Prezident republiky Edvard Beneš spolupracoval na poválečné sovětizaci Československa. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Téma československých konfiskací z roku 1945 v českém veřejném prostoru v podstatě neexistuje. Již v roce 1990 bylo odmítnuto jako pokus o prolomení restituční hranice Vítězného února 1948 a nebýt mezinárodního rozhořčení Lichtenštejnska, malého evropského knížectví, že jeho státní příslušníky současný i tehdejší demokratický stát opakovaně označuje za osoby německé národnosti, konfiskace by z médií zmizely definitivně. Překvapivě už dnes, zítra či pozítří mohou statisíce osob, většinou dnešních občanů České republiky, ale též Německa, Rakouska, Lichtenštejnska, Polska nebo také Argentiny, požádat o protihodnotu stovek zkonfiskovaných miliard, přičemž politické špičky si ještě ani nezačaly lámat hlavu tím, kde na to vzít.
Je notoricky známé, že poválečné konfiskace proběhly bez náhrady. Československá Ústava z roku 1920 předpokládala, že „Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá“. Na což navázaly prezidentské konfiskační dekrety č. 12/1945 Sb.: „S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek“; a č. 108/1945 Sb.: „Konfiskuje se bez náhrady – pokud se tak již nestalo – pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva.“
Opravdu se miliony lidí staly vyhlášením dekretů ze dne 23. 6. 1945 a 30. 10. 1945 chudáky bez majetku a bez koruny? Nikoli, jejich majetek se ani o haléř neztenčil. Ale proměnil. Změnil se v závazek válku prohravšího Německa jim úročenou hodnotu jejich majetku v budoucnu zaplatit.
Vítěz určí pravidla
O účty jde vždy, o ten za válečné náklady stejně tak. Proto Spojenci nechtěli druhou světovou válku skončit smírem, chtěli Německo porazit. Vítězové totiž stanovují podmínky jednostranně, usmíření znamená jejich pracné dojednávání. O podrobnostech poválečného stavu začali Spojenci jednat už před koncem války.
Na jaltské konferenci konané mezi 4. a 11. únorem 1945 v bývalém carském Livadijském paláci na Krymu k tomu Spojenci dohodli: „Uvažovali jsme o problému škod, jež v této válce způsobilo Německo Spojeným národům, a uznali jsme za spravedlivé, aby Německo bylo zavázáno poskytnout věcnou náhradu za tyto škody v míře co největší. Bude zřízena komise pro náhrady škod. Komise bude pověřena zkoumat otázku, v jakém rozsahu a jakými způsoby mají být nahrazeny škody, jež Německo způsobilo spojeneckým zemím.“
Závěry jaltské konference dále rozpracovali mezi 17. červencem a 2. srpnem 1945 na postupimské konferenci, kde ohledně poválečných reparací dne 1. 8. 1945 dohodli, že „Reparační nároky Spojených států, Velké Británie a jiných zemí (mimo Sovětský svaz a Polsko), které mají právo na reparace, budou uhrazeny ze západních okupačních pásem a z vhodného německého zahraničního majetku“.
Veškeré další podrobnosti reparací dojednávaly vítězné mocnosti na pařížské konferenci, kde 21. 12. 1945 sjednaly Dohodu o reparacích od Německa, se kterou 30. 1. 1946 projevilo souhlas i prozatímní Národní shromáždění republiky Československé. Ohledně německého zahraničního majetku bylo ujednáno: „Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku).“
Československý postup
Československo si pro ponechání „německého nepřátelského majetku“ zvolilo formu výše uvedených konfiskačních dekretů a takto získaný majetek odečetlo od svých reparačních nároků vůči poraženému Německu. Samo Německo tímto zápočtem nesplatilo ze svého reparačního závazku ani dolar a dlužilo stále stejně. Jen už ne zcela Československu, ale oč méně jemu, o to více osobám, jimž byl takto zkonfiskován majetek.
Je to jako když v hostinci nemáte na útratu a požádáte přátele, ať za vás zaplatí, a pak namísto hostinskému dlužíte jim. Německo bylo v roce 1945 hostem bez peněz, který měl Spojencům jako hostinskému uhradit reparace. Přáteli, kteří to za Německo zčásti zatáhli, byli ti zkonfiskovaní. S tím rozdílem, že se jich nesolventní host neptal, zda jsou jeho přátelé, což možná v případě „zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“, na které konfiskace také dopadla, i byli, a jestli za něj nemohou zaplatit, ale nařídil jim to sám hostinský. Na tom, že se tak i bez svého souhlasu stal každý takto postižený namísto spojeneckého státu, který jeho majetek zkonfiskoval, věřitelem Německa, to ovšem nic nemění. Konfiskace podle československých konfiskačních dekretů měla stejný účinek jako postoupení adekvátní části československé reparační pohledávky za Německem každému zkonfiskovanému.
Německo tak namísto osmnácti věřitelských států začalo být dlužníkem dalších mnoha milionů zkonfiskovaných osob. Poněkud nepraktické pro Německo i pro ty, kteří by se věřitelem Německa nikdy stát nechtěli.
Kdo zaplatil?
Přestože se vymezení majetku využitého pro úhradu reparací může zdát velmi přesné, není tomu tak. „Německý majetek v cizině“ se v textu dohody proměnil na „německý nepřátelský majetek“, jehož vlastníky mohou, ale také nemusí být němečtí státní příslušníci. A mohou, ale také nemusí být „nepřátelskými Němci“. V tuzemských konfiskačních dekretech byl tím majetkem zejména majetek osob národnosti německé bez ohledu na jejich státní příslušnost: „Za osoby národnosti německé … jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé … národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé … národnosti.“
Národnost se při sčítání lidu v roce 1930 zjišťovala odpovědí na tehdy nevinnou patnáctou otázku dotazníku: Národnost (mateřský jazyk). Na ni lidé odpovídali pravdivě kvůli hrozícím sankcím: „Vědomě nesprávné údaje, jakož i všelijaká jiná úmyslná jednání a opomenutí, kterými se porušuje neb ohrožuje úplnost nebo správnost sčítání, trestají se, nejde-li o čin přísněji trestný, … peněžitou pokutou až do 10 000 Kč, vedle toho nebo místo toho vězením (uzamčením) do tří měsíců.“ Ale také kvůli platné ústavě, která zaručovala, že „všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství.“
Při zkoumání archivů okresních národních výborů, jejichž zaměstnanci v roce 1945 vyťukávali v hustém řádkování na desítky archů jména a adresy konfiskovaných lidí, nelze najít jediný důkaz, že při tom měli k dispozici sčítací archy z roku 1930 s uvedením rodného jazyka sčítaných. Ty zpracovával a uchovával Státní úřad statistický v Praze. Těžko nepochybovat, že tak mohlo dojít k omylům. Například konfiskační vyhláška okresního národního výboru v jihomoravském Mikulově pro obec Lednice obsahuje pod čísly 316 až 323 i 329 až 336 osoby s uvedením bydliště včetně čísla popisného a exaktním důvodem konfiskace „Němec“, avšak jejich jména jsou „Neznámý němec“ (s malým „n“). Pokud by „Neznámý němec“ měl svůj protějšek na sčítacím archu, měl by jméno.
Z dnešního pohledu je tehdejší chybovost lhostejná, kdo šanci k obraně před případnými chybami nevyužil tehdy, ztratil ji navěky. Je však zřejmé, že Československu zaplatili za Německo část jeho reparačních dluhů nejen českoslovenští občané, ale každý, jehož majetek byl ať už správně či omylem označený jako německý nepřátelský majetek. A každá taková osoba se stala věřitelem Německa.
Kolik noví věřitelé zaplatili
Vláda České republiky dnes uvádí, že v době sjednávání pařížské reparační dohody Československo vyčíslilo válečné škody ve výši 19,5 miliardy USD, z nichž Německo uhradilo 0,091 miliardy USD. Oproti tomu ministerstvo zahraničních věcí prezentuje, že výše československých reparačních nároků činila 6,12 miliardy USD (306 miliard Kčs) a Německo vyplatilo ČSR celkem 0,0046 miliardy USD (0,230 miliardy Kčs). Dohoda o reparacích od Německa předpokládala, že „Signatární vlády dají Mezispojeneckému reparačnímu úřadu všechny informace o hodnotě tohoto (zkonfiskovaného) majetku a o částkách stržených čas od času jeho likvidací, o něž úřad požádá“. Podle informací dostupných ministerstvu zahraničních věcí byla na základě tohoto konfiskačního zápočtu z reparačního podílu Československa odečtena částka 4 938 965 USD (0,247 miliardy Kčs).
Tato částka je nejen nízká, jak ilustruje například jen seznam nemovitého státem stále vlastněného převážně zkonfiskovaného majetku ve správě Národního památkového ústavu, a značně podhodnocená; pokud byl majetek zkonfiskován přibližně 3,5 milionu osob, vycházel by průměrný majetek každé z nich na pouhých 65 Kčs, což byla v roce 1945 cena pěti vajec. Pozoruhodná ale je i její téměř naprostá shoda s částkou, kterou Německo údajně Československu zaplatilo. Je proto možné, že samo Německo na účet Československa ještě neposlalo ani dolar a jedinou část německého dluhu za něj zaplatily právě jen zkonfiskované osoby. A to ještě mnohem více, než stát eviduje.
Kde jsou noví věřitelé
Noví reparační věřitelé Německa a jejich právní nástupci mohou být téměř kdekoli. Stovky tisíc jich žijí v Česku, ale emigrace a další důvody mohly mnohé zavést do různých koutů světa. Nebo z nich, už když zde vlastnili majetek proměněný v roce 1945 na německý nepřátelský, pocházeli. S jistotou však nebudou až na výjimky v Německu a v Rakousku. Protože Německo svým občanům, včetně nových spoluobčanů vyhoštěných po válce z Československa do západní části Německa, začalo počínaje rokem 1952 své reparační dluhy splácet. Toho se po znovusjednocení Německa v roce 1990 dočkali i bývalí českoslovenští občané vyhoštění do východní části Německa. A pro bývalé československé občany vyhoštěné do Rakouska otevřela možnost úhrady konfiskačních pohledávek zvláštní rakousko-německá smlouva z počátku šedesátých let.
Zatímco reparační vztahy s Izraelem narovnalo Německo už v roce 1952, mírová smlouva Česka s Německem, která by řešila i tuto otázku, tři čtvrtě století schází. Zato spolu Česko a Německo uzavřely v roce 1997 Česko-německou deklaraci.
Pošlete-li dnes jako individuální věřitel z Prahy do Berlína žádost o splacení reparačního dluhu, Berlín odmítne a cituje článek IV. zmíněné deklarace, v němž Německo i Česko prohlašují, že „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“. Požádá-li individuální reparační věřitel Německa o pomoc při vymáhání Československem zprivatizovaného německého dluhu české ministerstvo zahraničních věcí, dozví se totéž, tedy že Česko i Německo se dohodly, že na minulost zapomenou. Zajímavá změna názoru, když „na závěrečném jednání Mezispojeneckého reparačního úřadu v roce 1959 v Bruselu československá delegace učinila závěrečné prohlášení, jímž si vláda Československa vyhradila uplatnění všech práv na odčinění všech válkou způsobených škod“.
Řešení
Pomoc individuálním reparačním věřitelům je podle Česka komplikovaná. „K tomu, abychom mohli důsledně hájit zájmy českých občanů, je však nezbytné, aby pro uplatňování nároků našich občanů existovala na německé straně platná legislativa či nadační zdroje, jako tomu bylo například v případě obětí nuceného nasazení,“ konstatuje vedení ministerstva zahraničních věcí a dodává, že „předpokladem pro uplatňování reparačních nároků nad rámec, který je stanoven v dnešní době platnou (německou) legislativou, je změna této legislativy, a to nejspíše formou mezinárodních vyjednávání. Takové vyjednávání by ovšem muselo zahrnout všechny strany, které se zúčastnily válečného konfliktu před více než sedmdesáti lety“. V podstatě tak ministerstvo navrhuje zopakovat poválečnou pařížskou konferenci o reparacích.
Jenže individuální ještě neuhrazené reparační pohledávky může Česko vyřešit samo. Věřitelům je může například vyvlastnit, dnes jen za náhradu, což by bylo nejen právně a ekonomicky definitivní, ale také historicky afinní. Nebo je za odhadované stovky miliard korun od s prodejem svolných odkoupit; a na jejich následném splácení se třeba dohodnout s Německem v nekonfliktním duchu oné Deklarace „dočasného zapomnění“. Či na splácení trvat podle bruselského prohlášení z roku 1959, anebo svolávat novou pařížskou konferenci o reparacích. Na své vlastní občany ovšem Česko zapomenout nemá, jak si to ostatně netrouflo ani svým občanům dříve dlužné Německo.
Stejný dluh, větší problém
Na závěr ještě připomeňme oněch údajných pět na osobu zkonfiskovaných vajec. Mizivý podíl na snížení německého reparačního dluhu konfiskací německého nepřátelského majetku v Československu v poměru k milionům nových reparačních věřitelů Německa a bezmoci statisíců z nich při vymáhání svých reparačních pohledávek sugeruje dnes už jen řečnickou otázku, nakolik promyšleným státnickým počinem byla nabídka vítězných mocností ponechat stranám Dohody o reparacích „německý nepřátelský majetek“ jako zanedbatelnou část německé reparační splátky.
Ing. Petr Javůrek je předsedou spolku Enfant terrible Tchéquie, jehož účelem je i pomoc osobám poškozeným státem a orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy. Jedním z případů, který spolek za přispění advokátní kanceláře pomáhá řešit, je i pomoc žijícím potomkům českých rodin při identifikaci a získávání protihodnoty jejich zkonfiskovaného majetku. Je také spoluzakladatelem znaleckého ústavu autorizovaného i pro obor prokazování a oceňování škod a autorem s tím souvisejících odborných článků.
