V Řecku, jak se zdá, triumfovala, podobně jako před dvěma let u nás, Velká protikorupční revoluce. Obyčejní lidé povstali proti politikům, kteří kradou a nemakají, a slavně zvítězili (v referendu). Pouze na rozdíl od nás Čecháčků, přikrčených mezi české kopečky, měla revoluce nikoli jen národní, ale přímo internacionální rozměr. U nás povstali: postnormalizační opozice (vedená ČSSD a jejími odbory), Havlovi sirotci (jistě, ne úplně všichni) a postnormalizační zbohatlíci, kteří se na to už nemohli dívat (ti nakonec dopadli nejlíp), proti domácí reakci, předtím nepříliš úspěšné. V Řecku povstal národ, vedený neokomunistickými extremisty, proti vykořisťovatelům z Evropské unie, kteří do nich nainvestovali ohromné peníze, a teď mají tu drzost, že je chtějí zpátky, ačkoli každému musí být přece zjevné, že chudáci Řekové je už nemají, protože je všechny prošustrovali.
Jakýsi tamější pitomec prohlásil do kamery ČT, že Řecko kdysi, v době druhé světové války, zachránilo Evropu od nacistické potopy, a teď zase dokázalo neonacistické Evropě, že je schopné jí vzdorovat. Jistě, nemělo by se to přeceňovat, je to výplod jakési davové hysterie po vyhraném referendu a není vyloučeno, že se za to ten nešťastník bude za dva-tři roky stydět; taky je pravda, že hlavní odpovědnost mají, stejně jako u nás, drzí politici, kteří ty lidi vyhecovali. Ale stejně by nebylo dobré zapomínat, že v řeckém referendu nepřehlasovalo Řecko své evropské nepřátele (přesněji řečeno věřitele, rovnítko mezi „věřitel“ a „nepřítel“ je pozoruhodné, věřitel se stává nepřítelem nikoli ve chvíli, kdy nám peníze půjčuje, ale až když je chce zpátky), ale jedna část Řecka, konkrétně ta méně rozumná, přehlasovala tu rozumnější.
Řecká protikorupční revoluce má přesto na rozdíl od té naší i mezinárodní rozměr. A v té souvislosti jsem se hluboce zastyděl. Vždycky jsem si myslil, že nejdrzejší národ v Evropě jsme my Češi: viz např. naše krátké, ale velmi výrazné vyvádění bezprostředně po druhé světové válce, na něž jsme posléze v boji s německým nepřítelem organicky navázali v devadesátých letech. Pokorně se přiznávám, mýlil jsem se: Řekové nás s přehledem strčí do kapsy. Pro pořádek jen podotýkám, že náš poválečný triumf měl krátké trvání: po necelých třech letech na nás dopadla trestající pěst dějin a z důsledků jejího zničujícího zásahu jsme se dodnes úplně nevzpamatovali. Problém je jeden, ale velký: vzhledem k tomu, že řecký triumf má mezinárodní rozměr, neodnesou jeho důsledky jen oni, ale celá Evropa. Taky my.
Upozorňuji ještě na pěkný článek Dana Drápala v internetové Přítomnosti. Neodpustím si ale ještě tuto poznámku: je pozoruhodné, že zajímavé články dnes vycházejí skoro výlučně jen v současném „samizdatu“.
