Jsou Korejci z KLDR věrolomní? Je Trump a celý jeho tým parta horkokrevných naivků, která skočila na vějičku severokorejských námluv? Je vše, co bylo dohodnuto na summitu v Singapuru, ztraceno?

Takhle se musí člověk ptát poté, co si přečte nebo poslechne překvapené, ba i zklamané výroky o pokračování výroby balistických raket v KLDR, o známkách stavebního ruchu na raketových základnách a o podezření, že v KLDR pokračuje obohacování uranu pro vojenské účely. Odpověď je stručná a poměrně jednoduchá – nic není ztraceno, žádná zrada se nekoná a Američané nejsou naivní. To jen zase byla přání daleko před realitou a mohou za to rukou společnou a nerozdílnou novinek lačná média a povrchní politikové.

Koncem května, tedy v době, kdy ještě nebylo jisté, jestli vůbec, kdy a kde se uskuteční summit prezidenta D. Trumpa a Velkého vůdce Kim Čong-una, publikovala severokorejská agentura Rodong prohlášení Institutu KLDR pro jaderné zbraně. V něm se praví, že „na základě rozhodnutí třetího plenárního shromáždění Ústředního výboru Korejské strany práce Institut KLDR pro jaderné zbraně uspořádal 24. května 2018 (107 Čučche) slavnost k úplnému rozebrání severního nukleárního cvičného prostoru v KLDR, aby zajistil transparentnost přerušení jaderných zkoušek“. Jazyk je to poněkud toporný, ale obsah je jasný. Šlo o gesto, které mělo být chápáno jako gesto dobré vůle a jako ukázka odhodlání v procesu jaderného odzbrojení pokračovat. Navíc o gesto dlouho dopředu připravované a majestátním způsobem oznámené.

Dva týdny poté proběhl singapurský summit a svět se utápěl v rozkoši z toho, co považoval za výsledek summitu – slib, že se KLDR zavázala zahájit denuklearizaci a hledat cesty k míru se všemi. Nechápal jsem to tehdy a nechápu to ani dnes. Společné prohlášení, na němž byl tento optimismus založen, nic takového neslibuje. Stačí si je pomalu přečíst a pokusit se pochopit, co jednotlivá slova vlastně znamenají. Je to dokument, který slibuje pohyb směrem k úplné („kompletní“) denuklearizace Korejského poloostrova. Nikde nenajdeme žádná data, termíny, sankce za nedodržení závazků. Odkazuje do budoucnosti a k dobré vůli.

Především je třeba si uvědomit, že KLDR vždycky tvrdila, že kredibilní jaderný deterent je jediná záruka jejího zachování. Důkazem je samotný fakt, že teprve bezprecedentní série raketových a jaderných pokusů vedla k přímým jednáním s USA. Předchůdci Kim Čong-una o to usilovali celá desetiletí a D. Trump vlastně jen potvrdil pravdivost severokorejské jaderné doktríny.

KLDR za svého hlavního protivníka považuje USA, které disponují zcela mimořádnou jadernou výzbrojí. Pokud by tedy mělo někdy dojít k jadernému odzbrojení či denuklearizaci (těžko se to vyslovuje, a ještě těžší bude toho dosáhnout), pak jedině pod podmínkou neporušitelných bezpečnostních záruk. Mohou jí USA dát zcela kredibilní a neporušitelné záruky? Asi sotva. Snad jedině v případě, že se samy jaderných zbraní vzdají nebo že připustí kontrolu svých zařízení ze strany KLDR. Může někdo uvěřit, že by na něco takového USA přistoupily? Ne? Tak proč by tomu měli věřit Korejci? Dobře si přečetli svého nového „velkého satana“ a nabídli mu olympijskou návnadu, které neodolal. Možná mu ještě dají nějaké drobty, ale nikdy neobětují jistotu svého jaderného deterentu nejistotě příštího vývoje v Bílém domě a v USA.

Určitý pohyb směrem k redukci vojenských instalací v KLDR samozřejmě nastal. Nedokážu říci, jestli je za tím tlak D. Trumpa skrze jeho „humbug diplomacy“, nebo poznaná nutnost, že bez aspoň nějaké vstřícnosti je režim odsouzen k zániku. Možná ale, že jsou ničeny jen zastaralé instalace, na jejichž modernizaci a rozvoj nejsou peníze nebo už nejsou zapotřebí. 

Všichni jsme byli překvapeni a udiveni rychlými zvraty ve vztazích USA a KLDR koncem loňského roku. Olympiáda jako kdyby byla symbolickým rámcem jakési podivné „perestrojky“ v KLDR. Jistě, pro severokorejskou stranu je po všech stránkách výhodné mít své protivníky alespoň částečně pod kontrolou. KLDR tak dosáhla určité strategické výhody a ještě stále z ní těží.

I když teď na „Západě“ přichází fáze vystřízlivění, získala KLDR více než půl roku klidu na své domácí úkoly. Že se tam něco děje, dokládá publicita nedávné Kimovy návštěvy v provincii a jeho pokárání tamějších funkcionářů. Ještě před několika lety bychom se nedozvěděli nic a funkcionáři by skončili na popravišti nebo v lágru. Osobně tuto epizodu čtu jako svého druhu ilustraci „ozdravného procesu“ pod dohledem čínských soudruhů.

Legálně či ilegálně, KLDR je členem malého klubu zemí vlastnících jaderné zbraně. Podle toho je třeba s ní zacházet – není v ničem horší nebo lepší než třeba Írán a je otázka, jestli nakonec není čitelnější než Pákistán. Dostává se jí skryté podpory od sousedů v Číně a v Rusku. Drze pokračuje přečerpávání ropy z tankerů čínských, jihokorejských i jiných do tankerů severokorejských. Nedávno Jižní Korea nakoupila ruské uhlí a ejhle, ukázalo se, že je to uhlí severokorejské. Na ucpání děr vzniklých sankcemi a embargem to sice nestačí, ale vypovídá to hodně o přístupu sousedních zemí.

Pokračuje sofistikovaná zbrojní výroba. Nevíme nic o tom, co se děje v „politbyru“. Zdá se, že za nitky vedle Kima (ten se asi opravdu podílí na praktickém výkonu moci) tahá šéf tajných služeb ve srozumění s armádou.

Trump není hloupý ani naivní, jeho drsná taktika je odrazem jeho osobnosti. Má rád úspěch a tak „vždycky připravuje úspěšnou návštěvu“. To je i u nás diplomatický standard. Partneři jsou vždy „skvělí, úžasní, nejlepší přátelé“, protivníci jsou všechno možné, jen ne pořádní a úctyhodní lidé. 

Nedělal bych si do nejbližší budoucnosti velké iluze. KLDR asi přijde s něčím, co bude legitimizovat uvolnění sankcí nebo aspoň jejich zpochybnění, ale v podstatě se nezmění nic. Na podzim budou v USA volby a po nich už začne kampaň před příštími volbami prezidentskými. Severokorejci si možná vsadí na D. Trumpa, ale jeho výhru zaručit nemohou. Pro Trumpa je také důležitější jeho příští zvolení než uvolnění situace na Dálném východě v horizontu desítek let. Teprve až bude zvolen podruhé (což se jistě může stát), stane se jeho hlavním zájmem dosažení nesmrtelnosti. K té může vést i řešení korejského problému. Jenže budou pak chtít Korejci? A jsme tam, kde jsme byli před rokem. V KLDR také dovedou počítat. Navíc mají sami sebe pod kontrolou a my nevíme, co udělají, ani co chtějí udělat, ani co si myslí.