajina změnila v bezútěšné oraniště, z něhož vyčítavě trčely pahýly stromů. „Zdá se, že nad poli se vznášejí ztracené roky, léta, která nebyla a nemohou nalézt klidu – křik mládí byl zdušen příliš brzy, skončil příliš náhle,“ píše německý spisovatel Erich Maria Remarque. V bojové zóně bylo srovnáno se zemí devět vesnic, krátery po granátech jsou dodnes vepsány do krajiny jako nezhojitelné jizvy po nezměrném lidském utrpení. 

Nekonečné krveprolití

Kolik lidských životů během toho desetiměsíčního běsnění přesně vyhaslo, nikdo neví. Jisté ale je, že celkový účet za verdunskou tragédii je neuvěřitelně vysoký. Ztráty se na obou stranách dohromady podle odhadů šplhají až k více než 700 tisícům mužů, z nichž zhruba 300 tisíc padlo. A pro ty, kdo přežili, byl toužený konec války stále v nedohlednu…

Mrtví bojovníci jsou uloženi k věčnému spánku na několika obrovských hřbitovech v blízkosti Verdunu. Na jednom z nich stojí vysoká socha ženy, která si klade prst na němá ústa. Na jejím úpatí stojí nápis: „Buďte tiše, hrdinové odpočívají“.