Lhalo se, lže se a lhát se bude. A je tomu tak už od počátku lidstva. Nelžou jen Rychlé šípy a ty jsou, jak známo, nakreslené. Lže se rodičům, dětem, partnerům, úřadům, šéfovi. Lže se ve vztazích i v práci. Na světě neexistuje dospělý člověk, který by nikdy nepronesl ani jedinou nepravdu.

Lež je komunikační prostředek, který si běžné lidské mládě v praxi poprvé vyzkouší asi tak ve věku tří let, tedy ve věku, kdy si začíná uvědomovat svou individualitu a vymezovat se vůči vnějšímu světu. Ve funkční rodině je mu pak neprodleně dáno na vědomí, že tohle se nedělá, že takové chování je nežádoucí. Po celé dětství jsme pak konfrontování s každou lží, kterou proneseme (To okno jsem fakt nerozbil já, táto!), a za ty odhalené jsme trestáni, stavěni do kouta a všemožně „ohýbáni“ jako ten příslovečný Janko ve známé lidové písni: Ohýbaj ma, mamko, pokial som ja Janko, až ja budem Jano, nezohneš ma, mamo. Jelikož ale politici jsou pod kontrolou snad ještě víc než malé děti, ukazuje se velmi zřetelně, ze kterého z nich vyrostl onen příslovečný velký Jano, jehož „mama už nezohne“.

V posledních letech se ale na české politické scéně usídlila lež úplně nového typu. Lež s velkým L, naprosto absurdní, nehorázná a nestydatá, jakou by se styděl pronést i prvňáček, protože i tak malému grázlíkovi by bylo jasné, že tohle mu táta s mámou prostě nezbaští. Ani dospělý, který se vymlouvá šéfovi, místo „Ujel mi autobus“ přece neřekne „V celém městě nejezdily autobusy“, jelikož by se mu každý vysmál, šéf by s ním vyběhl a účelu výmluvy by tak nebylo dosaženo. Velkým lhářům na tom ale na rozdíl od malých vůbec nezáleží a svého účelu kupodivu dosahují. Vůbec totiž nesejde na tom, že jejich lež je okamžitě odhalena – podstatné je, že zazní a rozletí se do veřejného prostoru. A co je naprosto nepochopitelné – že se najde dost lidí, kteří jí i přes její očividnou absurditu skálopevně a nezviklatelně uvěří.

Mistrem nestydatých lží je k naší hanbě již několikrát soudně usvědčená hlava státu. A dosahuje stále většího mistrovství. Zářným příkladem budiž naprosto nehorázná lež pronesená nedávno ústy Zemanova věrného poskoka Jiřího Ovčáčka.

Všichni mohli slyšet, že v Pekingu se Zeman v hovoru s Putinem, v jehož zemi bylo zlikvidováno mnoho desítek novinářů, dopustil naprosto odporného „žertu“ o nutnosti likvidovat novináře. Což samozřejmě vzbudilo obrovskou vlnu znechucení a oprávněné kritiky.

Prezidentův věrný Ovčáček pak veřejně pronesl – a od té doby už několikrát zopakoval – třeskutou lež o tom, že se jeho pán musel v té chvíli „prodírat novináři“. Nemluvě o tom, že „vtipkovat“ o zabíjení novinářů by bylo otřesné i v případě, že by právě zaplňovali místnost od podlahy až ke stropu, je ovšem pravda taková, že procházejícím prezidentům nepřekážel vůbec nikdo. Video dokumentující onu událost je volně k dispozici a každý se může podívat, jak oba prezidenti volně kráčejí jakýmsi sálem, aniž by tam vládla nějaká tlačenice, nebo jim dokonce jen někdo překážel v cestě.

Nejabsurdnější na tom všem ale přece jenom není Zemanovo a Ovčáčkovo lhaní. To už je něčím, co k těmto dvěma neblahým figurám neodmyslitelně patří, čemu už se nikdo nediví a co se určitě nejen nezlepší, ale s blížícími se volbami se bude naopak prudce zhoršovat.

Naprosto nepochopitelné je tady něco jiného, a to je reakce určité části veřejnosti, skalních příznivců Miloše Zemana. Přestože dotyčné video také zhlédli, takže se mohli sami přesvědčit, jak se věci měly, zarytě opakují Ovčáčkova slova o prodírání se davy. Jsou-li přímo dotázáni, zda tam nějaké prodírání skutečně vidí, zatímco volný prostor kolem obou hlav států nevidí, odpovídají mimo veškerou logiku, že oni prostě věří panu Ovčáčkovi. Ač se to vzpírá zdravému rozumu, věří mu zkrátka víc než vlastním očím.

Má-li tedy lež nějaké dno, poměrně rychle k němu klesáme. Pokud jsme ho už dávno nedosáhli a už se nezavrtáváme pod ně.